Jak se člověk stane hledajícím? To je otázka, kterou si málokterý hledající položí. Jak dlouho medituješ? S čím si začínal? Jaké techniky jsi vyzkoušel?

Zkoušel jsi někdy drogy? A holotropní dýchání? Vnitřní pranajámu? To je to co každý pamatuje a dokáže hrdě vyjmenovat. „ Jo začal jsem se zenem bylo to těžké, deset let jsem strávil v zenovém klášteře“, nebo „Začal jsem brát drogy, LSD a pochopil jsem, že existuje něco víc než to co vnímáme pomocí smyslů a pak jsem našel výborného guru, který mne řekl, že musím meditovat alespoň dvě hodiny denně…“. Když se zeptáte některého hledajícího, určitě uslyšíte něco podobného.

Ale moment kdy k tomu došlo, ten bod obratu, co se stalo v ten okamžik. Prošetří to někdo? Ten moment je navždy zapomenut a začíná nelehká cesta duchovního hledajícího. Je to cesta, která sestává se sbírání „duchovních“ konceptů. Honba za slibovaným rájem, za klidem mysli, harmonií s ostatními se sebou a za čímkoliv co je přijato jako oprávněný cíl, který přinese konečně hledajícímu naplnění. Je to doba kdy je ochota vyzkoušet cokoliv, jakoukoliv techniku, cokoliv použít aby se závoj iluse konečně rozplynul. Často je tohle všechno doprovázeno pocitem, že „duchovní“ aktivity mají větší smysl než třeba vydělávání peněz nebo honba za sexuálními potěšeními. Je ale vůbec možné toto prohlásit? Pokud je cílem uspokojení osoby je nějaký rozdíl v tom jak k tomuto naplnění dojde? Kde je nějaký kvalitativní rozdíl? Pokud bychom s jistotou věděli, kdybychom znali nějakou statistiku, jakým způsobem a za jakých okolností dochází k realizaci, tak by se dalo snad říci, že tzv. duchovní úsilí má větší hodnotu než běžné činnosti. Ale existuje taková statistika? Rozhovory s realizovanými často dokazují, že důraz není kladen na samotný způsob, na techniku, ale spíše na upřímnost, opravdovost.

V průběhu cesty hledající ovšem věří, že cíle lze dosáhnout pomocí technik, pomocí následování příkazů a zákazů. Někteří učitelé používají s oblibou příměru se sportem nebo se studiem matematiky. Žák by měl pečlivě studovat, dělat si výpisky, vše si neustále připomínat. Žádný sportovec také nevyhrál olympiádu bez důkladné přípravy a každodenního několika hodinového tréninku. Velice pěkný je také příměr ke špičkovému houslistovi, který musí trénovat neustále aby si udržel formu. Jakmile přestane se cvičením jeho hra na housle tím nezbytně utrpí. Toto vše jsou příklady „duchovní“ demagogie. Ale je pravda, že pro určité období to může snad být dobré. Proč ne.

Problém je, že zbavit se těchto nepravdivých konceptů je podstatně těžší něž je třeba deset let následovat. A proč je to takový problém? Pokud někdo mnoho let ač naprosto zdravý chodí s pomocí hole, tak už si nevěří, že dokáže kráčet bez ní.A když si nevěří a bojí se že upadne, tak je tu strach. Často je toto ještě podporováno z úst učitele: „Bez hole ani krok, je velice pravděpodobné že upadneš? Podívej na mne já taky používám hůl už čtyřicet let a belhám se celkem dobře, žádný pád.“ Mezi hledajícími je hodně, kteří si myslí že jsou invalidi. Belhají se a věří, že království není z tohoto světa a že tedy musí být jinde a že se tam určitě dostanou a potom si to vynahradí. Touha po blaženosti a strach z nedosažení. Jeden velký světec kdysi prohlásil, že touha muže po ženě je nevinnost sama proti perverznosti touhy zakoušet věčnou blaženost.

Dokáže někdo žít úplně bez konceptů? Stát bez opory a přesto vzpříma a pevně.

Takže pokud hledající má štěstí, osud ho zavede k mistrovi, který mu řekne: „Proč pořád vláčíš tu hůl, jen ti překáží při chůzi, je to právě ta hůl kvůli které si myslíš, že nedokážeš chodit. Zahoď jí jednou pro vždy a svobodně kráčej“. Žák se zeptá: “A jak ti mám věřit? Co když upadnu“ Mistr: “Já sám chodím bez hole. Jediné co musíš mi úplně věřit, když mi budeš věřit zmizí strach a jakmile uděláš první kroky, tak naprosto přirozeně a přímo pochopíš, že hůl kterou jsi nosil vůbec nesloužila k opírání, vždycky jsi chodil bez ní, jen jsi si myslel, že se o ní opíráš. A to vytvářelo tvůj strach“.

Žák pod tíhou mnoha let meditačních technik se dožaduje:“ No ok, věřím Ti, ale přece máš nějakou techniku, jak odhodit hůl? Alespoň malou berličku, díky které bych mohl odhodit hůl. V kolik hodin mám ráno vstávat a kolik hodin denně meditovat? Zoufale potřebuji k životu hůl.“

Takový je život hledajícího :-)

Pokud někdo jednou chodí bez hole už nikdy nebude žádnou hůl vyhledávat. Nemusí si neustále připomínat: „hůl nepotřebuji, hůl nepotřebuji, nesmím zapomenout, že hůl nepotřebuji.“

Je to skutečně tak jednoduché? Ten druh učitelů-výrobci holí a invalidních vozíků budou vždy tvrdit:“Nemožné! Bez hole nelze chodit. Kdo odhodil hůl padnul.“ Dokonce si často myslí a říkají, že jejich pomůcky k chůzi jsou lepší než výrobky jiných učitelů, kteří také produkují a prodávají hole. Budou tvrdit: „jasně že třeba odhodit hůl, ale k tomu je potřeba zase jiná hůl. Tím, že někomu řekneš, že jeho hůl je pouhá fikce mu nepomůžeš“. A dále říkají to čemu sami věří:“ Jsi mrzák, jinak by jsi se nenarodil, není to důkaz nad slunce jasnější“. Takový učitelé zcela zákonitě přitahují invalidy.

Pokud koncept duchovní stezky není překročen přináší pohodlnou celoživotní stagnaci, řadu nepodstatných „duchovních“ zkušeností, a naději že jednou bude lépe. Většině duchovních hledajích vyhovuje, protože věří že jsou duchovní hledající. Nemají odvahu vidět věci jak jsou. Věří tomu co si přečetli nebo někde slyšeli. Věří, že se narodili, že mají špatnou karmu, a proto se narodili, ale že mají zároveň dobrou karmu, protože jim byla umožněna stezka, věří že Bůh existuje. A tyhle koncepty považují za hodnotnější než když někdo věří, že se narodil v bohaté rodině, věří že má krásnou ženu, že má děti a chatu na Malorce a věří že jednou zemře, věří že Bůh neexistuje. Není to legrační?

Která s těchto dvou naivních představ je blíž skutečnosti?

Ale nesmíme zapomenout na onen moment, kdy se osoba stala hledajícím. Ta síla, která je odpovědná za onen zvrat, dokončí to co začala. Takže bez obav :-) Nikdo neprohrává.