Můžeme tomu věřit. Můžeme věřit tomu, že nic není hmotné, vše se dá rozkouskovat do atomů, které mají dále svoji strukturu z jádra a elektronů. Příliš dál prostě věda v rámci našich omezených schopností jít nemůže.
Nakonec vlastně hmota ani neexistuje, vše je energií držící svůj tvar podle specifických zákonitostí. To co vidíme je klam,čich, hmat, hmota, tvary - vše je prostě v absolutním hledisku klam. Není to pravda, je to plátno. To v čem se pohybujeme je oceán energie, nic pevného, nic stálého, nic trvalého. Skvělé.
My ovšem na tomto klamu máme postaven náš prožitek života. Učíme se řadu věcí, prožíváme tisíce a tisíce událostí, naše emoce klokotají, bojujeme, milujeme se, trápíme se, veselíme se. Vše v tomto nekonečném kotli energie. Bojíme se smrti, radujeme se z narození. A to je zvláštní. Důležitost tohoto konání je důležitá jen pro nás samotné.
Pokud je někomu cítit z pusy, tak je to sice hnusné a v dané situaci důležité, jinak je to úplně jedno. Existuje potom tedy pra energie, ta původní, která se přeměnila do miliard forem a přitom je to stále ta samá veličina? Je pravda, že je naprosto jedno z absolutního hlediska co tady vyvádíme, co si myslíme, čemu věříme, čeho dosahujeme ? Že je to taková velká virtuální klamavá hra na něco, co je stejně stále původní a nezměněné.
Jako když civilizovaný člověk přijde k eskymákům a oni se klaní svému bohu uplácaného ze sněhu, který prostě drží po staletí svůj tvar díky klimatickým podmínkám. Přijde a řekne: "To ale není Bůh, to je sníh a led. Není to bůh, copak to nevidíte?" A oni mu nevěří. Vždycky to byl mocný Bůh a je potřeba zachovávat úctu. Tak ten člověk vezme z baťůžku propan-butanový hořák a sněhuláka rozpustí. A těm eskymákům se zhroutí celý svět, protože jejich Bůh je pryč. A tak vztekle cestovatele utopí v ledovém moři a jejich další život je ovlivněn touto tragickou událostí. Jsou ztraceni a bez ochrany.
Třeba je to tak i s námi. Něco se sem dostane z vesmíru a řekne si: "Co ti primitivové mají pořád s tou hmotou, copak nevidí, že jsou jen energií?" A v rámci vysvětlovacího procesu nechá odpařit půlku povrchu planety a řekne : "Tak, vidíte to. Byl to klam. Smrt ani zrození neexistuje. Byl to jen klam. Změnil jsem to vaše hmotné v původní energii." To že nevidíte vaše odpařené příbuzné, váš dům, auto, není tak důležité. Vše je přece jen energie.
Přesto jsme posedlí pochopením. Chceme tomu porozumět. Čemu? Prázdnému prostoru mezi elektrony a jádrem ? Představujeme si Boha jako specifický, moudrý shluk energie, s bílými vousy a róbou. Domníváme se, že je připraven hmotný ráj pro hodné a věřící. Jaký ráj? Kde by měl být? Žádný ráj není. Nic víc než tuto planetu nedostaneme. Možná.
Potom to zní šíleně. Odhoďte všechno pochopení, protože nejste ničím z toho co znáte. Jste energií. Pro tuto energii neplatí nic lidského, žádné vysvětlení, zásluhy, trest, bezbožnost. Nic. Jediné, co tuším že lze "konat", je co nejvíce se shodnout, splynout s onou energií, která vše tvoří a představuje. To nám známé i neznámé. Inteligence, moudrost v ní je obsažená. To znamená nechat naše chápání a snažení tomu, k čemu patří, k iluzi. Tam je platná, tam je i potřebná, protože to tak chápeme a máme iluzorní zkušenost i představivost pro tento nehmotný svět.
Pokud máme jít dál (není kam jít), je "zapotřebí" nořit se do ticha, nevědomí a nechat si v sobě střípek důvěry v nekonečno. Právě naše snažení nám brání dosáhnout říše pod prahem našeho vnímání. A k tomu odpradávna sloužila meditace. Ne ta meditace, kdy dosáhneme viditelného úspěchu a pokroku, staneme se odborníkem, mistrem. Ta meditace, kdy nedosáhneme ničeho a potom se snad mohou začít dít zvláštní věci.
Takže jeden svět a jeden ne-svět. V našem světě víme dobře co máme dělat. Co? To, co nás učiní spokojeným, naplněným a šťastným. Můžeme mít skvělé partnerství, dosáhnout úspěchu, hmotného zabezpečení, bavit se, cestovat. Měli bychom vědět, co nám dělá dobře. Hezký sen je prostě hezký, noční můra nestojí za nic. Ovšem toto vše zmizí, jednoho dne o všechny tyto věci přijdeme a ten den je dnem našeho odchodu z tohoto světa. Nic se nebude počítat. Víra v Boha, slzy pozůstalých, pomníček, ulice pojmenovaná po nás. To si budou užívat ti živí, ti na nás budou s láskou vzpomínat. Nám to nebude k ničemu, my totiž vyklouzneme z iluze a staneme se tím, čím jsme a vždy byli. Energií. A možná právě dosažená moudrost bude to, co se jediné počítá a co zůstane. Jiná energie, jiná než před naším narozením.
Domnívám se, že nemůžeme vědět. Cítím to. Ale mám zvláštní hlubokou důvěru v něco velkého. Cítím, že pouze v případě, kdy budu otevřený, prázdný a tichý s malinkým přáním v srdci, ponořen ve skromnosti, něco může přijít a přichází. Nerozumím tomu, nevím co to je, nedá se o tom mluvit, ale je to pravdivé a konejšivé. Nepřináší to žádnou odměnu v rámci tohoto světa, je to prostě nepoužitelné a nepřenosné. Je to intimní a zvláštní.
Proto jsem se zbavil rigidních názorů. Abych otevřel sám sebe tomu, co může přijít. Pokud budu něčemu pevně věřit v rámci mých lidských omezení, nemám žádnou šanci. Žádnou. Nic nebude působit proti námi vybrané cestě, nic nám nebude bránit věřit tomu, čemu věříme a co jsme si vědomě vybrali. Je to velmi svobodná škola, zkoušení a ověřování. Proto tolik mistrů píše o požehnání bezvýchodnosti, bezradnosti i naprostého zklamání z duchovního vývoje. Proč? Protože člověk, který přestane hledat lidským způsobem začíná být otevřen onomu neznámému. Všechny techniky, učení, dogmata, zkušenosti jsou k ničemu, protože stále prochází filtrem našeho myšlení. Stále jsou v tom formy a zákonitosti iluze. A formy nejsou, neexistují.
Vzýváme lásku, ale láska směrem k formě, k druhému člověku, ke skupině lidí a to není onou universální láskou. Je tam jen příchuť a proto chutná sladce. To samé s nenávistí, zlem. Příchuť se ztrácí, obracíme se jiným směrem, jsme příliš zaneprázdněni sami sebou a svými potřebami. Proto je čistota charakteru, vroucí srdce, nenásilí, touha pomáhat, skromnost, cenná. Otevírá nás, zklidňuje a my cítíme nekonečno mnohem intenzivněji. Můžeme být připraveni. Ale pouhé tyto atributy nestačí. Nemůžeme být odměněni, tak, jako nemůžeme být potrestáni. Jsme celistvým vesmírem sami v sobě. Vše je v nás, přesné zrcadlení toho, co je všude. Hvězdy na obloze, hvězda našeho srdce. Ohromující velikost vesmíru, ohromující velikost naší duše - společné energie. Dokonalost těla, moudrost prvotního. Vše se vyvíjí. Energie se učí ve formách. Formy jsou energií. Proto je mi tak jedno, jak daleko jsem se v duchovním vývoji dostal a kdo to ocení. Co na tom záleží?
Náš klid, ticho jsou klíčem.