Deprese není vir, není dědičná a nepřichází najednou. Předchází ji řada okolností a podnětů. Může se jednat o rozvod, úmrtí, chudobu, odmítání. Deprese je znetvoření vlastního vědomého myšlení, které po jistém čase přechází do automatických a zažitých vzorců. Proto se používají dva druhy léčby. Obě léčby musí jít ruku v ruce.

Jednou je podávání antidepresiv. Ty nic neléčí, ale dostávají člověka do pozice, kdy je možné konat činnost, něco dělat. Tou druhou léčbou je psychoterapie, kde se nemocný učí zvrátit utkvělé názory na svou existenci a své postavení v životě. Do deprese se bohužel dostáváme svoji vinou, i když některé události jsou sami o sobě nesmírně složité a těžko překonatelné. Někteří pacienti berou antidepresiva celý život, ale pouze v tom případě, že naprosto odmítnou něco se svým automatizovaným myšlením udělat.

Deprese se dá rozdělit do tří postojů :

- vše kolem mne je špatné
- já sama mám hlavní podíl na tom, co je zlé
- jsem naprosto neschopná změnit stav svého světa

Radost, nadšení, dobrodružství, vzrušení, spokojenost a naplněnost jsou přirozenými stavy, tak jak je rozeznáváme u malých dětí. Se vzrůstajícím tlakem okolí, motivací, plánováním, toužením a chtěním se lavina deprese neustále rozšiřuje a za nějaký čas bude ( a myslím, že je ) nejrozšířenější nemocí lidstva.

Vše kolem mne je špatné

Samo o sobě to není logické tvrzení. Neříkáme nic jiného, než že zásadně nesouhlasíme s tím, co vidíme. To je hloupé, protože to, co je, se nikdy skutečně nezměnilo. Nedosáhli jsme na naše sny a ty se poté nekryjí se skutečností. Přijímat skutečnost, ať je jakákoliv, je velkým uměním. Pokud existuje totální ztráta a tou je naše vlastní smrt, poté ani nemůžeme nic skutečně vlastnit. Prostředí, ve kterém žijeme, je velmi dokonalé a my můžeme přežít poměrně snadno. Pokud se jedná o naplnění našich základních potřeb jako je jídlo, pití, lůžko. Nikdy neprožijeme ty životy, ve kterých lidé přežili a přitom jejich podmínky byly úděsné. Proto názor, vše kolem mne je špatné, není pravdivý. Je to neúcta ke stvořiteli. On nemohl vytvořit naprosto dokonalé prostředí, protože poté bychom nemohli disponovat svobodnou vůlí a byl by to sterilní ráj. Pokud máme zažívat radost, musí být v pozadí smutek. Nadšení vychází z beznaděje. Jen rozdíly nám dovolují vidět jednu nebo druhou stranu. Jsme li dole, čeká nás jen cesta nahoru. A seshora jen cesta dolů. My si užíváme preferovanou stranu a zapomínáme na nutnou rovnováhu. Existuje cesta středem. Ovšem za předpokladu, že se zbavíme obou polarit a spočineme v nehybném tichu. Chceme to ? Chceme se zbavit radosti i smutku, úspěchu i pádu ? Smyslově tento život můžeme prožívat pouze v protikladech a tak to bylo nastaveno. Je i druhá cesta. Užíváme si preferovaných stran a ke stranám nepreferovaným přistupujeme s vlídností, přijmutím a naprostým akceptováním. To samé jak k lásce. Užíváme si přítomnosti toho druhého, ale, přijmeme i rozchod a následnou bolest. Poté již nedáváme jedné nebo druhé straně přednost, ale prožíváme vše, co nám daná oblast přináší.

Já sama mám hlavní podíl na tom, co je zlé

Máme dvě zpětné vazby na to, co děláme. Jednou z nich je naše vlastní vysvětlení a opět, máme vyrobený určitý mustr, nebo ideální stav, jak se toužíme vidět. Je to opět myšlenková konstrukce, která se mohla vytvořit z mnoha zdrojů. Četba, televize, očekávání rodiny, společnosti, filmy. Jsme zaplavováni vzory ideálního člověka a my se chceme, toužíme přiblížit. Ale kdo nás nakonec posuzuje a kdo jsme my ? Je humorné, pokud nějaký soubor neskutečného, a myšlenky jsou navýsost neskutečné, posuzuje něco, co je také myšlenkami. Myšlenky posuzují myšlenky, perou se mezi sebou. Koho to zajímá ? Tělo ? Tělo funguje automaticky. Emoce ? Emoce reagují na vítěze tohoto klání. V dramatických situacích nastupuje něco úplně jiného. Jde-li nám o život, tak prostě utíkáme a nějaké posuzování nepřichází v úvahu. Nic, nic tady po sobě nezanecháme. Jen otisk v mozcích některých blízkých lidí, kteří na nás stejně zapomenou a to je dobře. Pokud vypadneme z této dimenze, proč bychom měli obsazovat místo v mozkových závitech ? K čemu by to bylo ? Nám k ničemu. Proto mít hlavní podíl na tom, co je zlé, je jen fantazií. Fantazie se nekryje s jinou fantazií. Je to smyčka a my jsme ztratili nadvládu, která nám přísluší. My nemusíme dělat nic, nemusíme. Nikdo jiný není námi. Jsme sami sebou. Nejsme povinováni ničím. Máme žít, tak žijme. Pokud se to někomu nelíbí, jeho problém.