Potkáváme mnoho lidí. Jsou přátelští, milí, nevrlí, nenávistní, apatičtí. Časem si najdeme přátele a samozřejmě i osoby, se kterými se nemusíme stýkat. Vadí nám jejich charakterové vlastnosti, vyzařují nepříjemnou energii. Přesto cítím, že jsme na tomto světě samotáři. To, co cítíme a vnímáme není ten druhý člověk.
On je pouhopouhým zrcadlením nás samotných. A tak, i když toužíme být dobří a přátelští lidé, stále si sebou nosíme hluboko skryté nánosy temných emocí, o kterých ani nevíme, nebo si to nepřiznáme, že existují. Ale, jsou zde a jsou připraveny se připomenout. Člověk naproti nám si prožívá svůj vlastní svět a topí se ve svých v záporných projevech. Jsou to jeho stavy, jeho cesta a jeho dosažené maximum. Pokud se nám stane, že nás jeho chování zaskočí a my reagujeme podrážděně, on je naprosto nevinný. Nemáme právo soudit jeho stav, protože za něj nejsme zodpovědní. My jsme pouze obdrželi zrcadlo nás samotných a tyto city, které neprožíváme lehce, jsou dalším krůčkem k poznání toho nekonečného, prapůvodního v nás. Bylo by zlé, pokud bychom neměli možnost se stále učit. A učení je objevováním naší podstaty, je také odstraňováním, spíše rozpouštěním, nehromaděných nánosů minulosti.
Hovořil jsem se svou přítelkyní, která rázně odřízla všechny, kteří ji v minulosti ubližovali. Ve sféře lidského nastavení, slušnosti a určitého modelu má samozřejmě pravdu. Přesto i její trapiči určitě mají své nejbližší okolí, které právě jim dává za pravdu. Argumenty působí různě a lidé se prostě nedomluví, protože schází ideální model lidského činění. Nyní se osamostatnila a vyhýbá se nepříjemnostem. To samozřejmě může, protože ji to její vědomé konání umožní.
Přesto nepochybuji, že tímto školícím procesem projde znovu a bude se muset do sebe samé hluboko dříve nebo později podívat. Nemusí k tomu dojít, pokud nás nabízené situace nechají nečinné. Ta nečinnost nemůže spočívat v ničem jiném než v námi nabídnuté svobodě k projevu toho druhého, ať je jakýkoliv. Nenajdeme již v sobě pozůstatky záporných emocí, neboť ty byly rozpuštěny a pochopeny v nalezené pokoře. Ovšem každý boj, a my jsme zvyknutí bojovat, za sebou nechává bojiště poražených a vítězů. Pokud my nebojujeme, určitě nás někdo bude pasovat do role poraženého a dá nám to pocítit. Na konci našeho života, v den soudu nás bude soudit pouze naše vlastní srdce. A srdce není soudce, je přítel a moudrý rádce.
Nakonec z toho vzniká snad jen jediná trvalá a nekonečná činnost a tou je láska. Máme milovat a to bez podmínek. K tomu, abychom to dokázali, musíme milovat a sami nebýt. Vyklouznout z lidského mumraje. Nemůžeme milovat, pokud jsme stále osobou, která dokáže a je naučená posuzovat, porovnávat a hodnotit. Jsou to známé výroky o neodsuzování, milování svých nepřátel, lidské službě. Jako teorie to zní velice dobře, hůře se to provádí. A to jen proto, že není možné získat tyto vyjímečné lidské znaky, pokud si jsme sami sebe stále vědomi. Odpouštět svým nepřátelům znamená, nevidět je jako nepřátele. Nepřítel je nakonec jen naše vědomé rozlišování mezi člověkem přátelským a nepřátelským. My dáváme parametry.
Milovat bez podmínek opět nemůže mít svého nositele, protože dříve nebo později budeme žádat protislužbu, případně neuneseme nevděk a odmítnutí. A poskytnutí svobody již nezakládá na naší touze měnit myšlení a postoje druhé osoby. Nezasahujeme do cizí cesty a cesta je i projev.
To jsou ovšem známé věci. To co můžeme okamžitě začít praktikovat je přijímání sama sebe, zvláště v situacích, kdy objevíme své vlastní nepříjemné stavy chování v reakci na to samé chování našeho lidského zrcadla. Neměli bychom svádět svůj prožívaný stav na venkovní situaci. Není to pravdivé. Pravdivé je to jenom v oblasti všeobecně přijatého pohledu, kdy nám i další lidé potvrzují, že ono zrcadlo - člověk, je špatné. Nikdy není špatné, zrcadlo prostě jen zrcadlí a víc nedělá.
Má přítelkyně ve mně vyvolala záplavu strachů, o kterých jsem ani nevěděl, že je stále v sobě nosím. Mohu to svést na ní a mohu od ní utéct. Ale určitě přijde jiná lidská bytost a já se k těmto strachům vrátím. Ona je zrcadlo a to velice intenzivní. A tak se na ty strachy v klidu a věcně podívám a dostanu se do říše podvědomí, které ukrývá nekonečné množství nevyřešených událostí. Pouhá změna mého postoje mi nepomůže. Ovlivní, byť pozitivním způsobem, výseč mého vědomého myšlení a pokud nenastane správná životní situace, budu se moci opájet představou své nově nabyté identity.
A snad není ani potřeba vyhledávat emočně vyhrocené události. Myslím si, že jsme jakousi moudrou silou k těmto zkouškám vedeni a to v pravý čas. Pokud se nám náš vlastní svět hroutí a nic nevychází, asi jsme byli příliš nečinní a nevšímaví k drobnějším událostem a je zde snaha náš vlastní vývoj poněkud urychlit. Tím se asi dostávám ke karmickým návaznostem. Nemůžeme nikdy odstranit následky naší karmy událost po události. Vypadá to tak, že bouráme celé bloky a máme možnost to dokázat v průběhu jednoho života, pokud se skutečně budeme snažit správně pochopit jednotlivé kroky. A tak nemusí tento jeden život vypadat příliš šťastně, ale na druhou stranu to také může znamenat náš vynikající pokrok.
Jak asi vypadá vyřešená karma? Cítím, že tato bytost již nemá nic společného se záplavou příčin a následků a to zejména proto, že není součástí lidského konání, zejména posuzování. Bytost je přítomna v probíhajícím životě a neváže další smyčky. Potom by to ovšem znamenalo, že celá karma je záležitostí našeho vědomého konání, našeho vlastního vysvětlení, porovnávání, odsuzování.
Nic se neděje, můžeme to vše znovu a znovu opakovat vlastně jaký by měl být trest? Trest není. Je pouze další a další učení a opakování situací. Nové a nové zrození.
Věřit v pravého boha příliš nepomůže, věřit v pravé učení taky ne. My se musíme měnit, nemůžeme získat víru a nést si stále celý náklad odpadu. Nakonec, v knihách se stále dokola píše o tom, co máme se sebou udělat. To je vzkaz a poslání mesiášů. Vše, co je obráceno ven je jen součástí naší proměny, ale to nejdůležitější je uvnitř. Co se změní uvnitř, to se ukáže z venku.
Naše vlastní myšlení nemusí být utrpením, pokud se jím sami nestaneme. Zlo nemusí být zlem, je-li pouze vstřebáno a ne vysvětlováno. Dobro nemusí být dobrem, bude tím čím je, ničím. Schází polarita zla. A hlavně, schází přijímající člověk.
Tak dochází již jen k vyzařování původního a neměnného a tomu jsme se naučili říkat láska.