Skutečně šťastný člověk nic nechce. Jeho štěstí ho bezezbytku naplňuje. My známe štěstí mnoha odstínů. Máme šťastný vztah, máme děti, které milujeme, zajímavou práci s bohatým oceněním, dosáhli jsme úcty a postavení na základě našeho vzdělání a práce. Takže známe střípky štěstí, tu závratnou rozkoš, ale neumíme si ho podržet navždy.

Všechny sny, touhy, přání směřují ke štěstí. K čemu jinému? A proto se se štěstím tolik obchoduje. Pořiďte si drahé auto, dosáhnete štěstí. Vsaďte si sportku, přinese vám štěstí. Není to lež, určitě to krátkodobě něco přinese. To je ta hlavní motivace lidského konání. Přesto se to téměř nikomu nepodařilo. Proč? Štěstí neleží mimo nás, ne to trvalé štěstí. Spoléhat se na přízeň osudu, na okolí je vrtkavé. A tak nám zbývá jediná neprobádaná oblast, ta uvnitř nás samotných. Ono bohatství neleží nikde jinde než v nás. Trvalé štěstí, blaženost, je doménou ticha, klidu, vyrovnanosti a totálního přijetí sama sebe. I v chaotické turbolenci světa okolo nás. Tam je ta oáza, byť okolo zuří nelítostná bouře cizích představ a požadavků. Jen málo lidí našlo štěstí v sobě a ponořilo se do něj. Poté se stane zázrak, neboť štěstí svého nositele je pro okolí nakažlivé. To ale známe skutečně všichni, všichni jsme to prožili.

A tak Ježíš mluvil o království nebeském v nás. Buddha mluvil o vnitřním míru a klidu. Osho hovořil o vášni k životu. Všichni tito muži zavrhli význam a dopad okolního světa a vycházeli pouze z vlastního nitra. Je jedno, jak se k tomuto konečnému pocitu dostaneme, ale svůj chrám si stále nosíme sebou a co poté záleží na místě a čase, kdy a kde do něho vstoupíme. Vlastní pokoj je stejně vhodný jako přepychový ašrám.

Má šťastný člověk potřebu učit své žáky? Skutečně šťastný člověk ne, jeho potřeby jsou uspokojeny. Neučí, ale může mít touhu předat svou zkušenost, esenci štěstí. Štěstí má tu zvláštní moc, že je naprosto sebedostačující. Nepotřebuje putovat, není věcí ani objektem. Je jen závratným pocitem, který pohlcuje svého nositele.

Kdysi se mně někdo ptal, zda jsem šťastný. Co na to mám říct, lze štěstí popsat, lze předat návod na jeho dosažení, existuje skutečně fungující cesta? Můžeme říct, miluji svou ženu, jsem tak šťastný. Ale mnoho mužů má ženy a ženy muže. Budou vědět, co má dotyčný na mysli? Lze to dále rozebírat. Má žena je krásná, ale má žena je taky krásná. Je hodná, má žena je také hodná. Miluji ji. Já ji nemiluji. Kde se nachází vysvětlení k této záhadě? Možná v tom, že někdo miluje pouze v okamžiku, kdy dostává. Někdo miluje bezvýhradně, prostě jeho láska v něm neklade podmínek.

Každý máme právo dojít na konec své cesty a nalézt to, co hledáme. Proč? Protože máme v sobě zakódovanou lásku, štěstí, blaženost od samotného počátku. To proč to stále neumíme není naše prokletí, pouze zaměřujeme svou pozornost někam jinam. Někam, kde je to pro naší mysl zajímavější, více vzrušující, kde je nádherná oblast moci, nadvlády, úspěchu, dosahování. I vlastní myšlení může prožívat euforii z úspěchů a dosažení cílů. Ovšem za každým cílem je hluboká propast, kde končí všechny motivující cesty. Mysl je nenasytná, ji naše štěstí nezajímá. Co by dělala?

Štěstí tyto propriety nepotřebuje. Nevšímá si jich. Občas se společně raduje s naším egem z dosaženého úspěchu, ale jsou to pouze osiřelé fragmenty nekonečného. Své štěstí můžeme sdílet s ostatními lidmi, ale nemůžeme ho od nich získat. Musíme ho objevit sami a svět okolo nám v tom nedokáže pomoci.

Jsou lidé, kteří prohlásí, že jsou šťastní. Proč jim to nevěřit, pokud to tvrdí je to skutečností. Stále se dá jít hloub a hloub až na samotné dno. Tam už nenalezneme nic, je tam prázdno a ticho, co se týče našich představ a znalostí. Našeho pochopení. Ale ten pocit zůstává, vyzařuje opojné světlo a lidé to vycítí. Nelze jej přehlédnout a jediné co chtějí, je tento božský dar znovu získat zpět. Venku, mimo nás neleží, nikdy jsme ho neztratili, je stále tady. V každém z nás.