To jsou podmíněné dary. Něco vyžadují. My je nedáváme, my obchodujeme. Minimálně darující musí mít dobrý pocit z dávání. Nechápu, že o tom mluví náboženství. Co je skutečně naše? Co hmotného nepochází z planety? My jsme si hmotu přivlastnili (v hlavě, ne ve skutečnosti). Není na tom nic špatného, je tu pro nás. Ale pokud v absolutním měřítku tato hmota nemůže být naše, nemáme ani co dávat. Ve světě myšlení, pravidel a papírů existuje jakési "soukromé vlastnictví". A jsou-li nastavena pravidla a řád našeho myšlení, potom v této kategorii něco skutečně dáváme. Jen proto, že lidé přikyvují:" Ano, tato hmota je tvoje". Dávám-li někomu něco, v okamžiku předání na danou věc zapomínám a pálím mosty případné vděčnosti. Jinak budu riskovat minimálně zátěž, že můj vztah s dotyčným není uzavřený a předpokládat, že mi něco dluží. A tím se to stane nedořešenou záležitostí. Dokonce ani duševní vlastnictví nepovstalo z nuly. Občas se stane, že dokážeme nabrat z universální studnice moudrosti. A ejhle, okamžitě je to naše. Je to hrozná hloupost, založená jen na tom, že mysl nezná zdroj. Pokud bych náš známý život roztříštil do segmentů a naprosto nezávisle ho pozoroval, dozvím se úžasné věci. Tělo. Nežijeme na území, kde by skutečně někdo trpěl hlady. Nebo musel trpět hlady. Naprostá většina lidí je schopna zabezpečit dostatek jídla, pití, přístřeší a oblečení. Vzduch je zdarma. Toužíme být velmi bohatí lidé, nebo úspěšní, chceme být "seberealizováni". Tělo bohatého člověka a člověka dejme tomu průměrného se má zhruba stejně "dobře". Nakonec jsme dávno přišli na to, že příliš mnoho bohaté potravy škodí. A jíte-li langusty, kaviár nebo okoralé knedlíky, nebo zvadlou mrkev, příroda přijme vše v přiměřeně podobné formě. Ještě aby si příroda diktovala, jestli je hovno řádně zatočené, nezapáchající a má správný odstín. To co hraje největší roli je, že langustu si prostě každý dovolit nemůže. Tělo během krátkého, časového, životního úseku prostě zakmitá nohama, rukama, něco vypije a stráví, vydýchá, něco vykadí, vyspí se a po nějakém čase se vrací zpět do hlíny. Tělo nevnímá nic, co se ho bezpodmínečně netýká, jako je velké horko, zima, hlad, žízeň, nutkání vyměšovat nebo milovat se. Tělo je hodně imunní vůči našemu třeštění. Je jako hodný pejsek, jde tam, kam ho myšlenky pošlou a dělá to, co myšlenky vymyslí. Ovšem v některých věcech je nekompromisní. Zkuste nedýchat, nejíst, nepít nebo nevyměšovat. Tam se nikoho neptá. Pokud toužíme po úspěchu, je to jen proto, že neznáme sami sebe a nutně potřebujeme odezvu okolí. Pokud nás chválí, pokud máme víc hmoty a lépe nastavené myšlení, cítíme jakýsi závan blaženosti a potvrzení naší existence. Ví se o nás. Je to ovšem jako droga, vyžaduje to další a další dávky. Pro tuto závislost jsou lidé schopni udělat cokoliv. A pokud to nejde, nastupuje jiná droga. Být chudý je tak šlechetné. Tady vyvstává příslib odměny ve formě postupu do vyšších společenských vrstev po smrti po boku námi ukecaného Boha. Existuje prostřední "necesta" a tou je, prostě nad tím nepřemýšlet, neboť jedna i druhá strana mince je naprosto k ničemu, je nedůležitá. Bohatý, dobrovolně chudý = hrajte si podle svého gusta, pískoviště je tu pro vás. Druhou oblastí je fantastický svět myšlenek. Není to nic, s čím bychom se narodili. Vše je získáno výchovou. Je obrovský rozdíl, pokud se narodíte u nás, nebo u křováků. Myšlení, charakter, pravdy jsou diametrálně odlišné. A myšlení se také několikrát změní, tak jako tělo, které se vícekrát kompletně obnoví. Na myšlení je postaven náš pocit identity, příslušnosti a sebeurčení. To je nakonec hrozná představa, hrozná. Být vlastní, měnící se myšlenkou. Každou noc vlastně nebýt a ráno si vzpomenout, že jsme ten a ta. Pokud budeme trvat na této fantasmagorii, totálně promarníme příležitost poznat, kdo vlastně jsme. Jsme to, co si mysl představuje jako nic. Jsme život a život je vše. Vše, na co se podíváte. Jsme součástí, ne individualitou.