Je to tak zvláštní, proč je zde neustálá tendence propagovat násilí? To není užitečná informovanost, je to nekončící krvavá propagace. Nakonec tak fungují i reklamy a pokud jsme vystaveni dlouhodobému účinku jakéhokoliv poselství, stáváme se tím. Poté pouze naše civilizované vědomé myšlení, ta špička ledovce, nám brání vypustit divoké zvíře z hlubin nevědomí. Proč existuje tato propaganda a čemu slouží?

Nemohu se ubránit dojmu, že běžná lidská populace je dlouhodobě a cílevědomě zastrašována a strach je účinným spojencem těch, kteří ovládají chod tohoto světa. A tak byl zvolen presidentem Bush, ne pro svůj šarm a lidskou schopnost, ale jako poněkud tupý a odolný štít před nekončícím zlem. Prosazování zla zrodilo panický strach a tento strach zvolil zlo, neboť onen člověk není člověkem mírným a mírumilovným, on je představitelem zla, železné paže. Protože dobro je poněkud bezzubé v souboji s temnem a nám se jeví logičtější a funkčnější překonávat zlo zlem.

Šťastní lidé se nestarají o politiku, zprávy, nekonečné odlidštěné politické klání, výzbroj a armády, cizí mocenské zájmy. Šťastní lidé se starají o sebe a své blízké okolí, nevyhledávají domnělé nebezpečí daleko za horizontem mimo jejich vliv. Šťastný a spokojený člověk nikoho neohrožuje, přeje své štěstí i druhým a pomoc druhým mu dělá velkou radost. Vystrašený člověk je jiný. Nevidí přímé nebezpečí a tak rád vyslechne všechny zvěsti o případných nebezpečích a uchýlí se pod křídla ochránce, zla.

Poté je vidění světa neúměrně ovlivňováno a my dostáváme silnou krmi. Vidíme zmrzačené a zabité děti, zneužité ženy a hladovějící národy. A lidský mozek vždy přiřazuje obrazy do obrazů naší minulosti a my začneme mít strach o naše blízké. Stačí tyto obrazy dát do správného políčka, přesně do toho, kde se má nacházet naše odsouzení a do směru, kterým se máme dívat. Žádné zlo není správné, žádné zlo není větším zlem než to druhé. Zlo zůstává zlem. A toto zlo páchají všechny strany a všechny strany mají rozumné důvody.

Ztratili jsme sami sebe, v menší či větší míře. Ten kdo objeví svou lidskost, úctu k sobě samému, úctu ke svému životu, úctu ke své cestě, shovívavost a schopnost odpuštění sám sobě, ten nemůže ohrozit cizí život. Musí poznat a chápat, že jeho život je naprosto identický s životem toho druhého, byť myšlení i zvyky mohou být odlišné. To, co je okolo nás, je z našeho vnímání rozdělené vlastnictví, z absolutního hlediska je to náš společný domov. Nemůže to být "jen naše". Je to všech. Všechno okolo nás má zde svůj domov. Stromy, květiny, oblaka, hory, zvířata.

Tato planeta není dílem lidských rukou, my jsme ji neposadili do prostoru, my jsme nepověsili slunce v přesné vzdálenosti od Země, nevyrobili jsme zemi, vzduch, vodu. Proto nemůže být naše, ale, je vytvořeno i pro nás. Ani naše vlastní zrození není naší zásluhou, je zázrakem a ten zázrak je pro nás.

Všichni lidé jsou nakonec úžasně identičtí, máme společné rysy a chování. Snad právě proto je smích, radost, smutek, pláč universální. Nikdo se těmto základním vzorcům nemusí učit. Tak jak se nemusí učit sát mateřské mléko, milovat se, vyměšovat. A pohled na západ slunce, pohled na horské jezero, pohled na les je krásným zážitkem pro každého lidského tvora. To co nás odlišuje je právě to umělé, získané a podléhá nekončící manipulaci. Nakonec tomu dáme přednost, děláme věci které jsou pomíjivé, dočasné, končící a virtuální.

To co jsme skutečně my, je to společné a prvotní. To je to, co najdete všude, i v primitivních kmenech v brazilské džungli. To co nás odlišuje již prvotní není. Pokud kdy kdo mluvil o ráji, tak ten ráj bude právě velice jednoduchý. My do toho ráje příliš mnoho nového přinést nemůžeme. Pokud někdo pláče, je to přirozené. Pokud se směje, tancuje, utíká, tleská rukama v radosti, to je přirozené. Říkáme-li my, kdy má kdo plakat, smát se, tleskat a tancovat, jak být šťastný, pak je to nepřirozené. Nikdo nemusí učit druhé lidi být přirozenými. Každý má přirozenost dávno zakódovanou v sobě. Tak to bude i s naukami, náboženstvím, duchovními směry. Proč se učit něco, co v sobě již máme?

Děti nám to předvádějí neustále, jsou z našeho zmrzačeného pohledu nezodpovědné, hloupé a výstřední. Ale jsou přirozené, jsou své a manifestují základní vlastnosti lidského druhu, které nepotřebují zvláštní nastavení, podmínky a prostředí. Dítě se nedívá na okolní svět očima vlastnictví, dívá se očima objevitele, celý svět je darem, překvapením, zakouší dobrodružství svých smyslů a nakonec je o tuto bezbřehou a spontánní radost okradeno. V zájmu přežití a orientace v tomto umělém světě měnících se, zanikajících a vpravdě imaginárních pravidel.

My si samozřejmě nedovolíme svého potomka nevychovávat a nepřipravovat ho na svět tvrdých loktů. Ten zašel příliš daleko a tak jsou děti více jako kosmonauti, kteří krátkou chvíli pobudou ve svém přirozeném prostředí, aby si časem navlékly těžké skafandry a objevovali pustý a mrtvý měsíc, kde je jim souzeno společností žít. Mohou se smát, pokud to není příliš pobuřující a nevhodné.

Naše vlastní přirozenost je rájem, o kterém mluvili probuzení lidé. Ne o cizím a neviditelném ráji po naší smrti, ale o ráji naší přirozenosti. Jiný ráj není. Nosíme ráj v sobě, ale je nesmírně těžké ho odhalit. Jen proto, že je to tak jednoduché a prosté. A tato jednoduchost vyžaduje velkou odvahu i rebelství, odhodit získaná břemena zákonitostí tohoto lidského světa. Odhození strachu, chtivosti, lačnění, soutěžení, odsuzování, posuzování, kritiky, které jsou nám podsouvána. V podstatě odhozením všeho, co jsme získali až po našem narození. Odhozením od své podstaty.

Ráj se rozprostírá v hranicích naší vlastní bytosti a čas od času do něho vstupují i jiní lidé, které nazýváme přáteli a přítelkyněmi a ráj se neuvěřitelně rozšíří. Pochodeň zapaluje další pochodeň. Nechme si ony vypěstované obranné valy, pokud je musíme mít, jako masivní pohoří našich hranic. Ale zároveň uvolněme průsmyky pro každého, který touží po lidském teple, pohlazení a objetí.