A tak rejdíme nedočkavou hůlkou naší dychtivosti hledáním v cizích norách doufajíce, že nalezneme jediné cenné zrcadlo - sebe samého. Neboť neznáme svoji tvář, je neviditelná a neznáme naše srdce, protože i to je poněkud vychladlé a vypočítavé ve svém komplotu s myšlením. Nikdo není odlišný a každý v sobě nosí esenci všech bytostí, esenci všehomíru a veliké tajemství, které se nazývá probuzením.

Vždyť temné cely našeho vnímání nemají účinku na naše oči, neboť oči si dávno zvyknuly na přítmí a my se ve spletitých chodbách poměrně vyznáme. Nemůžeme jít ven na oslnivé slunce, neboť labyrint očekávaného poznání nebyl stále plně objeven a my doufáme, že nalezneme zapomenutou zeď s napsaným textem konečného. Ta zeď nakonec neexistuje, pouze ve snech a představách, byť jsou tmavé chodby popsány množstvím textů stávajících i zapomenutých věhlasných vězňů, kdysi prodlévajících v tomto dobrovolném vyhnanství.

A tak čas od času přijde muž zvenku, muž dlouhých vlasů a pronikavých očí, aby mluvil o krajinách prosvícených sluncem, o krajinách nekonečných plání a volnosti. Přesto naše uši nerady slyší tato slova, neboť jsme nenašli tu starou bránu vedoucí ven, přehlídnutou davy usilovných poutníků. Tak jsme nuceni tohoto bratra popravit a zmrzačit jeho vroucná slova v naději odkrytí dalších a dalších chodeb a cel, které nikdo nikdy neviděl, ale které jsou srozumitelné a pochopitelné zástupům slepců.

Přesto se nic nemění a rejdění lidských bytostí na povrchu modré planety nemá v hranicích stanovené důležitosti pražádný význam na chod vesmírných obrů, vytvořených zákonů a veškeré hmotné projevy zůstávají tím čím jsou, ničím. A proto musíme hledat jinde a není jiné cesty než volání našeho srdce a intuice, která nás vrátí do náruče původního a nakonec nesmírně moudrého. Veškeré dominanty našeho snažení jsou chátrajícím milníkem v nekonečné přímce vznikání a zanikání a byť jsou nezapomenutelné činy velkým mužů a žen zaznamenány písmem v knihách a mají své místo v mozcích učenců, jsou pouhou zpětnou projekcí nesloužící k ničemu, snad jen k udržení rovnováhy našeho konání v tomto určeném čase.

Nejsme vyjímeční a nezapomenutelní, pokud nesplyneme s vlastním procesem vývoje, který zahrnuje vše, přírodu, minerály, zvířectvo, lidstvo, zákonitou provázanost. Naše chápání je brzdou, která nás stále vyčleňuje mimo hlavní proud tvoření a tento proces, jehož jsme součástí, plyne mimo nás. Právě naše oddělenost musí být zařazena zpět do věčného koloběhu života a pokud se tak stane, budeme nesmírně odměněni pouhopouhým pocitem, který je v důsledku neochvějnou jistotou, jež je nepřenosná. Nelze odměnit skupinu lidí, protože skupina lidí používá jiných nástrojů uměle vytvořených touto lidskou existencí a zejména dokonalostí myšlenkových a učících se procesů.

Události, okolnosti, srovnávání a zpětné vyvolávání učinilo z písku pouště našeho mozku divokou rozrytou krajinu, z které nelze odejít a která se stala světem sama pro sebe. Pokud hledáme vysvětlení v této oblasti, lze vyrýt další a další stopy poznání, ale vždy se dostaneme na některou ze starých cest, která nás vrátí na začátek našeho zkoumání, nebo zabloudíme zamrznuti před reklamní tabulí rigidního učení - někde, někdy, příště.Tak můžeme tuto pláň kultivovat naší budovatelskou aktivitou a ta bývá teritoriálně odměněna. Více cest, větší úspěch. Do doby, než bude přerušen přísun životadárného kyslíku a celá mozková hmota se změní z nechutné kaše na voňavou hlínu.

Potom se lze ptát, co tedy dělat? Neptejme se. Nedá se dělat vůbec nic. Nebo, jediné má "smysl". Podívat se někam mimo poušť a snažit se objevit svou podstatu, která se nedá objevit objevením, tak jak to známe. Tam nás dostane meditace bez účelu, bez odměny a bez jakéhokoliv smyslu a logiky. Výsledek je nejistý a čím je nejistější, tím si vedeme lépe. Pokud to skončí naprostým neúspěchem, z našeho pohledu samozřejmě, byli jsme stále na poušti a ryli nové a nové cesty.