Tato naděje vyžaduje jediné, odmítnout stávající nevyhovující přítomnost a naší schopnost mentální projekce vysněného světa. Velmi mnoho světců mluvilo o naději a nakonec se tato naděje stala obrovským závažím držící lidské bytosti v nevědomosti. Ale je hloupé a nepochopené odmítnou naději úplně. Z mého cítění je naděje zejména neuvěřitelnou lidskou kapacitou rozpoznat a zažít božské světlo v nás samotných. Je nadějí, že jsme nikdy nebyli osamoceni a naše odloučení je naučeným a umělým modelem identifikace a splynutí s vlastní identitou, jakou je jméno, povolání, státní a jiná příslušnost, pohlaví a další znaky. Lidé pokazí cokoliv a tak i etablované církve použily tuto naději k naprostému zotročení svobodné lidské vůle a možnosti ovlivnit vlastní osud svých oveček. A tak byl slibován posmrtný ráj těm, kteří přijmou svůj těžký osud v nespravedlivé bídě a útlaku. Mistři nikdy nemluvili o tomto ráji, nemluvili ani o Bohu, který by ctil nesmyslnou lidskou hierarchii a nechal své děti trpět v této existenci. Mistři mluvili o naději dosáhnout osvobození v každém okamžiku a schopnosti každého lidského jedince v této touze nakonec uspět.

Dosažení osvobození pochopením je nemožné. Proto je velmi málo svatých knih, které jsou v tomto ne-procesu cenné. Tyto písma pouze naznačují jakýsi spodní proud, tušení ale neukazují na formy. Protože techniky, uctívání, příslušnost k specifickému božstvu jsou formami, které nevytváří nic jiného, než různě barevné fantazie v hlavách hledajících. Nelze nic nalézt, neboť samotné hledání je doménou logického skládání obrázků minulých zkušeností. Nedokážeme rozpoznat naší vlastní duši a i to je slovo naznačující formu. Duše je nedostižitelná a my vidíme pouze důsledek schopnosti zvláštní síly oživující naše tělo a proces funkčnosti celého životního prostředí okolo nás. My se nemusíme snažit cokoliv suplovat, neboť tyto síly fungují automaticky. Můžeme pouze destruktivní činností uvolnit tzv. duši z hmoty.

Osvobození je splynutím. Osvobození je odevzdáním sebe sama a ponořením do proudu života. Naše vlastní myšlenková činnost neustane a zůstane úžasným nástrojem právě pro vědomý pohyb v této specifické dimenzi. Ovšem vlastní myšlení je nakonec jedinou překážkou našeho oddělení a nakonec nemá smysl se tím příliš zabývat. Myšlenky jsou provázky ovládající loutku těla. Životní síla je vždy k dispozici. Jedná se o dokonalou souhru tří elementů. Máme možnost měnit strukturu myšlenek, tělo je pouze jedno a životní síla je věčná a opakující se. Poté jsou priority zřejmé, i když lidstvo dalo nakonec přednost právě té nejvíce tvárné a pochopitelné instanci, myšlenkám. To nám dává ohromující nadvládu nad živočišnou i rostlinnou říší. Rostlinná říše je hmotou a duchem ( nebo snad informací ). Živočišná říše je hmotou, duchem a částečně náznakem rozumu - pudem. Proto se nám schopnost myslet tolik zamlouvá, tvoří nadřazenost. Ovšem tato schopnost je naučená, virtuální a skutečná pouze v omezení vlastních hranic. Skutečná jen sama pro sebe.

Pokud máme splynout s životem, můžeme skutečně pracovat pouze s jednou částí naší osobnosti a tou jsou myšlenky. O tělo můžeme pečovat. Nejedná se o kosmetické, byť dramatické změny paradigmat, jedná se o rozpoznání iluzornosti tohoto specifického světa. Trvale se pokoušíme o odstoupení od vlastního myšlení a to je obtížné. Mysl je nesmírně přizpůsobivá a my ( my?) musíme rozpoznat úskoky mysli. Schopnost nikdy nezmizí a proto je zbytečné ji potlačovat meditací a odmítáním. Naopak, přiznáme ji své místo a životaschopnost a odsuneme ji stranou. Průvodními znaky jsou potlačení sebe sama, vygumování vlastního nazírání na nás, odmítnutí dosahování, odmítnutí cílů. Tím samozřejmě nemyslím pasivitu. Vše je povoleno a můžeme natáčet svoji loď jakýmkoliv směrem. Ale, nesplyneme s konečným cílem, neboť milujeme prožívání každého okamžiku a neodmítáme nic, co se nám ve vlastním procesu přihodí. To vyžaduje aktivní pokoru, zde je na místě trpělivé pochopení vývoje ostatních lidských bytostí a k tomu nám pomůže trvalý, mírný proud lásky, tolerance a účasti. Poté skutečně špatné i dobré situace jen jsou a my se vědomě účastníme toho, co přijde s radostí k samotné podstatě života, neboli toho, že prostě jenom jsme.

Proto mistři mluvili o lpění a utrpení. Nejedná se o nic jiného, než lpění na mentální představě. Ať se jedná o cokoliv. Lpění na našem snu, odlišném od toho, co zrovna prožíváme. Lpění na majetku, který nám předkládá falešnou identitu a zatěžuje nás strachem ze ztráty. Lpění na druhé lidské bytosti, vedoucí k požadavkům a předpokladům chování vůči nám. To vše končí v utrpení, kdy je naše pozornost odváděna od našeho přirozeného prožívání existence. Neboť ráj není nic jiného než konečná úleva splynutí se sebou a poznaným okolím. Zde se na povrch dostává přirozený proud blaženosti a trvalého štěstí. Je přístupný nám všem.

Odstraní se pnutí jakéhokoliv druhu. Mizí rozdíly, jak ve fyzickém světě, tak ve světě mentálním. Mysl samotná operuje v naší blízkosti a je nám k dispozici. Nedochází k chaotickým myšlenkovým procesům, které končí v psychické újmě a nemocech. Neboť nakonec vše, co děláme, děláme pro lásku. Toužíme po lásce a tato láska, byť je jediná a universální, má v našem naučeném vnímání velké množství rozdílů. Láska je roztříštěna do uznání, přátelství, potřebnosti, úcty, dosažení, vděčnosti, slávy. Ale stále je to láska a my ji potřebujeme. Ovšem láska závislá na okolí je ne-láska k nám samotným, neboť potřebujeme tak hloupou věc, jakou je důkaz a potvrzení. Pouze láska v nás samotných je trvalá a má kapacitu naplňovat blízké okolí. Není to láska k naší identitě, ale láska k životu, vděčnost k této existenci.

Proto jsem před nějakým časem přestal hledat a hledal jsem skutečně intenzivně. Nemůžeme najít nic jiného, než sami sebe a to je cesta dovnitř nás samotných. A k tomu nám informace nemůžou stačit. Můžou změnit skutečně bláznivou strukturu našeho původního a zkrouceného nazírání a vysvětlování přicházejících událostí, ale i to musíme opustit, pokud nechceme skončit v pasti výjimečnosti a skuhrání o přízeň méně znalých žáků. Neboť mistr by měl být přirozenou a skromnou bytostí a neovlivňovat cizí cesty, ať jsou z jeho pohledu jakkoliv hloupé. Mistr nemůže dělat vůbec nic, může vyzařovat, pohazovat sám sebe do prachu cest a nevyhlížet, kdo ho bude potřebovat. Protože i mistři se musí učit a pýcha, přijímaná úcta, je vrhá zpět do světa sebe identity. Neboť mistr je slovo a slovo je forma. Slova jsou komunikací a jsou mnohem hlasitější než předávání poselství beze slov, které je na druhé straně jediné cenné. Slova jsou viditelnou cestou, ovšem z této cesty je potřeba časem sejít, pokud máme objevit bránu. A ta brána není branou našeho mistra, je naší vlastní branou do jiné dimenze a ta je nepopsatelná. Tam nás vede pouze intuice, trvalá a něžná touha. Ta brána je branou k nám samotným, za branou potkáme jen sami sebe, své srdce, své city, vroucnost, radost a štěstí.