Není jediného dne, kdy bychom neměli vytvořený ucelený, srozumitelný obraz našeho vidění světa. Nemůžeme mluvit o universální lásce, o lásce k naší dimenzi, ke všemu, co nás obklopuje. Nedotýká se nás cizí neštěstí, katastrofy, pády a trápení. Naopak, jsme nakonec trochu rádi, že nás to nepotkalo. A cizí štěstí, úspěch, sláva nás naopak okrádá. Proč? Proč by nás to mělo trápit, když se nás to netýká? Asi jen proto, že nám něco schází, nejsme naplnění, plně pochopeni a přijímáni. A tak svádíme tuhý boj o svoji vlastní identitu. Nakonec nebojujeme o nic jiného než o uznání, přátelství, vděčnost. To jsou odstíny lásky. Toužíme po lásce a máme ji tak málo, že jí šetříme. Můžeme někoho milovat když ... on bude milovat nás. Neopětovaná láska nás vrhne do nevlídného světa příkoří a lítosti. Nakonec máme tendenci skončit osamoceni a starat se o sebe samé. Domníváme se, že snad sami sebe nepodrazíme a vystačíme si. Kdo ovšem umí zůstat skutečně sám? Bez lidské přítomnosti. Kdo vydrží pocit, že ho nikdo nepotřebuje, že může zemřít osamocen? Jdeme do druhého extrému, který snad vydrží po dobu, než sebereme odvahu a zkusíme někoho opět milovat. Pouze náš projev směrem ven nám dává pocit naplnění a smyslu. Sami sebe neohromíme, potřebujeme zpětnou vazbu a tak se stejně budeme vydávat zpět mezi lidi pro nabrání pocitu potřebnosti a uznání. Pro svou dávku lásky.

Máme žít život obrácený dovnitř nás samotných, nebo život obrácený směrem od nás? Co je naším posláním? Pokud bychom to vzali od počátku zrození, přicházíme nazí a chudí. Pokud by neexistovalo vlastnictví, čí by byl svět okolo nás? Komu by patřil? Komu by patřil vzduch, voda, plodiny, země? Asi každému. Kámen by měl své jisté místo, strom by měl své místo, člověk i zvíře by měli svá místa. Tato planeta je tak vytvořená, aby se dala společně sdílet bez onoho nesmyslu vlastnictví. Teď je to bohužel utopií, protože si o vlastnictví myslíme svoje. Reálně je vlastnictví nesmysl, vše zde zanecháme a nic si sebou nevezmeme. Ovšem v oblasti domluvy, práce mozku, popsaných papírů a záznamů, vlastnictví existuje. Existuje ve slovech.

Cupujeme planetu, kterou jsme nevytvořili na kousky a urputně si hlídáme vlastní teritorium. Je vlastnictví skutečné? Ano, je skutečné v hranicích iluzorního uspořádání.

Dobře, vytvořme si teoretickou představu, že se člověk narodí a vše je společné. Neexistuje poznání, učení. Vše je primitivní a dětské. Nakonec, tak lidský rod někdy v pradávných dobách začínal. Neexistuje žádné náboženství, právo, hranice, zaměstnání. Co bude tento člověk dělat, jaký bude smysl jeho života? Najde si příbytek, potravu, vodu a ... co dál, proč tady je? Asi nebude dělat nic. Bude prostě žít. Je dobré si přiznat, že naše poznání a vědění je umělá záležitost. Nesmírně v mnoha ohledech zkvalitnila náš život a nám se žije pohodlněji. Ale, je to umělé. Nepřichází to s námi na svět a asi to s námi asi ani neodchází. Celý život něco nesmírně důležitého děláme abychom nakonec nazí tento svět opustili. A protože mysl už je taková, máme intenzivní pocit, že naše myšlení je něco božského. Že myšlení nás dostává do vyšší hierarchie oproti živočichům a rostlinstvu. Že tento svět je rozdělen, protože existují písemné dohody, hymny, symboly, hranice a další relikvie. Patří skutečně planeta lidem? Jen z toho důvodu, že jsme získali nadvládu nad ostatními?

Co když máme poznat jen jedinou věc? A tou je hluboký pocit, že vše je společné a že my jsme nedílnou součástí všeho, v čem se nyní pohybujeme. A možná i pochopení, že veškeré myšlenkové vzorce jsou prostě nedůležité a neskutečné. Pomáhají nám v určité oblasti se lépe pohybovat, najíst se a vyspat. To co bychom dělali nevědomě a pudově, děláme s grácií vědomě a organizovaně. Rozdíl? Kdo to posoudí?

Neschází nám nakonec toto cítění, že jsme, ať si o tom myslíme cokoliv, součástí celku? Že to co je úžasné i hnusné je záležitostí individuálního názoru podepřeném výchovou a očekáváním? Že všichni lidé bez rozdílu mají ohromnou kapacitu prožívat lásku, štěstí a vděčnost? A to, že ji neprožívají je určitá umíněnost tyto nabyté představy opustit. Dostali jsme život a možnost ochutnat tento svět. Víc toho asi není. Můžeme potěšit své smysly jídlem, pitím, milováním i spánkem. Možná tomu dáváme příliš velký důraz. Možná se stačí zasytit a tím to končí. Tělo nemá hlad. Proč přemýšlet o luxusní večeři nebo o chudém jídle? Stěžuje si náš žaludek, že dostal jenom vařené brambory a ne humra? Když se vyspíme, cítíme se odpočatí. Když se nevyspíme několik dní, usneme i v metru. Co je zde za problém? Nebude naše tělo spát nikde jinde, než ve slušné posteli ? Proč musíme být bohatí a úspěšní, když to nakonec naše tělo neodhodnotí? Ohodnotí to naše mysl, ohodnotí to předložené standarty úspěchu a my se skutečně štveme za něčím, co nám nakonec mnoho nedá. Smrtí opět totálně zchudneme. Nehoníme se zbytečně za něčím, co je pomíjivé a proměnlivé?

Jaká je vlastně motivace naší existence a vůbec, existuje něco jako cíl našeho snažení? Něco cenného a nekonečného, trvalého? Co to je? Máme uspokojit naše mínění o nás samotných? Je naše mínění božské a věčné?

Chci nad tím přemýšlet. Chci odpověď na mé otázky, chci vědět, co mohu v tomto životě objevit, chci vědět, co věděli Mistři. Mám tušení, že se odpověď nenalézá v hlavě, pouze v srdci. Něco tam je, cítím to, tuším to a táhne mě to. Opouštím všechno známé a odsouvám smysluplný svět myšlenek do pozadí. V něm se dokážu pohybovat a není důvod se mu vyhýbat. Ale není tím pravým tajemstvím. A žádná slova nevedou k pokladům nekonečnosti a nesmrtelnosti. V oné zvláštní krajině mimo naše chápání neleží sláva, bohatství, smysl a poznání. Je tam naopak prázdné ticho, žádné cesty a ukazatele. Nesmyslná a zbytečná cesta.