Seriál několika článků od Ivo Wiesnera nám přináší zajímavý pohled na naši realitu. Je možné cestovat časem? Co to by Filadelfský experiment a projekt Montauk? Působí zde na Zemi mimozemské inteligence?

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

Budoucnost je značně proměnlivá, neboť mezi jsoucností a budoucností existuje hustá síť kritických bodů a sebemenší změna, ke které v takových bodech dojde, se více či méně důrazně projeví změnou budoucnosti. Neexistuje teoretická možnost, že se ze jsoucnosti můžeme vícekrát vracet do určitého časového bodu v budoucnosti nebo minulosti a očekávat, že jej nalezneme pokaždé v témž stavu a nezměněn. Pravý opak je pravdou., protože "tak, jako dvakrát nevstoupíme do téže řeky, nevstoupíme vícekrát ani do téže budoucnosti či minulosti". Experimenty s cestování časem, uskutečňované v rámci projektu Phoenix (Montauk) tuto skutečnost jednoznačně potvrzují. Dostáváme se tím k bizarnímu závěru, podle něhož z našeho pohledu důsledek může předběhnout svoji příčinu.Myslíte,že to není možné? Jenže právě experimenty s cestování v čase v rámci projektu Phoenix do prokázaly. Potvrdilo se to, že cestovatel časem (temporalnaut) může cestovat časem jak je mu libo, jen musí mít pevně uzavřen časový a prostorový zámek, který mu umožní návrat do téže doby a na stejné místo z něhož na časový výlet vykročil. Nezbytnost obou zámků pro temporalnauty objevil již ve dvacátých letech minulého století Nikola Tesla. Pokud oba zámky zůstanou otevřené, skončí temporalnaut v jedné z alternativních realit aniž má možnost návratu do své reality. Prostorový zámek si můžeme představit jako lano, které dovolí člověku sestupujícímu do hluboké propasti, aby se mohl vrátit tam odkud vyšel. Časový zámek plní obdobnou roli a člověk se pohybuje v toku času. Jedinou a to dost důležitou podmínkou je, aby se při návratu temporalnaut nesetkal sám se sebou. Pokud se tak během počáteční experimentální fáze projektu Phoenix stalo, temporalnaut byl desintegrován v oslnivém záblesku, neboť v tom okamžiku se protnuly dvě vzájemně neslučitelné a protichůdné reality. Proto návrat temporalnauta řídily počítače tak, aby nastal krátký zlomek sekundy po jeho vstupu do časoprostorového tunelu. Tento zákon je důvodem, proč mnoho předpovědí se míjí s nastalou skutečností, mnohé předpovědi se neuskutečňují, jiné jsou posunuty v čase, nebo získaly jiné významy. Vždy za to mohou kritické body ve fraktálové projekci událostí, v nichž může svoji vůlí ovlivňovat i sám cestovatel v čase (temporalnaut). Časové koordináty uváděné v předpovědích jsou v souladu se skutečností jen vyjimečně, protože každá předpověď je vlastně jenom obrazem jedné z možných alternativních realit a naše realita, když dospěje v čase na své místo, může být (a obvykle bývá) od této alternativní reality více či méně odlišná. Nezasvěcený to může považovat za sci-fi, leč fakta hovoří jasně.

N. Teslou objevená existence časového zámku ale přinesla ve svém důsledku i potvrzení reálné existence dosud pouze teoreticky předpokládaného bodu nulového času (τ = 0). Bod nulového času je totéž co staří Egypťané nazývali Paa Tal (počátek času) a ostatní staré národy časem stvoření. Nejdůležitější poznání člověka Nového věku spočívá v tom, že nic nevzniklo ze sebe sama (vyjma Boha) v důsledku jakéhosi blíže nedefinovaného vnitřního pnutí blíže nedefinovaných sil, jak plyne z marxistické filosofie. Jestliže nic nevzniklo ze sebe, nezbývá nic jiného, než že vše bylo stvořeno z vůle Nejvyšší Bytosti, kterou jsme pojmenovali Bohem. Jedinečným důkazem fenoménu stvoření je právě Teslou objevená existence nulového časového bodu. Každá bytost tvořená komplexem astrálního a duchovního těla s duší, byla stvořena v určitém přesně definovaném čase a to je její bod nulového času. Jednotlivé inkarnace počínají tímto nulovým bodem a řadí se za sebou jako články řetězu. Bytost jež se odpoutá jakýmkoliv způsobem od tohoto řetězu ztrácí svoji osobitou duchovní identitu a mizí v oceánu času. Tyto nešťastné temporalnauty pak úsilovně hledají a zachraňují Strážci času, neboť každá duše je Bohu příliš drahá a neopouští ji ani v časovém pekle. Tímto způsobem v oceánu časů zmizelo během projektu Montauk podle střízlivého odhadu několik desítek tisíc ubožáků rekrutujících se především z řad amerických bezdomovců a malých dětí.

(Pokračování)