Celý svůj smyslový, fyzický život, zasvěcujeme ledu, tříšti, páře, vlnám. Objektům jediného subjektu - oceánu. Vstřebáváme učení, meditujeme, pracujeme, milujeme se. Naše smysly nedokážou objevit původní zdroj, protože sami jsou produktem zdroje. Z nicoty povstalo vše, vše mění formy, nikdy se ale nic skutečně nezměnilo. Nic skutečně neexistuje.

Snažíme se pochopit naše poslání na tomto světě a je to zbytečná práce. Forma pracuje s formou. Nemůže se sama rozpoznat. Všechny činnosti jsou vyjádřením původní podstaty, pouhopouhým vlněním a neustálou změnou. Mysl sama nedokáže jít do hloubky.Nemáme ani možnost volby. Volba je pnutím mezi dvěma objekty. Rozhodneme se opustit jeden virtuální stav a dostat se do druhého. Mysl to takto dokáže interpretovat. Je to naprosto bludný, nekončící kruh. Nakonec to jediné "rozumné řešení" je se ne učit, ale odnaučovat. Odhazovat a nic nového nepřibírat. Ten, kdo odhazuje a nakonec odhodí vše, sám zmizí. Není. Opravdu není. Pro mysl ne, je neexistující. Nedá se popsat, nemá polarity, schází porovnání.

Budha promlouval o smrti ega, mysli. Ale jak může zemřít něco, co neexistuje a zároveň je součástí všeho? Mysl existuje pouze ve vlastní mysli, skutečná tak jako krychle ledu na horkém letním slunci. Vlna existuje jen do doby trvání větrného počasí. Není to prokletím, že schopnost lidského rozumu došla tak daleko. Proč se bránit modifikacím původního beztvarého a neohraničeného? Proč by měly být formy špatné? Pokud na nich ovšem nepostavíme svou izolovanost a neotočíme se k domovu zády. Veškeré činnosti, city, emoce jsou viditelnou formou. Opět viditelnou jen pro naše myšlení. I zvířata vidí, cítí, ochutnávají. Ale nebaví se mezi sebou o stromech, ptácích, mracích. Berou je tak jak jsou.

Někdo mě popadne za ruku, dovleče ke stromu a řekne:" Tak tady je strom, chceš říct, že neexistuje? Že ho prostě nevidíš?". Zde dochází ke kolapsu. Pohybujeme se v jiných světech. Já vím, že označení té věci je strom. Vím, že my lidé jsme se ztotožnili na názvu té věci. Horší by to bylo s malým prckem. Domníváte se, že on nevidí strom, na který šahá? Jeho realita je naprosto jiná. Nedává věcem jména. To se musí teprve naučit. Pro něho je všechno tam, kde je. Proč nad tím přemýšlet. Vzdělání více škodí, než pomáhá. Časem zapomeneme na svoji podstatu a stáváme se souborem individuálních forem. Nepoužíváme mysl jako pouhopouhý nástroj na hru s formami, ale staneme se sami nástrojem.

Zde vznikají všechny tlaky a tahy o kterých učil Budha, jako o utrpení. Musíme vědět, kde to vzniká? Je to nemoc, bacil, cizí věc? Naše smysly nasávají informace jako vysavač a mysl rozhoduje co s tím. Je to výkonný stroj, počítač. Pokud jste v depresi, jste živý? Jste. Pokud milujete, jste živý? Také. Na vlastní podstatě, životě se nic nemění. Dokonce ani fyzická smrt těla není nic jiného, než že ten úžasný nástroj poskytující útočiště vašim smyslům a vašemu mozku, odložíte. Smrt člověka dokáže interpretovat pouze mysl. Mysl také dokáže rozpoznat svůj vlastní zánik. Co bude po smrti? Nic, hrozná představa. A to jen proto, že takto byla zkonstruována.

Opět, malé děti si těžko uvědomí smrt někoho v rodině. Nakonec, pokud je dítě spokojené, nakrmené, v teple, nepotřebuje ani svoji vlastní matku. Dítě není majetkem matky, ani otce, ani společnosti. Matka zabezpečí fyzickou formu zárodku života prostřednictvím vlastního těla. Rodiče nakonec jsou takto vybaveni, aby přiváděli na svět původní nekonečno ve své specifické formě. Pokud nesouhlasíte, nesouhlasíte myslí a pokud já použiji vlastní mysl, souhlasím s vaším nesouhlasem. My se ale nebavíme o mysli. Pokud se chceme vrátit zpátky domů, tak ne za použití mozkových závitů. Jenom vytvoříme další formu a stále budeme vnímat rozdíly. Minimálně toho, kde jsme byli předtím, kde jsme nyní a kam se chceme dostat. Můj nesouhlas, váš nesouhlas, souhlas, souhlas s výhradami, naprosté zamítnutí s tím nic neudělají. Tím jenom ukazujeme vlastní zboží.

Osvobození se nedá nikdy porozumět. Neexistuje Bůh, Ďábel, hřích, ctnost, Osho, Budha, Ježíš, rodiče - neexistují v absolutním měřítku. Jsou to tvary, formy. Ti, kteří milují své Mistry, kteří žili s Mistrem, pocítili zvláštní druh neznámé vůně. Velmi blízké vůně. Svým světlem, přirozeností, přivedl toužící děti blíže ke zdroji. Mistr neudělal nic. Jen seděl, žertoval a usmíval se. Ta vůně je zde stále. V blízkosti některých bytostí dochází občas k odevzdání nepotřebných zátěží a touha se stává intnzivnější. Oni nic neučí, nic nenakládají. Hmotně existují pouze ve velmi specifickém světě propojení myšlenek. Vy sami jste vším a všechno je vším. Nemohli jste se sem dostat z vakua. Stavební materiál je naprosto identický a původní, jen tvary jsou jiné. Co je nahoře je také dole. Co je dole je také nahoře. Co je nahoře, je všude. Co je dole je všude. Všude je všechno. Co není, není nikde. Tím jste sami původním oceánem a jste celým vesmírem. Každá jediná kapka je součástí oceánu. Oceán vymršťuje nekonečné množství tvarů a opět je přijímá zpět. Hra tvoření.

Pro vlastní ego je to děsivé. Ego může existovat pouze za předpokladu vytvoření iluze vlastní oddělenosti. Ale i ego patří oceánu. Poté vlastní osvícení není nic jiného, než podvod vytvořený formou. Forma popsala formu. Osvícení, osvobození nikdy nezmizelo. Každý TO v sobě má, dočasně zakrytý plamen, který nikdy nevyhasl. Ani nemůže vyhasnout. Je to původní pramen, nyní všelijak obarvený a zakrytý vším možným. Mysl je úžasným nástrojem, smysly jsou požehnáním, tělo je dar, ale nejsme to my.

Jedinou překážkou k dosažení konečné svobody je naše vlastní nechuť opustit svět tvarů a forem. Nakonec, co může být jednoduššího?