Celé nelpění by mělo být to nejjednoduší a snad právě proto je nesmírně komplikované. Pokud se díváme přes brýle, poté je nelpění tak jednoduché. Prostě, na nic se nevázej, nenech se ovlivnit matérií, slávou, postavením, vlastnictvím. To by tedy mělo znamenat, že nejlepší je nic nemít. Všeho se zbavit. Na ničem prostě nelpět. Ale, co potom? Skutečně neuvidíme všechna ta lákadla, pozlátka a nebudeme po nich toužit? Odpověď? Ne.

Budeme setrvávat v chudobě, trpět zimou a hladem? Kdo to ocení? Vlastní ocenění je tak nedostačující, nebudeme mít přátele, neboť ty nás budou mít za blázny, minimálně podivíny. Ale Buddha to udělal, vzdal se rodového bohatství, manželky, dětí, všeho. Když to udělal Buddha, mělo by to být správné a hlavně účinné. O něm se všeobecně ví, že to prostě dokázal. Osvobodil se, prohlédnul. Takže mnoho mužů a žen jde po té samé cestě chudoby a služby, aby na konci své cesty v drtivé většině zjistili, že ničeho zvláštního nedosáhli. Ne, chudoba není podmínkou, ani askeze ne, tvrdá dřina na sobě samém. Nic z toho nikam nevede. Rovná dálnice končí v džungli a cesta po které šel Buddha je beznadějně zarostlá a bez ukazatelů.

Cesta brýlí je nakonec jenom hra. Úžasná hra. Je v ní vše, co dokážeme svými smysly zachytit. Je to cesta mysli. To mysl je rukou přemýsťující figurky na zajímavé šachovnici. To mysl dává sama sobě smysl. Ona rozhoduje. O našich plánech, cílech, sebeuspokojení, hrdosti. Odměňuje a trestá. Koho? Nikoho, jen sebe, vše se děje jen a jen uvnitř.

A ono lpění je rozpoznáno brýlemi jako činnost, úsilí, rozhodnutí. Pokud je řádně zdůvodněno a nezapomeňme na patřičnou odměnu za "naší" snahu, poté můžeme vykonávat něco jako nelpění. Je to bohužel chyba slovního projevu, protože každé sdělení vyžaduje snahu. I sdělení: " Nic nedělejte". To je také činnost. Činnost jako taková vždy musí stát v porovnání s jinou, byť různě formulovanou, činností. Tak dochází k opakující se polaritě činnost - nečinnost. Meditace a nemeditace, spánek a nespánek. Protože mysl vládne, protože dokáže udržet svou životnost pouze v rozdílech, je jakékoliv další pronikání nemožné. Stále to bude doména brýlí.

Sundání brýlí je pouze symbolické. Vlastně, ty brýle ve skutečnosti vůbec neexistují. A vysvětlovat něco bez brýlí je nemožné. Mlčení je jediným vyjádřením. Pokud budeme objasňovat svět bez brýlí, vždy mateme toho, kdo je naším posluchačem. Ale všechna dochovaná poselství, knihy, stávající mistři, nauky, jsou světem brýlí. Nebo přesněji, to co je vidět, slyšet, je doménou brýlí. Nakonec oni mluví k zástupům obrýlených bytostí a sami si musí nasadit brýle, pokud chtějí něco sdělit.

V té velké hře brýlí je vše, co je nám tak důvěrně známé. A protože je to jenom a jenom hra, je nakonec úplně jedno jestli hromadíme majetek, nebo se ho vzdáme. Jestli získáme vzdělání, nebo zůstaneme negramotní. Jestli někomu pomáháme, nebo se věnujeme jen sami sobě. Je to skutečně jen hra. Ta hra je živá, za podmínky zapojení mysli, pouze v úsečce našeho pozemského života mezi narozením a smrtí. Dál už nedosáhne, protože to hmotné zde zůstane a to nehmotné samo zmizí.

Mysl je stále vyděšena. Nechce zemřít a ví velmi dobře, že nerozumí a nebude rozumět tomu, co bylo před narozením a co bude po smrti. Ona chce také projít. A tak vzniká strach a panika. Jediné, co pomáhá, je rozumné vysvětlení a tak vznikla všechna ta náboženství. Ty ovšem nasazují brýle s hodně tlustými skly. Ale plní touhu naší mysli přežít. Mysl dokonce obětuje fyzické tělo i nahromaděné vlastnictví, jen aby se sama udržela naživu. Poté hledáme Boha, někoho, něco, čemu je už tady na zemi rozumět a co vezme konání mysli v potaz.

A myšlení se mění. Představme si obrovitý oceán. Dnes již víme, že na konci tohoto oceánu není peklo, máme obrázky z družic obíhající kolem planety. A náhle dojde k tomu, k čemu nedávno došlo, k pohybu dna a vznikne obrovská, ničící vlna. Ano, víme co bylo příčinou, ale proč zemřelo tolik lidí? Můžeme jít dál. Oceán je neutrální, bylo to prostě neštěstí. Dříve by za to mohl zlobící se Bůh moře. My ale víme, že žádný Bůh moře není. Věda ho zlikvidovala. Není. Tak proč ti lidé, určitě řada z nich byla věřících, zemřeli? Mysl se zlobí, to není fér. To přece není žádná spravedlnost.

Ale ani ten oceán není izolovaný. Vše je v pohybu a vzájemně na sebe působí. A tak bychom mohli hledat jednu příčinu za druhou, mohli bychom se dostat k našemu planetárnímu systému a třeba dál a dál. To samozřejmě nemůžeme, protože naše možnosti jsou velmi omezené. A tak na samotné hranici našich daných schopností se rozprostírá tajemná říše Boha. Vždy tomu tak bylo, ovšem naše hranice směrem k tomuto Bohu se pokračujícím poznáním posouvají a Bůh se stěhuje z místa na místo. Už není nad mraky, zřejmě není přítomen ani v naší galaxii. Tak kde sakra bydlí?

Ovšem tak ho vidí brýle. Brýle se k němu modlí, jako by byl jedním z nás. Akorát mnohem mocnější a moudřejší. Úžasné, jak na to ty brále přišly? Že Bůh vidí také v protikladech, že je skrz naskrz duální a srozumitelný?

Bez brýlí je to všechno snažší. Bůh je, není, je to jedno. Proč by na tom mělo záležet, k čemu nám to bude? Majetek, sláva, dosahování - proč ne, ta hra se tady hraje tak dlouho. Co uděláte, když budete hrát o obyčejné kamínky, které se všude kolem nás povalují? Hrajete a vyhrajete skutečnou záplavu tohoto "bohatství". Co uděláte? Nic, prostě je hodíte zpátky na cestu. Co s nimi? Tak proč jste hráli? No přece pro potěšení ze hry, pro pocit vítězství a radosti. A teď vám někdo z vašich spoluhráčů řekne, že jste velmi bohatí. Úplně vážně. Nevěřícně se na něho podíváte a asi řeknete:"Nezbláznil jsi se, o ty kamínky přece vůbec nešlo, jsou bezcenné. Šlo jen o radost ze hry, radost ze společnosti přátel, z dobře stráveného času". Není nakonec náš život touto hrou? Nesmíte hrát? Proč ne?

Nesmíte být spokojení, hrdí, pyšní na svůj úspěch? Proč ne? Ta hra je tady od toho, aby se hrála. Ale je to jenom hra, nic jiného. A proto nelpění, které je činností, nebo rozhodnutím, je také součástí hry. Je to úplně jedno, jak si hrajete. Mějte z toho prostě jen radost, ale nic mimo tuto hru neočekávejte, protože ta hra je virtuální, je iluzí a zanikne.

Nelpění bez brýlí je totální vzdání se hledání nějakého významu, smyslu, odměny, pokroku. Nelpění neznamená nic jiného, než že si hrajeme se současným nastavením, do kterého ovšem nemusíme spadnout. Nemáme se stát jen tou hrou a splynou s ní. Potom je to chaotický pohyb ve snu. A ten sen, ta hra, po sobě zanechá neuvěřitelný mumraj příčin a následků, miliardy věcí bude nevyřešeno, stále si budeme něco dlužit a drahá, trpělivá existence, které prostě teď nemůžeme porozumět, nás láskyplně nechá si tyto naše "záležitosti" dořešit.

Ocitnout se nějakým způsobem bez brýlí je nesmírně zlé pro naší mysl. Je konec s otázkami, je konec s tužbami, je konec s dosahováním. Staneme se takovými netečnými, nesmyslně šťastnými a naplněnými bytostmi. Bytostmi, které si velmi rádi hrají a pro tuto skvělou příležitost si bezstarostně nasazují brýle.

Někdo se mně ptal : "Jsi šťastný?". Měl bych se zeptat : " Bez brýlí nebo s brýlemi?" Dobře, s brýlemi. Ano, jsem velmi často šťastný, ale někdy mě mysl dostane, ztratím se a jsem nešťastný, protože v té hře nedostávám správné karty. A bez brýlí?

Bez brýlí se usmívám, někdo se ptal? Na co? Vždyť jsem živý, jsem někým nesmírně milován, cítím rozkoš ve své hrudi. Nádherný výlet do této dimenze. Vše je v naprostém pořádku, úplně vše, všechno. Unášený proudem nekonečné vesmírné řeky, konejšen vlnkami, v bezpečí a míru.

To je odevzdání, konečné odevzdání, smíření a vděčnost. Nakonec, je přece tak jedno, co to je, ne?