Myslím, že Buddha nepopíral realitu utrpení. Myslím, že představa, že buddhistická (a podobné) cesta vede k ODSTRANĚNÍ utrpení, je omyl. Pečlivě to rozebírá např. Sogyal Rinpočhe (můj asi nejoblíbenější buddhistický autor) ve svém díle "Tibetská kniha o životě a smrti". Řekl bych, že jde o PŘEKONÁNÍ utrpení, o postoj k němu. Jde o to nebýt utrpením, reálným ovládán. Resp., že existuje utrpení, které si způsobuji nevědomostí a jejím odstraněním zanikne a reálné utrpení, vůči němuž mohu být svobodný.

Bůh nepotřebuje, abychom se s ním přeli. Proto Vám ani neodpovím, proč to potřebuje. Mně učí kromě mých (někdejších) učitelů i mí žáci (studenti), přátelé, učí mne zvířata (např. někteří mí spřátelení psi jsou tak trochu i mí guruové). Proč bych zrovna Boha z toho vylučoval?

Božská skutečnost má tvář, a sice lidskou tvář, a v tomto smyslu se jeví jako bytost. Ale je také bytím bez mezí. Tím také beze dna. Bytím, které je zároveň nicotou. Ale lidská tvář to v sobě nese. Nemůže ji lehkomyslně minout...

Já vedu dialog nejen s bytostmi, které mi odpovídají v mně známých jazycích, například česky. Vidím i přírodu jako síť bytostí a jejich projevů. V tomto smyslu mohu být v dialogu se zvířaty, rostlinami, horami. Pokládám to za smysluplné... Proč z toho vylučovat Tvář Bezmezného?

Není mi úplně jasné, jakého problému se máme vzdát. Myslím dokonce, že žádný problém neřešíme. Že si sdělujeme zkušenosti a jejich interpretace.

Pro mne je morálka (či spíše mravnost?) oblastí svobody. Nebojím se moralínů a podobných strašidel. Jsem mravní individualista a nenechám se strašit zákony a předpisy převlečenými do morálního roucha.

Ivan Odilo Štampach