A když se to stane, najednou se dostáváme do citové závislosti a ochromí nás strach ze ztráty milovaného. Osoby, kterou jsme před pár měsíci vůbec neznali. Najednou se nám může zdát rozumnější, pokud do vztahu nedáme sebe celého, jen kousek a nasadíme masku zdánlivého chladu a odstupu. Možná si někde ve svém myšlení poručíme, že hluboce milovat je příliš riskantní a nebezpečné.

Mluvil jsem se svou přítelkyní, která se šíleně zamilovala. Do ženatého muže, mladšího a sportovce. Její srdce explodovalo a na povrch se začala dostávat známá situace. Po osobním setkání se sice ozval vroucím e-mailem ale ... přesto dal přednost přátelům, rodičům a nakonec i manželce před ní. Ovšem láska je nevybíravá. Má pouze jeden subjekt a ten by přece měl být prioritní. Bohužel se dostává do vleku, protože nedokáže zadržet svůj cit a tak smutně a zoufale hledí na mobilní telefon a očekává zprávu od nového přítele. Nic nepřichází. Nic. Nemyslí na ni, nemá čas.

Nemohu ji poradit nic jiného, než chladnokrevný a vynucený chlad, zbavit se palčivých představ a očekávání naplnění vlastního snu. Nakonec, láska by měla být svobodná a ne vybojovaná. Přesto většina vztahů je nerovnoměrná. Jeden miluje příliš a druhý to cítí jako břímě. Odmítání a odstup zaručeně vykouzlí pravou mileneckou touhu. Ale, kdo to má vydržet? Kdo má udržet touhu a vášeň v osidlech rozumného chladu a kalkulace?

Nejsme rádi sami, bojíme se samoty a ke svému životu potřebujeme teplo a lásku toho druhého. Je to naše přirozenost i právo. Přesto, lze oddělit lásku od žádosti? Ano, pokud není mysl přítomná. Pokud se mysl nemotá do jazyka srdce. Pokud mysl nepředkládá budoucí vize krásných snů. Jakmile se to stane, máme malér, protože do vize musíme natlačit toho druhého. Někdy panuje shoda a milenci zahoří vášnivou láskou, která je jak přijímána, tak opětována.

Někdy se skutečně může zdát, že právě někteří lidé milují jen sami sebe a rozchody jim nečiní žádné problémy. Vlastně, neumí milovat. Jsou chráněni, jsou imunní vůči vlastním citům a nakonec, jsou tragicky ochuzeni. Láska je božský elixír a je tak skutečná. Dokáže zaplavit celé tělo, dokáže paralyzovat naše myšlení, je bláznivá. Láska nám dává sílu dávat radost, podporu a vroucnost.

Takže máme ohromující zbraň. Zbraň, se kterou neumíme příliš dobře zacházet. Spouští se sama. Co dělat? Přetlačit naší bolest z odmítnutí, nepřijetí a špatného zacházení a najít si nového partnera? Poprat se s myšlenkami a odmítnou v nich toho druhého. Přistupovat opatrně a s rozvahou? Pokud to uděláme, ošidíme se o nádherný, požehnaný stav.

Velmi mnoho lidí se zranilo vlastní zbraní a vytvořilo obruče nedůvěry a strachu. V určitém ohledu to funguje velice dobře. My sami sebe láskou nezraníme. Uzavřeme se ve vlastním světě a nakonec strach z dalšího nevydařeného vztahu nám pomůže přežít. Nikdy není pravda, že po lásce netoužíme. Toužíme po ní a bez ní náš život nemá smysl. Ovšem vyhnutí se strachu je mnohem větší motivací než naděje, že najdeme toho pravého či pravou přítelkyni. Poté se naše vztahy přetaví do sexuálních románků a byť je toto konání naprosto zbavené citu, je bezpečné a srozumitelné. Protože láska není nikdy srozumitelná. Děláme nesmyslné věci, rozdáváme sami sebe, nabízíme se a nakonec to nemusí být, a často není, opětováno a oceněno.

Raději trpíme a tato bolest je přinejmenším rozpoznatelná a my víme co nám schází. Jsme v bezpečí. Nakonec si můžeme vsugerovat, že prostě láska není pro nás, je pro někoho jiného a jsme v pohodě. Máme věci pod kontrolou.

Zamilovat se a skutečně nic nechtít je úděsné. Kdo to dokáže? Přesto je to podmínkou pro nastolení svobodného vztahu dvou lidí. Stále máme možnost vztah ukončit, pokud nám nevyhovuje. Máme možnost vyzkoušet další vztahy. Nakonec můžeme všechny padlé anděly naší lásky milovat dále jako lidské bytosti. Takže, co se vlastně dává dohromady? Je to srdce, symbol lásky, které si klade podmínky? Které plánuje svatbu, děti, manželství ? Nebo je to tělo, odměněné fyzickým kontaktem s milovaným? Ne, bude to asi mysl. A prožívá mysl lásku? Ano, nosíme v hlavě obrázky našeho milovaného, neustále ho vidíme a srdce reaguje. Ale mysl neumí milovat. Láska mysl na nějaký čas paralyzuje, zabarví a ovlivní. Nasadí růžové brýle. Všichni to známe. V lásce je každý partner dokonalý.

Takže, máme milovat nebo ne? Pokud nespadneme do osidel lásky nesmírně se ošidíme o prožitek skutečné přítomnosti. Láska je naprosto dokonalá, vyjímečná a nesmírně živá. Někteří lidé umí v citlivých bytostech probudit milostnou vášeň. A ti samí lidé toho nakonec moc necítí. Jsou mistry ve slovíčkách, ve slibech a vyvolávání představ. Jsou to lovci citů a jejich kořist je ubohá. Protože sex bez lásky je ubohý, nic neříkající a nudný. Trpí samoláskou a není to láska universální, je to láska, která klade na svého nositele požadavky a tito lidé nesmírně ubližují lidem, kteří v sobě stále mají rezervoár citů.

Nakonec, skutečná a čistá láska je zejména o dávání sama sebe. Váha přijímání nikdy nedosáhne rozkoše z dávání, odevzdání se a obětování se. Pokud se setkají dva lidé, pro které je dávání největším blahem a štěstím, poté mluvíme o zázraku lásky. Můžeme dávat jen my sami, ale naše vlastní mysl nás ztrestá a hlavně, budeme trpět. Jde o nerovnovážný vztah, kdy jsme okrádáni. Naše dávání musí být vyplněno zpětným přijímáním. Jinak zchudneme a ona ztráta je bolestná. Někdo nás vysaje a stejně tento dar nedokáže využít. Protože ho nemůže ucítit, nic mu neříká.

Mladí lidé dokáží bouřlivě milovat a také zoufale prožívat rozchody či neopětovanou láskou. Jsou plní energie a navazují nové a nové vztahy. Ovšem po nějakém čase zjistí žena, muž, že je neustálé ztráty, rozchody, nevlídnost, necitelnost poškozují a prožité zkušenosti vytvoří poznání beznadějnosti a opakovaného rozčarování. Ona přirozenost soužití muže a ženy je potlačena a zmrzačena. Náhle jsou všude kolem nás osamělé a nešťastné planety, které již nemají sílu vpustit druhého do svého světa. Lidé nemají sílu dávat, protože nebyli nikdy naplněni a tak zapomínají na celý proces vzájemného doplňování citu. Poté najít partnera, který je schopen jednostranně dávat je velice těžké. Člověk, který je hodně zraněn potřebuje nějaký čas jednostranně nasávat vroucí city a po nějaké době jeho obruče odpadnou a on se vrhne po hlavě do tohoto vztahu. Poté naplní i dárce.

Naordinovat si chlad, rozvahu a opatrnost nás umrtvuje. Je to fádní, smutný a opuštěný život. My prostě potřebujeme rozpustit sami sebe v tom druhém. Toužíme po tom, je to v nás a nikdy to nezmizí. Láska je nebeskou loterií pro živé bytosti. Buďme nositeli lásky, nenechme ji vykrást z lidských srdcí.

Láska je tvář nekonečna v zrcadle věčnosti.