PLANETOFYZIKÁLNÍ STAV ZEMĚ A POZEMSKÉHO ŽIVOTA

autor: Alexej N. Dmitrijev

Profesor geologie a mineralogie, člen Nejvyšší vědecké rady Spojeného institutu geologie, geofyziky a mineralogie Sibiřského oddělení Ruské akademie věd.
Expert na globální ekologii a Fast-Processing Earth Events.

RESUMÉ
Probíhající planetofyzikální změny Země dostávají definitivní podobu. Existují nezvratné důkazy, že příčinou probíhající transformace je vysoce energeticky nabitý materiál a energetická nerovnoměrnost antisotropického mezihvězdného prostoru, pronikající do meziplanetárního prostoru naší sluneční soustavy. Tato "darovaná" nadbytečná energie produkuje hybridní procesy a narušuje energetické stavy na všech planetách, včetně Slunce. Účinky se na Zemi projevují zrychlováním přesunu magnetických pólů, změnami vertikální a svislé distribuce objemu atmosférického ozónu a zvyšováním frekvence i magnitud významných katastrofálních klimatických událostí. Pravděpodobnost, že se posouváme do období prudké teplotní nestability obdobného jako před 10 000 lety, roste. Adaptační schopnosti biosféry, společně s vlivem lidstva na tyto nové podmínky, mohou za těchto nových okolností vést k úplné globální revizi řady druhů a pozemských životních forem. Pouze hluboké pochopení příčiny zásadních změn, probíhajících v našem přírodním prostředí umožní, aby politici a v první řadě občané dokázali zachovat rozvahu v průběhu přizpůsobování planetofyzikálního stavu a s tím spojených procesů.

ÚVOD

V současné době probíhající geologické, geofyzikální a klimatické změny jsou stále nezvratnější. Badatelé odhalili některé z příčin vedoucích ke všeobecné reorganizaci elektro- a magnetosféry (elektromagnetického "skeletu") naší planety a jejího "klimatického stroje". Řada specialistů na klimatologii, geofyziku, planetofyziku a heliofyziku se vzhledem k událostem přiklání k verzi kosmické kauzální posloupnosti. Události, k nimž došlo v posledním desetiletí, skutečně poskytují dostatečný důkaz neobyčejně významných heliosférických a planetofyzikálních transformací [1, 2].

Při dané kvalitě, množství a rozsahu změn můžeme říci, že klimatické a biosférické procesy byly (vzhledem k těsně propojenému zpětnovazebnímu systému) přímo zasaženy a vtaženy do souhrnu transformačních procesů ve sluneční soustavě. Musíme zorganizovat svou pozornost a uvažování, abychom pochopili, že pozemské klimatické změny jsou pouze součástí, článkem v řetězu událostí, probíhajících v naší heliosféře.
Dalekosáhlé fyzikální procesy a nové kvality fyzikálního a geologického prostředí budou klást neobyčejné výzvy a požadavky na přizpůsobení všech pozemských životních forem. Uvážíme-li problém adaptace biosféry, vyplývající z nových geofyzikálních podmínek, musíme začít rozlišovat obecné tendence a povahu těchto změn. Jak si dále ukážeme, mohou být tyto tendence stopovány směrem k nárůstu planetární energetické kapacity (kapacitní reaktance), projevující se vysoce rozrušeným nebo nabitým stavem některých pozemských systémů. K nejintenzivnější přeměně došlo v plynoplazmovém obalu naší planety, takže tvořivé možnosti její biosféry jsou omezené.

V současnosti se ustálil nový scénář přebytku energie. Projevuje se: generováním plazmy v ionosféře, magnetickými bouřemi v magnetosféře a ve formě cyklónů v atmosféře.

Tyto vysoce energetické a v minulosti spíše výjimečné atmosférické jevy jsou nyní velmi časté, intenzivní a jiné povahy. Mění se i hmotná skladba zemského plynoplazmového obalu (atmosféry). Živočišný a rostlinný život na Zemi jako celek přirozeně reaguje na globální změny podmínek elektromagnetického pole a na význačné, hluboké změny chodu zemského klimatického stroje. Takové procesy zásadních změn vyvolávají tlak na veškerý pozemský život a vyžadují nové formy, přizpůsobené dané situaci. Přirozený vývoj nových forem může u řady druhů a dosavadních forem pozemského života vést k celkové globální revizi. Mohou se projevit nové, hlubší kvality života, zdokonalené organizmy směřující k dosažení rovnováhy prostřednictvím nových vývojových a reprodukčních schopností, které s sebou přináší nový fyzikální stav.
V tomto smyslu je zřejmé, že i lidstvo stojí před otázkou takové adaptace na nové podmínky na Zemi, vybavené nestabilní a nerovnoměrně rozdělenou biosférou. Současné období transformace je nicméně pouze přechodné, protože k převodu životních vzorů může dojít až po důkladném vyhodnocení toho, co na nich bude potřebné upravit tak, aby vyhovovaly novým podmínkám pozemské biosféry. Každý reprezentant pozemského života projde důkladnou dlouhodobou "zkouškou" nebo jakousi "kontrolou kvality", určující míru jeho způsobilosti vyhovět změněným podmínkám. Taková vývojová výzva vždy vyžaduje úsilí nebo vytrvalost, ať už u jednotlivých organizmů či druhů nebo celých společenství. Nezmění se totiž pouze podnebí, ale také my, lidé, zakusíme globální změny životních procesů u všech živých organizmů, které jsou nezbytným dalším článkem v celkovém procesu a samotném běhu života. Nic z toho nelze pojednávat jednotlivě nebo dokonce odděleně.

Obsah článku

1.0 Transformace sluneční soustavy
1.1 Série velkých geofyzikálních transformací
1.2 Změny kvality meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností prostoru mezi planetami navzájem a Sluncem
1.3 Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci
2.0 Reorganizační procesy na Zemi
2.1 Inverze geomagnetického pole
2.2 Transformace klimatu
2.3 Vertikální a horizontální redistribuce obsahu atmosférického ozónu
3.0 Nástup nových podmínek a konsekvence
3.1 Zjevné nebo explicitní důsledky
3.2 Skryté či implicitní důsledky
Závěr
Poznámky
Reference

1.0 TRANSFORMACE SLUNEČNÍ SOUSTAVY

Abychom plně pochopili a obsáhli probíhající geofyzikální transformace, uvedeme výčet dlouhé škály událostí, k nimž došlo ve slunečním systému,. Příčinou vývoje, který zřetelně probíhal v posledních letech, je nerovnoměrné rozptýlení hmoty a energie v antisotropickém mezihvězdném prostoru [2, 3, 4], která na pouti mezihvězdným prostorem prošla heliosférou ve směru slunečního apexu v souhvězdí Herkula. V šedesátých letech uplynulého století se zde setkala s nehomogenní hmotou, obsahující mimo jiné ionty vodíku, hélia a hydroxyly, spolu s dalšími prvky a jejich kombinacemi. Tento druh plazmy rozptýlené v mezihvězdném prostoru se jeví jako zbrázděná, zmagnetizovaná pásová struktura. Průchod naší heliosféry touto strukturou vedl k nárůstu šokové vlny před sluneční soustavou ze 3 až 4 AU na 40 AU nebo více. Zhuštění šokové vlny, způsobené formací koluzívní plazmy v parietální vrstvě, vedlo k růstu plazmové vlny okolo sluneční soustavy a jejímu následnému "přetečení" do meziplanetární sféry [5, 6]. To zapříčinilo zvýšení objemu hmoty / energie v meziplanetárním prostoru, tedy uvnitř naší sluneční soustavy.

Reakcí na tento "příděl" hmoty / energie byla pozorovaná rozsáhlá škála událostí:
Došlo k sérii značných geofyzikálních transformací, mezi něž patří:
- změny v kvalitě meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností mezi planetami a Sluncem;
- výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.

1.1 Série velkých geofyzikálních transformací

Následující procesy probíhaly na vzdálených planetách sluneční soustavy, ale v podstatě vypovídají o činnosti, řídící celý systém.

Zde jsou některé příklady:

1.1.1 Růst tmavých skvrn na Plutu [ 7 ].
1.1.2 Zpráva o tvorbě aury (polární záře) na Saturnu [ 8 ].
1.1.3 Zpráva o posunech pólů Uranu a Neptuna (jde o magneticky konjugované planety) a náhlý nárůst intenzity magnetosféry Uranu ve velkém měřítku.
1.1.4 Změna intenzity světla a dynamiky světelných skvrn na Neptunu [9,10].
1.1.5 Zdvojnásobení intenzity magnetického pole Jupitera (vůči údajům z roku 1992) a řada nových stavů a procesů pozorovaných na této planetě, zprvu považovaných za důsledek série explozí v červenci 1994 [přičítaných "kometě" SL-9] [12].

Šlo o jakési "povyražení" jednoho z plazmoidových "vlaků" [13,14], který podráždil joviánskou magnetosféru a indukoval nadměrnou výrobu plazmy [12], která se pak uvolnila stejným způsobem jako ze slunečních koronálních děr [15]. Přitom vyprodukovala radiační pás, vyzařující v decimetrovém pásmu (13,2 a 36 cm) a výskyt rozsáhlých aurorálních anomálií, včetně změny proudů v systému Jupiter - Io [12, 14].
Proud ionizovaného vodíku, kyslíku, dusíku, atd., v jakési "trubici", jíž teče více než milion ampér, směřuje k Jupiteru ze sopečné oblasti na Io. Tento stav objasňuje charakter magnetických procesů na Jupiteru a zintenzivnění vzniku jeho plazmy. (Z.I.Vselennaya "Earth and Universe" N3, 1997 plo-9 podle údajů NASA)
1.1.6 Řada transformací v atmosféře Marsu zvyšujících kvalitu jeho biosféry. Jde o pozorovaný příbytek oblaků v rovníkové oblasti a pozoruhodný vzestup koncentrace ozónu [16].

V září 1997 se satelit Mars Global Surveyor při vstupu na oběžnou dráhu kolem Marsu setkal s dvojnásob hustší atmosférou než předpokládala NASA v letovém projektu. Kvůli tření spojenému s větší hustotou bylo ohnuto jedno z ramen držáku slunečního kolektoru satelitu až za zarážku úplného rozevření. Tato souhra událostí způsobila zpoždění stanoveného počátku fotografické mise o celý rok. (Nebylo možné provést rychlé brždění o atmosféru, protože hrozilo úplné utržení závěsu kolektoru. p.p.)

Červenec 2001:
Na Marsu vypukla obrovská prachová bouře -- největší v posledních 25 letech, která byla tak mohutná, že ji mohli pozorovat i amatérští astronomové vybavení skromnými teleskopy. Mračna měla vzhledem k mrazivé marsovské atmosféře ohromující teplotu 30° C.
(Zdroj: NASA Science News, 16. července 2001)

1.1.7 První stadium tvorby atmosféry na Měsíci, kde byla objevena přibývající sodíková atmosféra, která již dosáhla výšky 9 000 km. [17].
1.1.8 Významné fyzikální, chemické a optické změny na Venuši; poprvé byla detekovaná inverze tmavých a světlých skvrn a velký úbytek sirných plynů v její atmosféře [16].

1. 2 Změny kvality meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností prostoru mezi planetami navzájem a Sluncem.

Hovoříme-li o nových energetických a hmotných vlastnostech meziplanetárního prostoru, musíme nejprve poukázat na nárůst energetické hladiny náboje v meziplanetární oblasti a na úroveň nasycení (saturace) hmoty. Změna typického průměrného stavu v meziplanetárním prostoru má dvě hlavní příčiny:
1.2.1 Příliv hmoty z mezihvězdného prostoru (radioaktivní materiál, ionizované prvky a jejich kombinace) [19, 20, 21].
1.2.2 Doznívající účinky aktivity 22 slunečního cyklu, především důsledky rychlých vypuzení koronární hmoty (CME) - magnetizované sluneční plazmy. [22].

Přirozenou vlastností obou typů mezihvězdné hmoty a redistribuované intra-heliosférické masy je vytvářet nově strukturovaná spojení a procesy v meziplanetární doméně. Nejčastěji to lze pozorovat na strukturovaných formacích rozsáhlých systémů magnetických plazmových mračen [23], zvýšené frekvenci generování šokových vln a z toho vyplývajících účinků [24].
Máme zprávy o dvou nových populacích kosmických částic, neočekávaně objevených ve Van Allenově radiačním pásu [25], které vznikají zejména po injekci hustého elektronového svazku s energií větší než 50 MeV do vnitřní magnetosféry za prudkých magnetických bouří (CME) a objevu zcela nového pásu z ionizovaných prvků, pozorovaných obvykle jen ve spektrálních čarách hvězd. Tato nedávno změněná kvalita meziplanetárního prostoru plní nejen funkci přenosového mechanizmu planetární interakce, ale mimo to, což je nejdůležitější, uplatňuje podněty a programuje akce po sluneční aktivitě, ať už v její maximální či minimální fázi. Byly pozorovány i seismické účinky slunečního větru [26, 27].

1.3 Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.

Co se týče stelárně-fyzikálního stavu Slunce, nelze pominout fakt, že došlo k významným modifikacím dosavadního modelu chování centrálního tělesa naší sluneční soustavy. Tento závěr vyplývá ze zpráv o pozorování neobvyklých forem projevů energetických sil a aktivit sluneční činnosti [20, 21], právě tak, jako o modifikacích jeho podstatných základních vlastností [28]. Progresivní nárůst obecné sluneční aktivity pozorujeme prakticky od konce Maunderova minima. Poprvé a s definitivní platností se projevil ve 22 cyklu, představujícím skutečný problém pro heliofyziky, kteří byli nuceni podstatně přepracovat scénáře:

1.3.1 Ve vztahu k maximálním rychlostem dosažitelným při super-vzplanutích;
1.3.2 s ohledem k vyzářenému výkonu jednotlivých záblesků;
1.3.3 ve vztahu k energii slunečních kosmických paprsků, atd.

Navíc - kosmická loď Ulysses, křižující horní heliosférické šířky, zaznamenala absenci magnetického dipólu, což drasticky změnilo obecný heliomagnetický model a dosavadní komplikované analytické představy magnetologů. Nejdůležitější heliosférická úloha koronárních děr je nyní zřejmá: regulace magnetického nasycení meziplanetárního prostoru. [28, 30]. Navíc generují všechny velké geomagnetické bouře, přičemž jižně polarizované ejekce jsou geoefektivní [22]. Tím lze také odůvodnit vliv účinků slunečních větrů na cirkulaci v zónách pozemské atmosféry a dynamiku litosféry [31].
Dvacátý třetí sledovaný cyklus zahájila krátká série slunečních skvrn v srpnu 1995 [32], která dovolila předpovědět maximum sluneční aktivity v roce 1999. Pozoruhodné ovšem bylo, že k sérii vzplanutí třídy C došlo už v červenci 1996. Specifika a mohutnost tohoto cyklu byly diskutovány koncem osmdesátých let. [23]. Vzrůstající frekvence zášlehů rentgenového záření (X-Flare) se projevila už v raných počátcích cyklu a poskytovala jistotu, že přijdou události ve velkém měřítku; zejména s ohledem na zvýšenou frekvenci super-vzplanutí. Situace se stala extrémně vážnou kvůli růstu přenosové kvality meziplanetárního prostředí [23, 24] a rostoucí heliosférické funkci systému Jupitera; je zde totiž možnost zahalení Země plazmosférou, protaženou přes orbitu Jupiterova měsíce Io [13] (Výboj plazmy v ose Slunce, Země, Io až k Jupiteru. p.p.).
Veškeré zprávy z pozorovacích zařízení jednohlasně podávaly důkazy o zvyšování rychlosti, kvality, kvantity a energetického výkonu heliosférických procesů ve sluneční soustavě.


Aktualizační poznámka 1/8/98:

Neočekávaně vysoká úroveň sluneční aktivity ve druhé polovině roku 1997, vytrvávající až do současnosti, poskytuje výše uvedeným tvrzením značnou podporu. V roce 1997 zde byly tři "X" level GOES 9 X-Ray Flux události (z nichž jen jediná byla předpovězena); to je 300%ní nárůst. Nejdramatičtější bylo vypuzení koronární hmoty v síle X-9,1 (6. listopadu 1997), které na Zemi vyprodukovalo protonovou událost v trvání přibližně 72 hodin. Charakter, škála a magnituda současné sluneční aktivity tehdy dosáhly takové úrovně, že hlasatel jedné ze stanic podávajících oficiální zpravodajství o sluneční činnosti zahájil vysílání denních zpráv slovy: "Dnes, 3. ledna 1998, nám to odfouklo pěkný kus Slunce stranou."

2.0 REORGANIZAČNÍ PROCESY NA ZEMI

Zdokumentovaná pozorování všech geofyzikálních procesů (s ohledem na planetární prostředí) a samozřejmě všech významných a pokračujících modifikací uvedených solárně- pozemských vztahů, kombinovaných s nedílnými účinky andropohenední aktivity v heliosféře našeho slunečního systému [33, 34], umožnila učinit závěr: přímo před očima nám právě probíhá celková reorganizace a transformace pozemských fyzikálních a environmentálních kvalit. Současné "přeuspořádání" je další z mnoha v dlouhé linii kosmo-historických případů významných evolučních transformací sluneční soustavy; periodickou modifikací zesílením heliosféricko-planetárních procesů. Tato nová eventualita vyvolává intenzivní tlak na geofyzikální prostředí naší planety a stavy, pozorovatelné v pozemských přírodních procesech. Účinky již produkují hybridní procesy na všech planetách naší sluneční soustavy, kde už tyto kombinované vlivy na přirozené vlastnosti hmoty a energie jsou pozorovány a hlášeny.
Nyní si povězme něco o globálních, regionálních a lokálních procesech.

2.1 Inverze geomagnetického pole.

Se zřetelem na známou a významnou roli magnetického pole na lidský život a veškeré biologické procesy si načrtneme hlavní rysy proměnného stavu geomagnetického pole. Máme k dispozici řadu kosmických lodí a satelitů, jejichž přístroje v posledních letech registrovaly růst heliosférické magnetické saturace [11, 18, 35]. Přirozená odezva Země na toto zvýšení úrovně sycení se projevuje v její bipolární intenzitě, lokalizaci "c" magnetického pólu a rezonančních procesech elektromagnetického pole [36]. Země, s ohledem na specifickou schopnost magnetizace hmoty, je v tomto smyslu mezi všemi planetami sluneční soustavy na prvním místě [6].

V posledních letech lze pozorovat rostoucí zájem geofyziků a magnetologů o geomagnetické procesy generelně [37-40] a speciálně o pohyb zemských magnetických pólů [41, 42]. Obzvlášť to platí pro události, týkající se směru či vektoru pohybu jižního (antarktického) magnetického pólu. Tento magnetický pól urazil v posledních 100 letech vzdálenost téměř 900 km směrem k Indickému oceánu. Takto významný přesun započal již v roce 1885. Nejnovější údaje o postavení arktického (severního) magnetického pólu (přesouvá se přes Arktický oceán směrem k východní sibiřské zemské magnetické anomálii) prozrazují, že tento pól během deseti let, od roku 1973 do 1984, "procestoval" více než 120 km, ale za tutéž dobu, mezi roky 1984 až 1994, již 150 km. Odhadovaná data potvrdila i přímá měření (L. Newwitt. Souřadnice arktického pólu jsou nyní 78,3° S a 104,0° Z) [42].

Musíme zdůraznit, že průkazně doložená změna akcelerace posunu pólu (průměrně o 3 km ročně) a jeho trasa podél geohistorického koridoru inverze magnetických pólů (tento pás byl pevně určen na základě analýz více než 400 paleoinverzních nalezišť) nevyhnutelně vede k závěru, že pozorovaná akcelerace není jen jakousi změnou či odchylkou od normy, ale naplno probíhající proces skutečného přepólování planety. Zdá se, že zrychlení pohybu pólů může vzrůst až na 200 km ročně. To znamená, že k inverzi pólů může dojít daleko dříve, než dnes předpokládají někteří badatelé, kteří s touto problematikou nejsou důvěrně obeznámeni.
Musíme zdůraznit také významné zesílení známých magnetických anomálií (kanadské, východosibiřské, brazilské a antarktické) v průběhu této magnetické reorganizace Země. Významný je především fakt, že tyto anomálie tvoří magnetický zdroj téměř nezávislý na jejím hlavním magnetickém poli. Po většinu času intenzita těchto magnetických anomálií značně převyšuje zbytek nebipolární složky, což lze potvrdit jejím odečtením od celkového zemského magnetického pole [48]. Inverze magnetických polí je proces vyvolaný různými proměnami zemských geofyzikálních procesů, prezentujícími stav polární magnetosféry.
Rovněž musíme vzít v úvahu faktický růst polárního vrcholového úhlu (štěrbiny v severní a jižní polární magnetosféře), který činil podle údajů IZMIRAN uprostřed devadesátých let 45 stupňů. (Poznámka: vrcholový úhel byl dlouho okolo 6 stupňů. Jeho rozevření, závislé na situaci, však v posledních letech kolísá mezi 25 a 46 stupni.) Rostoucí nesmírné množství hmoty a energie (ať už vyzařované Sluncem jako "sluneční vítr nebo získané dříve pojednaným způsobem z meziplanetárního prostoru), se "vrhá" do této rozšiřující se štěrbiny v polárních oblastech a způsobuje zahřívání zemské kůry, oceánu a polárních ledových příkrovů [27].

Naše studie dávných přeskoků geomagnetického pole a jejich následných účinků nás vede k jednoznačnému závěru, že dnes pozorované probíhající procesy budou pokračovat podle přesně stejného scénáře jako dříve. Dodatečná znamení o probíhající inverze magnetického pole mají stále intenzivnější frekvenci i rozsah. Příklad: V průběhu předcházejících 25 milionů let docházelo ke dvěma magnetickým inverzím za půl miliónu let, zatímco se počet inverzí v posledním miliónu let pohyboval mezi 8 až 14 [43]; k výměně magnetických pólů tedy docházelo po 71 až 125 tisících letech. Podstatné je, že průběhu dřívějších period nejvyšší frekvence inverzí odpovídají poklesy úrovně hladiny světového oceánu (o 10 až 150 metrů) v důsledku smrštění, vyvolaných rozsáhlými procesy vrásnění zemské kůry. Velký nárůst úrovně světového oceánu prozrazují také období s menší frekvencí inverze geomagnetického pole, v souladu s prioritami procesů v zemské kůře. [43, 44]. Úroveň hladiny světového oceánu tedy závisí na globální charakteristice kontrakčních a expanzních procesů a jejich síle v daném období.

Současná zrychlená frekvence geomagnetických inverzí nemůže vést k přibývání objemu oceánu ohřátím pólů, spíše povede ke snížení hladiny. Časté zvraty znamenají rozpínání a expanzi, zřídkavé inverze naopak smrštění. Planetární procesy zpravidla probíhají komplexně a dynamicky, což vyžaduje kombinaci a spojení všech sil a polí, aby mohly přiměřeně "uchopit" celý systém. Kromě úvah o hydrosférické redistribuci dochází k vývoji událostí, naznačujících náhlý a ostrý zlom v činnosti meteorologického soustrojí Země.

2.2 Transformace klimatu

Zatímco se veřejná pozornost většinou upírá k příznakům větších změn nebo klimatických poruch a z nich vyplývajícím mnohdy drsným lokálním účinkům na biosféru, věnujeme se klimatickými transformacím poněkud podrobněji. Nechceme samozřejmě tvrdit, že dokážeme úplně charakterizovat přechodné období, probíhající na úrovni klimatu a biosféry. Budeme se zabývat nedávnou sérií stručných zpráv ohledně teploty, hydrologického cyklu a hmotné skladby atmosféry.
Teplotní režim se v každé jednotlivé fázi reorganizace klimatu vyznačuje kontrasty a nestabilitou. Často citovaný a obecně přijímaný scénář "skleníkového efektu", údajně odůvodňujícího příčinu klimatických změn, je ve skutečnosti tím daleko nejchatrnějším výkladem či pojítkem v úvahách o této reorganizaci. Lze totiž pozorovat, že zatímco se nárůst koncentrace CO2 zastavil a rovněž objem metanu v atmosféře se neustále snižuje [45], nerovnováha teplot a globálního rozložení tlakového pole roste.

K dispozici jsou záznamy globálního teplotního maxima v roce 1994 a téměř nepřetržité existenci hydrologického efektu "El Nino". Sledování teploty povrchové vrstvy vzduchu satelity [49, 50] umožňuje detekovat globální teplotní variace (s citlivostí na 0,22oC a typickém specifickém období cca 30 dnů), vykazující zjevnou souvztažnost se zaznamenávanou střední frekvencí magnetických oscilací. Teplotní režim Země je stále závislejší na vnějším vlivu. K reprezentativním regulačním procesům, tvořícím základ všeobecných úprav klimatu jsou:

2.2.1. Změna v distribuci ozónové vrstvy;
2.2.2. přítok vyzařovaného materiálu (plazmy) a její prostup polárními oblastmi a v místech světových magnetických anomálií;
2.2.3. růst přímých ionosférických vlivů na poměr mezi zemskými meteorologickými, magnetickými a teplotními oblastmi.

Se vzrůstající pravděpodobností se přesouváme do období výrazné teplotní nestability; podobnému, jaké zde bylo před zhruba 10 000 lety. Tuto nepříliš dávnou větší nestabilitu odhalily analýzy vzorků ledového jádra z grónských ledovcových vrtů [51].

Analýza těchto jader definitivně prokázala:

2.2.4. přírůstek ročních teplot o 7 desetin stupně;
2.2.5. 3 až 4 násobný příbytek srážek;
2.2.6. zvýšení množství prachu v ovzduší o faktor 100.

Tak rychlé transformace parametrů globálního klimatického mechanizmu a jejich dopad na fyzikální podmínky a kvalitu zemské biosféry dosud nebyly vědeckým společenstvím důsledně studovány. Nyní je však stále více výzkumníků přesvědčeno o tom, že tyto teplotní přírůstky závisí na kosmicko-pozemských interakcích (buďto Země - Slunce, Země - sluneční soustava, anebo Země - mezihvězdný prostor, protože zde existuje přímé spojení) [52, 53].

Pokud jde o variace teplotních inverzí v hydrosféře (oceánech) není dnes nouze o nové důkazy. Ve východním Středomoří byl v hloubkách více než dvou kilometrů zaznamenán posun teplotní inverze od průměru 13,3 do 13,5°C k současnému průměru od 13,8 do 13,5°C - spolu se zvýšením obsahu solí o 0,02% od roku 1987. Růst slanosti Egejského moře se zastavil a odtok slané vody ze Středomořského bazénu do Atlantiku zeslábl. Žádný z těchto procesů, nebo jeho příčina, dosud nebyl uspokojivě objasněn. Bylo ale definitivně potvrzeno, že příčinou rostoucí hustoty vody je zvýšené odpařování v rovníkové oblasti, což se projevuje bezprostředním poklesem ohřáté vrstvy do větší hloubky. To nakonec může vést až k obrácení směru toku Golfského proudu. Pravděpodobnost, že se tak stane, potvrzují i další příznaky, stejně jako počítačové modely [53]. Nanejvýš pravděpodobným scénářem platným pro Evropu je nenadálé prudké ochlazení. Sibiřská oblast kdysi zakusila stabilní teplotní vzrůst [58], což je opět v souladu se zprávou z Novosibirské observatoře Ključi, hlásící konstantní roční přírůstek vertikální složky magnetického pole o více než 30 nanotesla. Tempo růstu se významně zrychluje spolu s přibližováním východosibiřské magnetické anomálie.
Aktualizační poznámka 1/8/98:

Národní oceánská a atmosférická správa (NOAA) oznámila, že rok 1997 byl nejteplejším za celé zaznamenávané období od roku 1880; všech devět nejteplejších let bylo v posledním jedenáctiletí.

2.3 Vertikální a horizontální redistribuce obsahu atmosférického ozónu

Vertikální a horizontální redistribuce ozónu je hlavním indikátorem a aktivním činitelem všeobecné klimatické transformace Země. Existují i významné důkazy, že koncentrace ozónu má velký vliv na pozemské biosférické procesy. K obecně rozšířenému modelu "ozónových děr" v antarktické a sibiřské stratosféře (7 až 10 mil nad zemí) jsou získávány důležité opravné modifikace ve formě údajů o vertikální redistribuci ozónu a jeho neustálém přibývání v troposféře (pod 7 mil). Je naprosto zřejmé a neoddiskutovatelné, že úbytek množství ozonu v atmosféře je způsoben technogenním (průmyslovým) znečištěním, a že celkový objem ozonu má zásadní vliv na procesy distribuce energie v zemském plyno-plazmovém (atmosférickém) obalu [54].

Stratosférická, troposférická a povrchová ozónová vrstva jsou nyní předmětem intenzivního studia [55, 56]. Fotodisociace (proces rozpadu syntetických sloučenin na jednodušší složky) ozónu řídí oxidační aktivity v troposféře. Zde se vytváří speciální atmosférické, fyzikálně-chemické prostředí, v němž se v běžné troposférické koncentraci upravují a modifikují (včetně životnosti) kysličník uhelnatý, metan a jiné uhlovodíkové plyny. Vzhledem k potvrzenému faktu, že v troposférické vrstvě mezi 5 a 7 mílemi došlo ke statisticky významnému růstu ozónové koncentrace a když si plně uvědomíme jeho oxidační vlastnosti, musíme učinit závěr, že proces podstatné zásadní změny plynové skladby a fyzikálního stavu zemské atmosféry už započal.

Hlášení o oblastních sníženích koncentrace vrstvy stratosférického ozónu (o 25 až 49%, nad Sibiří i více [57]) a o globálním úbytku ozónu ve výši mezi 20-26 mílemi, s maximálním úbytkem 7% ve výšce asi 24 mil [55], se množí. Na zemském povrchu přitom ale není žádný měřitelný důkaz nárůstu koncentrace UV záření [58]. Zato se neustále množí počet "ozónových výstrah" ve velkých městech. V roce 1994 bylo v Paříži vyhlášeno 1800 "ozónových alarmů". Nápadně vysoká koncentrace povrchové vrstvy ozónu byla registrována i v sibiřské oblasti. Koncentrace ozónových přílivů v Novosibirsku překročila normální úroveň až 50 ×. Musíme si uvědomit, že ozónový zápach lze vnímat až od koncentrace 100 mkg/m3, což je dvoj- až desetinásobek "normálního stavu".

Nejvážnější zájem aeronomů ovšem vzbudilo odhalení H02 , produkovaného zcela neznámým zdrojem či mechanizmem ve výškách okolo 11 mil. Přítomnost skrytého zdroje HO2 byla zjištěna z výsledku výzkumu poměru OH/HO2 v mezi 4,35 a 21,7 míle, tzn. ve svrchní troposféře a stratosféře. Přibývání HO2 je velmi významné a dá se předpokládat, že přenos ozonu a jeho redistribuční proces ve spodní stratosféře bude časem zcela závislý na této substanci [56].

Podřízení dynamického režimu a prostorového rozdílení ozonu uvedenému neznámému zdroji HO2 znamená přechod zemské atmosféry na nový fyzikálně-chemický proces. Toto je velmi důležitý poznatek! Nerovnoměrnosti v koncentraci ozónu mohou být, a budou, příčinou náhlých skoků teplotního gradientu, který povede ke zvýšení rychlosti pohybu vzdušných mas a nepravidelnostem ve vzorci cirkulace vlhkosti [46, 59]. Změny teplotního gradientu a jeho alternace vytvoří nad planetou nové termodynamické podmínky pro všechny oblasti; zejména když se procesu nové termální nerovnováhy účastní i hydrosféra (oceán).
Studie [53] podporuje tento závěr a přináší úvahu o velmi pravděpodobném náhlém ochlazení evropského a severoamerického světadílu. Pravděpodobnost tohoto scénáře se ještě zvyšuje, vezmeme-li navíc v úvahu už deset let zahálející severoatlantické hydrotermální čerpadlo. Vzhledem k tomu se stává kriticky naléhavým vytvoření globální, ekologicky orientované klimatické mapy, s jejíž pomocí by bylo možné včas odhalit potenciální zdroje příštích celosvětových katastrof.

3.0 NÁSTUP NOVÝCH PODMÍNEK A KONSEKVENCE

S ohledem na celkové a následné souvislosti pozadí přechodu a nově se formující procesy, které s sebou nese uvedená kosmogonická a antropogenezní planetofyzikální transformace, včetně změny našeho počasí a klimatických systémů, bude rozumné rozdělit tyto záležitosti podle jejich manifestačního (explicitního) a skrytého (implicitního) vlivu na pozemské prostředí.

3.1 Zjevné nebo explicitní důsledky

Třídy nebo kategorie účinků způsobených současným stupněm reorganizace planety Země jsou velmi rozdílné. Nejčastěji se však vztahují na přechodné vysoce energetické události.
Na základě závěrů Jokohamské konference (1994) je lze nazývat "signifikantními (významnými) katastrofami". Podle toho rozeznáváme devět typů signifikantních katastrof:

Perioda 1963-1993

Mimo to musíme poukázat na prudký růst počtu povětrnostních katastrof v posledních letech. Jen v atlantické oblasti se v roce 1994 utvořilo 19 cyklón - a 11 z nich zrodilo hurikán. To byl stoletý rekord [60]. Letošní rok (1996) je obzvlášť obtěžkán zprávami o záplavách a jiných druzích meteo-katastrof. Dynamický nárůst významných katastrof ukazuje důležitý vzestup rychlosti jejich tvorby od roku 1973. Generelně vzrostl počet katastrof mezi lety 1963 a 1993 o 410%. Zvláštní pozornost musíme věnovat rostoucímu počtu a rozmanitosti těchto pohrom a jejich následkům.

Škody >1% při ztrátách na životech >1%
poměr národního produktu k populaci > 100 úmrtí
Nesmíme zapomenout, že rostoucí složitost klimatických a povětrnostních modelů signalizuje transformaci směřující k novému stavu, nebo, jak říká akademik Kondratijev: "Údaje indikují, že jdeme vstříc klimatickému chaosu."

Tento přechodný stav našeho klimatického stroje klade nové požadavky na celou zemskou biosféru, do níž patří i lidský druh.
Z Antarktidy přicházejí hlášení o dramatických reakcích vegetace na nedávné změny podnebí; zatímco v roce 1960 rostlo v Antarktidě 700 odrůd, v roce 1990 už jich bylo17 500 [61]. Zmnožení vegetační pokrývky Země je důkazem reakce biosféry na proces klimatické přeměny.

Také celkový model tvorby a pohybu cyklón se změnil. Například počet cyklón pohybujících se k Rusku od západu se v průběhu posledních deseti let zvýšil 2,5 × . Zvýšení oceánské hladiny, zapříčiněné snášením a táním ledu v polárních oblastech povede ke značným změnám pobřežních linií, redistribuci vztahů mezi pevninou a mořem a k aktivaci významných geodynamických procesů. Toto je hlavní charakteristika procesů, směřujících k novému uspořádání klimatu a biosféry .

3.2 Skryté či implicitní důsledky

Mezi implicitní lze zahrnout zejména procesy, jejichž projevy leží pod prahem běžného lidského vnímání, a proto neupoutávají veřejnou pozornost. Záznamy přístrojů nebo přímá pozorování skrytých fenoménů v zemském elektromagnetickém poli dokazují, že probíhá obrovská transformace pozemského životního prostředí. Tuto situaci ještě zostřuje fakt, že naše roční produkce a spotřeba energie v devadesátých letech dosáhla (1-9)E+26 ergů, což znamená, že hladina uměle vyrobené energie dosáhla hodnoty klidové energetické produkce a spotřeby, produkované naší planetou.
Pro srovnání: roční energetické "výdaje" Země zahrnují (1-9)E+26 ergů za zemětřesení, (1-9)E+24 za geomagnetickou bouři a (1-9)E+28 vyzářeného tepla [54].

Registrovány a zaznamenány byly dokonce už i technogenní účinky přesahující funkční stav zemského elektromagnetického skeletu. V roce 1985 byl odhalen sedmidenní technogenní cyklus vyvolávající variace dynamických parametrů geomagnetického pole [62, 63]. Tento cyklus ovlivnil mnoho krátkodobých cyklů ve vztahu Země - Slunce. Více než 30% magnetosférických poruch středního rozsahu bylo a je způsobeno naší produkcí, přenosem a spotřebou elektrické energie. Van Allenův radiační pás se nad východním pobřežím Spojených států prudce snížil (ze 300 na 10 km). Tento proces je úzce spojen s přenosem elektřiny z Great Lakes podél magnetického poledníku směrem na jih, za použití ionosférické rezonanční frekvence (60Hz) užívané v energetickém rozvodu Spojených států [63]. Existuje rovněž registrovaná souvislost mezi "odtokovými" vlastnostmi Brazilské magnetické anomálie a elektrárnami "Hydro-Quebec". Velmi komplexní kombinace techno - naturálních elektromagnetických procesů v supermetropolích rovněž dosud nikdo neprostudoval. Studie úmrtnosti na choroby srdce, provedená v roce 1996 v St. Petersburgu, obnažila přímé spojení mezi úmrtností a městskou spotřebou elektrického proudu.

Mimoto bychom se měli konečně probrat a začít si všímat rostoucí frekvence a rozsahu výskytu přirozených světélkujících formací v atmosféře a těsném okolí Země [64, 65, 66]. Procesy generující a "živící" tyto formace, rozprostřené nad celou Zemí, představují pozoruhodný fyzikální fenomén. Na těchto světélkujících formacích je nanejvýš neobvyklé, že zatímco napohled vykazují rysy známých fyzikálních procesů, jde o naprosto neobvyklé kombinace provázené procesními rysy, které nelze objasnit na základě našich stávajících fyzikálních znalostí. Tyto neobvyklé rysy intenzivních elektromagnetických procesů byly pozorovány uvnitř a poblíž těchto přirozených samostatně světélkujících objektů.

Tyto rysy zahrnují:

3.2.1. Intenzivní elektromagnetické emise v rozsahu od pásma milimetrových vln, přes viditelné světlo, až po televizní a rozhlasové vlnové délky.
3.2.2. Změny elektrického a magnetického pole, vyvolávající například elektrické poruchy, magnetizaci skal i technických objektů.
3.2.3. Ničivé elektrické výboje
3.2.4. Gravitační účinky, jako například levitaci
3.2.5. Ostatní projevy

Všechny vlastnosti úkazů tohoto druhu přímo volají po založení nového odvětví moderní fyziky, zejména po vytvoření " fyzikálního modelu nehomogenního vakua" [67]. Rozvoj vědy v tomto směru by nám dovolil odhalit skutečnou povahu těchto objektů, které, jak se zdá, skrytě působí na naše geologicko - geofyzikální a biosférické prostředí i na lidský život [68].

Ze uvedených důvodů tedy nejprve musíme vzít v úvahu všechny procesy a stavy, nově rozvinuté v našem geologicko-geofyzikálním prostředí, které se většinou manifestují v obtížně registrovatelné a pozorovatelné kvalitě v zemském elektromagnetickém skeletu. Údaje o nich se rovněž úzce dotýkají geofyzikálního a klimatického významu solárně - pozemských a planetárně - pozemských interakcí. Obzvlášť to platí o Jupiteru, s nímž je naše planeta v magnetické konjugaci. Tyto planetárně- transformační procesy se jako celek vyvíjejí spontánně, všudypřítomně a mnohotvárně. Proto je kriticky nutné, aby státníci byli informováni a naučili se chápat globální souvislosti jako součet přírodní a lidské činnosti, podstatu jejich příčin a následků [69].

Je zde závažná potřeba zahájit vědeckou studii, která by plasticky zobrazila problematiku sdruženou se současnými pozemskými transformačními procesy a jejich následnými důsledky na globální demografickou dynamiku [70]. Po prudkém vzepětí zhoubných sil našeho technogenního systému na planetární i kosmické úrovni je zde otevřený prostor k řešení otázky dalšího přežití naší technokratické civilizace [33, 7].
Skutečnost, že základní princip svrchovanosti přírody [72] stojí vysoko nad lidstvem i se všemi jeho současnými techno- a psychogenními aktivitami a jejich plody, je stále zjevnější.

ZÁVĚRY

Situace uvnitř naší heliosféry má externí, interstelární, kosmický původ a lze předpokládat, že její základní příčinou je elementární autooscilace prostorově - fyzikálních procesů nepřetržitého tvoření, které se profilují a pokračují tak ve vývoji našeho Vesmíru. Současný podrážděný stav naší heliosféry pulzuje uvnitř veškerých "organizmů" tvořících sluneční soustavu - Slunce, planety, Měsíc, komety a asteroidy, plazma i elektromagnetická média a struktury v meziplanetárním prostoru. Reakce na příliv mezihvězdné energie a hmoty vstříknuté do naší heliosféry se projevila a nadále intenzivně projevuje řadou v současnosti pozorovaných energetických procesů a útvarů na všech planetách, mezi planetami a jejich měsíci i mezi planetami a Sluncem.

Schopnost Země přizpůsobit se této externí činnosti a energetickým transferům podstatně ztížily technogenní změny, jimiž jsme omezili přirozené vlastnosti nebo stavy našeho geologicko- geofyzikálního prostředí. Planeta Země se nyní nachází v procesu dramatických přeměn; od úprav elektromagnetického skeletu přes změnu osy geomagnetického pole až po změny kompozic ozónových a vodíkových saturačních úrovní svého plynoplazmového obalu (atmosféry).

Tyto změny fyzikálního stavu Země nutně provázejí z nich rezultující klimaticko- atmosférické a biosférické přizpůsobovací procesy. Tyto procesy nabývají na intenzitě a hojnosti, důkazem je reálný nárůst "neperiodických přechodných událostí", jinak řečeno katastrof.

Je zde oprávněný důvod uvést, nebo přímo vypíchnout fakt, že zvýšení etických či duchovních kvalit lidstva by výrazně snížilo dopad počtu i intenzity komplexních katastrof. Může totiž být životně důležité, aby na mapě světa byly předem vytýčeny zvýhodněné, ohrožené a katastrofické oblasti Země, přičemž rozhodující bude kvalita geologicko- geofyzikálního prostředí, rozmanitost a intenzita kosmických vlivů a reálná úroveň duchovně- etického vývoje lidí, obývajících oba typy oblastí.

Je rozumné poukázat na to, že naše planeta brzy zakusí nové podmínky a že přibývající energie naznačuje přechod do nového stavu a kvality vztahů mezi kosmem a Zemí. Živé organizmy, zejména v těch oblastech Země, kde existují důležitější "přístupy" nebo přitažlivost pro kosmické vlivy, budou udávat tón v rozvoji vhodných životních reakcí nebo způsobů, jak se přizpůsobit novým poměrům. Tyto zóny vertikální výměny a přenosu energie již mají jakási svá "srdce" nebo "ohniska pátrání" po nových systémech adaptace a vlastní přeměny. Základní seznam těchto zón zahrnuje polární oblasti, východní kontinentální výběžky rovníkových oblastí (karibskou, Madagaskar, Filipíny, Žluté moře, atd.) a vnitřní kontinentální zóny se sklonem k vrásnění a zdvihům (Himálaj, Pamír - Hindukúš, Altaj - Sajanská soustava, atd.).

Nevýznamnější z těchto oblasti jsou heliosenzitivní zóny, které intenzivně reagují na projevy geoefektivní sluneční činnosti [pozn. 1]; reakce zahrnují velmi dramatické a pozoruhodné manifestace nehomogenního vakua nebo typicky nemechanických éterických sférických struktur. Tyto struktury či objekty v interakci s heliosenzitivními zónami mnohdy vyvíjejí dalekosáhlý a silný vliv na prostředí, jako například změnami seizmické činnosti nebo chemických kompozicí. Poněvadž se tyto nehomogenní vakuové sférické objekty nezobrazují "na tomto fyzikálním světě" a bývají charakterizovány například jako "tekuté světlo" nebo "ne-newtonský pohyb", je obtížné nelíčit jejich manifestace jako "zjevení z onoho světa". Přitom je důležité si povšimnout, že heliosenzitivní oblasti, kde se tyto jevy projevují ve středním až velkém rozsahu, jsou často zaměňovány se "záhrobními jevy", produkovanými ve fyzikálních vakuo- homogenních poruchách.

Takové poruchy vyvolávají a vytvářejí energii a procesy přemisťující hmotu mezi éterickými médii a naším trojrozměrným světem. Počet těchto úkazů, bohatých na kvalitu i rozmanitost, neustále roste. Statisíce přirozených světélkující útvarů uplatňuje rostoucí vliv na geofyzikální pole a biosféru Země. Myslíme, že výskyt těchto útvarů indikuje hlavní proud předcházející transformaci Země, která se stává stále poddajnější vůči přechodným fyzikálním procesům probíhajícím na pomezí fyzikálního vakua a našeho hmotného světa.

To vše staví lidstvo a každého z nás před opravdu velmi obtížný aktuální problém revolučních posunů znalostí, nutných pro transformací našeho myšlení, abychom byli schopni vyrovnat se s dosud neviděnými fenomény, které se nyní prezentují v našem světě. Není jiné cesty do budoucnosti než hluboké vnitřní vnímání, založené na zkušenostech a znalostech událostí, které podstupuje přírodní prostředí kolem nás. Pouze s tímto porozuměním a znalostmi bude lidstvo schopno docílit rovnováhy v obnoveném toku geofyzikálních stavů a procesů.

POZNÁMKY

1. Protože Země je velký, vysoce organizovaný organizmus, má každá její strukturální jednotka nebo území, jako například pohoří, řeky, tektonické zlomy, rudné depozity, naftová pole atd., jistou funkční roli v jejím životě a vztazích s okolním vesmírným prostředím. Zásoby železné rudy například udržují klimatickou stabilitu, protože zastávají funkci spojovacího článku mezi elektrickými aktivitami v atmosféře a elektrickou aktivitou pod zemským povrchem.

2. Dnes už všichni známe práce Čiževského, který ve dvacátých letech 20. stol. zjistil a prokázal, že mezi sluneční aktivitou a různými životními procesy existuje hluboký mnohostranný vztah. S využitím rozsáhlého historického a statistického materiálu ukázal, že sluneční aktivita působí jako akcelerátor a moderátor celé biosféry, což se manifestuje i ve frekvenci a kvantitě narození, úmrtí, sklizní, epidemií, náhlých srdečních slabostí (infarktů), mimořádných stavů, bankovních úpadků, katastrof, sebevražd, populačního růstu a poklesu, atd., atd.

3. Protože různé zóny plní v zemském organizmu odlišné funkce, liší se i jejich odezva na sluneční činnost. Například polární oblasti jsou první, které reagují na sluneční poruchy nám dobře známými formami magnetických bouří, polárních září a v současné době stoupající teplotou oceánu nad 75 stupněm severní zeměpisné šířky. Známe i jiná místa, na nichž se projevují intenzivní reakce v závislosti na druhu sluneční aktivity; jsou to ta, jimž říkáme heliosenzitivní zóny. Mezi tyto reakce patří i lokální elektromagnetické poruchy, polární záře (aurory) v nižších zeměpisných šířkách a specifické změny v modelu variací magnetického pole na krátkodobé stupnici. Jsou zde ale také dlouhodobé reakce na úrovni biosféry. Jeden z našich kolegů, Ildar Mingazov, vypozoroval v rámci studie o šíření a opakování různých druhů nemocí v různých oblastech, že intenzita frekvence nákaz kolísá ve vztahu k sluneční činnosti mezi jednotlivými oblastmi, přičemž maxima dosahuje v heliosenzitivních zónách (například u kardiovaskulárních chorob).
(Poznámky: Andrej Tetenov)

REFERENCE
1. Vasil'yeva G. Ya., Kuznetsov D. A., Shpitalnaya A. A. On the question of galactic factors' influence upon Solar activity. "Solar Data", 1972, , N9, p. 99-106 (rusky).
2. Kurt V. G. Interstellar medium and it's interaction with stars. Zemlya i Vselennaya ( Earth and Universe), 1994, N5, - p. 3-10. (rusky).
3. Parker E. Space magnetic fields (their formation and manifestations). 2, 1982, 469.
4. Zakoldaev Yu. A., Shpitalnaya A. A., Efimov A. A. Cyclic pattern and evolution of geology processes as a consequence of Sun's circulation in anisotropy interstellar space. // New ideas in interaction of sciences on Earth and Universe (Internat. conference transactions). Sanct-Peterburg., 1996, - p. 23-24.
5. Kruzhevskii B. M., Petrov V. M, Shestopalov I. P. On radiation conditions forecasting in interstellar space. / Kosmicheskiye Issledovaniya (Space research), v. 31, no. 6, - 1993. - p. 89-103.
6. Dmitriev A. N. Mahatmas and the Science of new quality of Solar System. Tomsk. Human Sciences Institute, "Natural Sciences" series, 1995.
7. Science News, 1994. 144. 334.
8. Science News, 1955. vol. 148, N 21.
9. Dolginov Sh. Sh. Magnetic fields of Uranus and Neptune: a look from the Earth. // Geomagnetism and aeronomy. 33, N 2, 1993, 1-22.
10. New Scientist, 1994. 144. 18.
11. Space flight. - 1992, v. 34, N 3, p. 75.
12. Fortov V.E., Gnedin Yu. I., Ivanov A. V., Ivlev A. V., Klumov B. A. The collision of Shoemaker-Levy comet with Jupiter / Sov. Phys. Uspehi, v. 166, N 4, - 1996. - p. 391-422.
13. Churyumov K. I. Once more about comet's collision with Jupiter. - Zemlya i Vselennaya ( Earth and Universe) - 1994, No.1. - p. 83-85.
14. Dmitriev A. N. Earth responses to high-energy processes in Jovian system // Novosibirsk, IICA Transactions, vol. 1, 1994. - p. 16-21.
15. Haynes P. L., Balogh A., Douoherty H. K., et. Null fields in the outer Jovian magnetosphere: Ulysses observations // Geophys. Res. Zett. - 1994, - 21, N 6. - p. 405-408.
16. Wireless File, 24, 3. - 1995.
17. "Popular Science", N 4, 1995.
18. Shestopalov I. P., Bengin V. V., Kolesov G. Ya. et al. SCR Flashes and large-scale structures in interplanetary environment. A forecast of proton Solar events. / Space Research. v. 30. - Moscow: Nauka publishers., publ#6, 1992. p. 816-825.
19. Ishkov V. N. Solar activity in 1991-1992 . (22-th cycle) Astronomy calendar for 1994 . - Moscow: 1993, p. 190-197.
20. Ishkov V. N. 22-th cycle of Solar Activity: Main characteristics and evolution / Astronomy calendar for 1993 . - Moscow: 1992, p. 215-229.
21. Preliminary Report and Forecast of Solar-Geophysical Date / Space Environment Services Center, Boulder, Colorado USA: 1992, N 2.
22. Crocker N. U. Geoeffective space storms: Abstr. Spring Meet. Baltimore, Md, May 23-28, 1994 // EDS. - 1994. - 75, N 16, Suppl. - p. 312-313.
23. Ivanov K. G. The Earth magnetosphere/Electromagnetic and plasma processes from Sun to Earth core . - Moscow: Nauka publishers,1989. - p. 62-75.
24. Kovalevskii I. V. Some aspects of Solar-Terrestrial interactions energetics/ Interplanetary Environment and Earth Magnetosphere - Moscow: Nauka publishers, 1982. - p. 25-63.
25. The Van-Allen radiation belts - two newly observed populations: Abstr. Spring Meet. Baltimore. Md. May 23-28, 1994 / Blake J.R. // EOS. - 1994. -75. N 16.
26. Drobzhev V. I., Kazakov V. V. , Chepurchenko L. V. Foundations of external helio- and geo- physical control of seismicity./ Vestnik of Kazakh SSR Acad. of Sci. , No. 3, - 1988. - p. 12-18.
27. Sytinsky A. D. On geoeffectivity of Solar wind streams. USSR Acad. Sci. Doklady, 1988, v. 298, N 6. - p. 1355-1357.
28. Solar cycles and Solar output: Abstr. AGU Fol Meet. San Francisco Calif. Dec. 7-11, 1992 / Mclntosh P.S. // EOS. - 1992 - 73, N 43. Suppl. - p. 436.
29. "Geophysical Research Letters". vol. 21, 1994.
30. Mogilevsky E. I. Sun coronal holes energy and recurrent geomagnetic distributions . // Geomagnetism and aeronomy. 1995,. 35, N 6. - 11-19.
31. Kazimirovsky E. S., Kokourov V. D. Meteorology effects in ionosphere (a survey) // Geomagnetism and aeronomy. 1995, 35, N 3. - p. 3-23.
32. New Scientist. 1995.- 147. 11.
33. Dmitriev A. N. Technogeneous impact upon Geospace (the problems of global ecology). - Novosibirsk, Novosibirsk State University, 1993. - p. 68.
34. Zanetti J., Potoma A., Anderson B. J. et set. Correlation's of satellite observed auroral currents induced in a power generating system: Abstr. AGU West. Pacif. Geophys. Meet., Hong-Kong, July 25-29, 1994.
35. Space Rays physics: the research continues in SNG. Russian Acad.Sci. Vestnik, v. 63, N 7, 1993. - p. 650-654.
36. Nesmenovich E. I. Resonance's in Solar System // Space physics problems. Kiev, 1984, N 19. - p. 84-93.
37. Rodionov B.U. Possible geophysics manifestations of magnetic monopoles. Preprint of Moscow Eng. Phys. Institute - 1995 - N 021 - 95. - p. 1-24.
38. Sumaruk Yu. P., Sumaruk P. V. Secular variations of geomagnetic field in middle latitudes and their relation to geomagnetic and solar activity. / Geophysics Journal N 6, 1995, - v. 17. - p. 59-62.
39. Zhidkov M. P., Lihacheva N. A. Anomalous field influence upon placement and growth of cities. / Russian Acad. Sci. Izvestiya, geography series. N 1, 1996. - p. 71-84.
40. Fedorova N. V. The research of long-wave large-scale anomalies above northern Eurasia / Doklady RAN, 1996, vol 347, N 5, p. 681-684.
41. Kopytenko A. Yu., Pochtarev V. I. On dynamics of Earth magnetic poles./Geomagnetism and aeronomy.. v. 32, 1992, N 5 - p. 201-202.
42. Kuznetsov V. V. The position of North magnetic pole in 1994 (forecast and detection) /Doklady RAN, 1996, vol 348, No.3, p. 397-399.
43. Milanovsky E. E. On phase correlation of geomagnetic field inversions frequencing, World ocean level decrease and Earth crust folding deformations strengthening phases in Mesozoic and Cainozoic. / Geotectonics, 1996, N 1. - p. 3-11.
44. Ryskunov A.L. The comparison of large scale characteristics of gephysic fields./ USSR Acad.Sci. Doklady, v. 267, N 6, 1982. - p. 1336-1340.
45. Kondratyev K. Ya. Modern stage of research of global change: US program //Investigation of Earth from space N 2, 1995. - p. 98-105.
46. Wilson N. Global temperatures approach record values // J. Meteorol. - 1995. - 20, N 200. - p. 194-196.
47. "Science News", 1994. 146.13.
48. New Scientist, 1995. 146. 18.
49. "Geophysical Research Letters", 1994, v. 21.
50. "New Scientist", 1995, vol. 145, N 1962.
51. New Scientist, 1995, vol. 145, N 1967.
52. Netreba S. N. On relation of short-periodic thermodynamic pulsation's of atmosphere boundary layer with Solar X-Ray emission.// Meteorology and hydrology, N 4, - 1996. - p. 95-101.
53. New Scientist, 1995, vol. 147, N 1993.
54. Dmitriev A. N. Belyaev G. K. Technogeneous causes of total ozone content decrease. (USSR Ac. Sci. Siberian Branch Institute of Geology and Geophysics preprint No. 15) Novosibirsk, 1991.
55. Claude H., Schnenborn F., Stethbrecht W. New evidence for ozone depletion in the upper stratosphere // Geophys. Res. Lett. - 1994. - 21, N 22. - p. 2409-2412.
56. Wemberg P. O., Hanisco T. F., Stimphl R. M., Japson L. B., Anderson J. G. In situ measurements of andin the upper troposphere and stratosphere // J. Athmos. Sci. - 1995, - 52, N 19. - p. 1413-1420.
57. Karol' M. L. , Klyatina L. P., Romashkina K. I., Shalaminskii A. M. Extremely low ozone content above Russia in 1995 winter . // Meteorology and hydrology, N 6, - 1995. - p. 115-116.
58. Vozhkov R. D., Fioletov V. E., Kadygrova T. V. et al. Ozone decrease estimate for Eurasia in 1973-1993 on a base of filter ozonometer registrations correlated data. // Meteorology and hydrology, N 9, - 1995. - p. 30-40.
59. "Global Change Newsletter", 1994, N 19.
60. Science News. vol. 148. N 25, 1995.
61. Science News. vol. 146. N 334, 1994.
62. Tsirs G. P., Loginov G. A. The characteristics of weekly moves of geomagnetic oscillations 1985, v. 25, N 2. - p. 153-154.
63. Biryukov A. S., Grigoryan S. R., Garkusha V. I. et al. Low frequency radiation sources. Their action upon Earth radiation belts. (a survey) - Moscow: VINITI # 5204-88, 1988. - 1236.
64. Plasma generation in energy active zones./ Dmitriev A. N., Poholkov Yu. P.,Protasyevic' E. T., Skavinskii V. P. / USSR Ac. Sci. Siberian Branch Institute of Geology and Geophysics - Novosibirsk, 1992.
65. Non-periodic transient phenomena in environment: II interdisciplinary workshop transactions-Tomsk, Tomsk Polytech. Inst., 1990.
66. Dmitriev A. N. Correcting dfunction of heliocentered unusual atmospheric phenomena./ Izvestiya Vis'shih Uch. Zaved.,Physics, Tomsk, v. 35, 1992, N 3, p. 105-110.
67. Dmitriev A. N., Dyatlov V. L. A model of non-homogeneous physical vacuum and natural self-luminous formations. /IICA Transactions Novosibirsk, 1996, v.3 - p. 65-76.
68. Environment monitoring and problems of solar-terrestrial physics. / Theses of international symposium June 18-21 1996 - Tomsk, Tomsk Univ., Sib. Phys.-Tech. Inst., 1996.
69. Natek K. The necessity of future politicians learning global relations between natural processes and antropogeneous activity. // Global Changes and Geogr.: IGU Conf. Moscow. Aug. 14-18, 1995: Abstr. - Moscow, 1995, - 251.
70. Kondratyev K. Ya. Global change and Demography dynamics. Rus. Acad. Sc. Vestnik, 1996, v. 66, N 4. - p. 364-375.
71. Dmitriev A. N.. Tecnogeneous challenge to the planet Earth. / Vestnik Vys'shei Shkoly, 1989, N 7. - p. 38-44.
72. Kosygin J. A. The highway of synthesis. / Pacific Geology, 1995, v. 14, N 6. - p. 8-15.