Ale přítomnost je ukryta mezi budoucností a přítomností, je to nějaký nedefinovatelný zlomek času. Přesto, naše minulé zážitky, stejně jako zážitky které ještě nenastaly, něco provádí s naším emočním prožíváním a my můžeme zakoušet jak krásné tak špatné stavy. Kdo to ocení ? V drtivé většině jsme odkázáni na dobrozdání naší mysli, která porovnává tuto relativní přítomnost s něčím, co jsme již zažili, nebo s něčím, co máme teprve zažít. To co máme prožít v budoucnosti jsou nakonec jen přeskládané obrázky toho, co již známe. Nemůže to být jinak.

Druhou veličinou může být  míra naší tělesné pohody. Opět, abychom ji mohli ocenit, musíme mít s čím srovnávat. Nakonec to vypadá, že drtivou většinu našeho tzv. „života“ prožíváme v představách. A schopnost představ ovlivňovat fyzické pochody v našem těle budí dojem reálného života. Ovšem reálného pouze  v úsečce mezi narozením a smrtí. Před tím to zřejmě nebylo to samé a poté asi taky ne. Nikdo nemáme zkušenosti z jiných dimenzí, můžeme pouze předpokládat a věřit, že existuje něco mimo naší pozemské bytí, co vypadá jako náš svět.

Náš svět vypadá jako urputné soupeření mozků, nebo lépe, jako boj o pocity. K čemu jinému je nakonec všechna ta sláva, majetek, úspěch než prostředkem k získání bohulibých pocitů. A je na tom něco špatného? O co horší je noční můra než vzrušující sen, když se ráno stejně probudíme zdraví a vyspaní? Byl to jen sen, ne ? Dáme přednost krásnému snu před tím děsivým, když si můžeme vybrat? Proč ne? Ovšem žít pouze ve snu je dost zbytečná činnost. Mozek je skvělý nástroj a je vhodný pro tuto dimenzi. Proto asi je. Ale je to nástroj, který je odhozen na hromadu hnoje v určitém čase. Tak, co s tím? Nic, prostě ho brát jako nástroj, nic víc. Ale volba je samozřejmě na každém z nás a nakonec volba splynutí s vlastními představami bude dostatečně oceněna továrnou na výrobu představ, protože představy si nejdou po krku a snáší se dobře. Logika uzavřená v kruhu, něco jako mýdlová bublina. Poletující bubliny života a smrtka občas do nich píchne špendlíkem.

Co potom dělat? Hnusná otázka. Kdo se to ptá? Otázky a odpovědi jsou v bublině. Mimo ni žádné otázky nejsou, schází i odpovědi. Pokud se dívám z té bubliny ven, protože jinak komunikovat nelze, vypadá to, že venku mimo tuto bublinu je všechno v pořádku. Nic tam neschází. Pokud vyloučím vše, co je skutečně pomíjivé a neprojde branou smrti, moc toho nezbývá. Zbývá něco? Co? Všechna hmota zde zůstane, zůstanou tu všichni živí lidé, všechno co víme a známe mizí. Abych byl přesnější, možná nemizí, ale kdo to ohodnotí, když nemáme tělo, nemáme s kým soutěžit, s kým se o svou radost, pýchu, starost podělit. A pokud tam něco je, není možnost o tom podat zprávu. Je to jako bychom se dostali do naprosto cizí země a neměli možnost ani zatelefonovat, ani poslat dopis nebo e-mail. Všechen majetek by zůstal v naší původní zemi a s ním i všechny diplomy, ocenění, školy, příbuzní, známí. A také, neexistovala by cesta zpět. Možná se dostáváme zpět do tohoto světa, ale i reinkarnace Dalajlámy je cestou od samotného začátku. Dítě se prostě narodí naprosto bez ničeho, neví nic, nic dřívějšího se tady nepočítá.

Poté lidé, kteří zasvětí celý život úspěchu dělají dost zbytečnou práci. Pokud tomu naprosto propadnou a na sklonku své pouti vidí, že jim život proklouzl pod prsty. Na druhé straně se ovšem stává, že člověk je s životem absolutně spokojený a žil by tento život tím samým způsobem. Poté je to fajn. Pokud netrvá na bláznivém ocenění své činnost, neboť právě on to již nedostane. Tito lidé prostě používájí své nástroje jako nástroje a tak je také vidí. Jsou naplněni skvělými pocity. Ať formou prožitků, partnerství, pocitů, naplnění. A život má být naplněn příjemnými věcmi, možná o to právě jde.

Mimo oblast mysl není nic jiného než klid. Obrovský klid. Ten nám slávu nepřinese. Ale dosáhneme skvělého, přetrvávajícího a neměnného pocitu sounáležitosti s tímto světem. Mysl je tam, kde má být. Nemá cenu se s ní rvát, dožadovat se klidu, pokud má pro nás stále velkou důležitost. Prahneme-li po dosahování, které mysl žádá a oceňuje. Můžeme cokoliv, cokoliv nás baví, ale s pocitem přiměřeného nezájmu, něco jako neškodná hra. A tím se dostáváme k ulpívání. Pokud je mysl a touha vládcem, není neulpívání možné. A neulpívat uměle je opět zbytečná snaha. Zbavovat se věcí, trýznit se, postit. Protože to předpokládá náš požadavek po dosažení něčeho. Nic neobětujeme v mysli zadarmo. Nakonec i snaha, která již není absolutním požadavkem, je pouze hrou. Jako bychom hráli kanastu, s chutí, ale jestli prohrajeme nebo ne je docela jedno. Ale snažíme využít veškerého svého umu, abychom zvítězili. Hra.

Určitá motivace, nebo lpění tady je. Pokud by neexistovala, těžko bychom své touhy přemohli. Musíme vytvořit protiváhu a alternativu k bývalému stavu. Tou alternativou je hluboký mír a klid, který přináší neuvěřitelnou spokojenost s bytím, nesmírnou toleranci k chování lidí, k nehezkým událostem. Jednou z cest je meditace a pevně věřím i přetváření nazírání na sebe i svět okolo. Mysl je nástroj, lze formovat a vytvořit z ní přítele. Mysl proti mysli, vše se děje uvnitř. Ale my to víme a tak proč s tím bojovat.

Všechna sláva polní tráva. Jak jinak? Některá náboženství šla až do záhrobí a vymyslela si jakýsi soudní tribunál. Neznám jediného člověka, který by se po několika záhrobí vrátil zpátky a podal tyto pro mysl povzbuzující zprávy. Je to fantazie, ale plní svůj účel, mysl může zůstat ve velení, protože veškeré lidské snažení a konání dává smysl. Mysl se přestane bát, že bude odsunuta či přehlížena. Proto si myslím, že učení velkých mistrů nebylo směřováno k posmrtné odměně nebo trestu, ale ke kultivaci našeho postoje k sobě samému i ke světu okolo nás. Abychom dokázali najít onen velký a hluboký klid ( klid v duši ) musíme pracovat s tím, co nás do té doby nejvíce ovlivňovalo. Jinak bychom nedokázali odhalit představy jako iluze a rozpoznat jejich drtivý vliv na naše prožívání.

Meditace a rozpoznávání sama sebe je zřejmě klíčem. Pokud neumíme meditovat a nemá cenu se do této nečinnosti nutit, musíme začít rozborem toho, co si představujeme, na čem trváme, co si myslíme  že jsme. A pomalu to rozleptávat, přátelsky znevažovat a odsunovat od sebe. Nakonec to vlastně vypadá, že si povídáme sami se sebou, ptáme se sami sebe. Myšlení je nesmírně přizpůsobivé a mění se. V přátelském a mírném prostředí se mění velice rychle.

Víme, kdo jsme? Já to nevím. Nemám snad jméno, bydliště, příslušnost? To ano, pokud se ptáte z tohoto směru.Tak jako když sedím v kině na předplaceném místě. Po dobu promítání je sedačka moje. Ale je moje? Nemůže být, po skončení představení odejdu. To sedadlo tady bylo, sedělo na něm spousta lidí, nyní na něm sedím já a určitě přijdou další lidi. Vím, že musím jít domů.

Všichni musíme jít domů.