Velmi hluboké smíření zasahující až do kostní dřeně. Nemohu než nevidět zástupy lidí toužící po uznání, pohlazení, vyslyšení, projevení. Neumíme poslouchat, neumíme nesoudit, neumíme nic pro sebe nechtít. Prodáváme sami sebe, hledáme vhodné posluchače, hledáme lidské bytosti kopírující náš ideál příjemného člověka. Jsme prostě ztracení na tomto světě a nutně musíme mít kolem sebe zástupy lidí. Proč? Prostě se neznáme, neznáme sami sebe, nestačí nám náš vlastní vytvořený názor na nás samotné, co znamenáme pro své okolí, co znamenáme sami pro sebe, proč tady vlastně jsme, co máme dělat, kam máme jít, čeho máme dosáhnout. Toužíme po štěstí, po tom trvalém, již neměnícím se a neodcházejícím štěstí, které známe z občasných střípků. Ale, takový je život. Nikdy se neudržíme natrvalo tam, kde toužíme být. Vždy budeme přelétávat nad pomyslnou hranicí rovnováhy ze světla do stínu. A jak jinak bychom chtěli žít? Žít ve sterilním prostředí s umělým sluncem, umělými lidmi, květinami a vycpanými zvířaty?

Prostě jsme se to naučili. Naučili jsme se tu šílenou věc, kdy ukazujeme, co je špatné a co je dobré. Vychýlili jsme se z rovnováhy a naše cesta ze světla do tmy nás naplňuje úzkostí a strachem. Strachem z čeho? Strachem z našeho vysvětlení, co to vlastně znamená. Tato cesta začíná v dětství a my nasáváme naději i strach našich rodičů. Všichni nás poté utvrzují v našem postoji, názorech a přesvědčeních a my přijmeme obecně akceptovanou pravdu o světě. Pravdu, která je robotizací a která dává druhým lidem nad námi moc, jsme ovládáni, protože víme, co je správné a co správné není. Co máme dělat a co ne. Tak existuje na všechno vysvětlení. Ideál dokonalého člověka, ideál, který neexistuje a je subjektivně zabarvený. My se cítíme někdy dobře, někdy mizerně, ale stále máme k dispozici ideální vzory dokonalejších lidí, amerických snů, význačných velikánů.

Jestliže něco ztrácíme, pak ztrácíme sami sebe. Nikoho jiného. Posuzujeme se podle venkovních, vnucených měřítek a na našem vlastním hodnocení již příliš nezáleží. Poté bloumáme od jednoho člověka k druhému a prodáváme to, co je v nás naskládané. Máme přátele, protože jsme měli štěstí, že jsou k nám milosrdní a pochválí nás. Dokonce se někdy zvednou a pomůžou nám. Stáváme se naší profesí, naším přepychovým autem, domem, bankovním účtem. Stáváme se tisíci nálepkami, ale sami sebe neznáme. Pokud se přece jenom chceme poznat, musíme se někoho zeptat na mínění, někoho venku. Čím více má dotyčný hodnotitel stoupenců, slávy,úcty, tím důležitější je jeho názor na nás.

Poté dosažení seberealizace je nesmírně komplikovaná záležitost. Jsme ve víru náhody, dobré nálady ostatních lidí, komplikovanosti našich snů - cílů.

To vše je nesmírně zatěžující, protože nemáme čas žít přítomností. Nemáme čas objevit úplně nový svět našich smyslů. Opakující obrazy nám nedávají pražádné potěšení a my toužíme nakonec po jediném. Objevit nové kombinace slov z naší slovní zásoby. Říkáme tomu pochopení, znalost, přehled a je to úžasná věc. Velmi se cení, pokud víme něco, co ten druhý ne. Máme pocit, že jsme mu k užitku, že jsme chytřejší a znalejší. Neděláme nic jiného, než že ho strkáme někam pod sebe v pomyslné štvanici zvané dominance.

Co by se stalo, kdybychom skutečně dokázali být sami sebou? Kdyby existoval jen náš pohled na svět, naše chápání nás samých. Jen to by bylo důležité. Kdybychom nechali ostatní bytosti svému osudu, kdyby nás nezajímala sláva druhých lidí. Neměli bychom potřebu závodit, dosahovat a soupeřit. To by bylo asi zlé. Takový člověk je demotivaný, zničený, k ničemu, nepotřebný, bez smyslu života. A co kdyby tomu tak nebylo? Prostě bychom dělali to samé, co jsme dělali dosud, ale dělali to jen sami pro sebe. A sami budeme asi dělat to, co nás těší, co prostě dělat chceme. Jinak by to nedávalo smysl. Ano, musíme se nějak živit, máme povinnosti a závazky. Ale my jediní jsme ti, kteří mají usoudit, zda neotočíme naši loď jiným směrem. My jediný jsme ti, kteří se svobodně rozhodli, zda to chceme dělat, či se rozhodneme pro razantní změnu.

Orientovat se pouze na okolí, nechat okolní vlivy, aby nás stoprocentně formovaly je nesmyslné. Je to nesmyslné a my to děláme jen proto, že jsme takto byli naučeni a nevíme o tom, že existuje něco jako svobodná vůle, která má vždy poslední slovo. I takové poslední slovo, kdy katovi plivneme do tváře. Svobodná vůle je skutečně naším výsostným právem. Nebo není?

Něco napíšu a někdo to pochválí. Co se stalo? Nic. Prostě řekl, že s tím souhlasí. Třeba s tím nesouhlasím já. Nebo je komentář kritický. A opět. Co se stalo? Dotyčný s tím nesouhlasí. Co já proboha s tím mám dělat? Mám to opravit, přepsat, omluvit se? Je to jeho názor, ne můj a já jsem ten poslední, který by lidem upíral jejich právo nesouhlasit. Takže v jednom, ani ve druhém případě se prostě nestalo nic. Ale dochází k situacím, kdy reakce způsobí velice příznivý pocit a ego se potěšeně nafoukne. Není na tom nic špatného, až na to, že právě toto ego bude požadovat další várku potěchy, pozornosti a nechá nám zbaštit veškerá nepříjemná odmítnutí. Protože být pochválen dává signál našim emocím a my cítíme blaho. A odmítnutí nás bolí. Co kdybychom to nechali být a darovali všem svobodu ? A při té příležitosti si ji dopřáli také? Poté se staneme jaksi imunními, i soucitnými a přejícími. Necháme těch šílených dostihů a budeme si dělat to, co třeba i pečlivě naplánujeme. Budeme prostě žít od okamžiku k okamžiku, od události k události, ze dne na den. Čeho docílíme? Ničeho, ale budeme mít čistou hlavu a budeme hlavně sami sebou.

Pokud se nám nedaří, je to model. Pokud se nám daří, je to taky model. Pokud se nám daří a my se dobře najíme, napijeme, vykoupeme se v moři, tak je to skutečné, pokud je to tak transferováno do našeho mozku. Pokud se nám nedaří, tak možná máme hlad a je nám pod mostem zima. Opět se to dozvíme. Ale máme zde naší inteligenci, energii a nakonec, kam se dá jít jinam než vzhůru? A seshora dolů. Dolů? Proč dolů? Moc toho k životu nakonec nepotřebujeme. To co nejvíce bolí je strach, obavy, úzkost, nízké sebehodnocení a to se pohybuje v drtivé většině v oblasti našeho snu.

Takže bych to nekomplikoval. Něco se povede, shoduje se to s naší představou. Něco se tak moc nepovede, ale máme zkušenost, jak to příště nemáme dělat. Nakonec zjistíme, že se většina z nás má dobře a nic podstatného nám neschází. Nebo máte jiný názor a nesouhlasíte? To bych skutečně nepřežil, vaše odmítnutí a nepřízeň. (-: