Země ztrácí schopnost pohlcovat oxid uhličitý, prohlásil Dr. Charles Keeling z Kalifornské univerzity v San Diegu, který stojí u měření oxidu uhličitého na Havaji od samého počátku. Observatoř CDIAC (Carbon Dioxide Information Analysis Center) na vrcholu havajské sopky Mauna Loa (3400 m n.m.) zaznamenává v atmosféře množství oxidu uhličitého nepřetržitě od roku 1958. Tehdejší hodnota byla 315 ppm (parts per million - 1/1 000 000 (jedna milióntina celku), nyní už dosáhla 376 ppm. Hladina atmosférického oxidu uhličitého, hlavního skleníkového plynu, udělala totiž nenadálý skok, který nemůže být vysvětlen žádným odpovídajícím vzrůstem pozemských emisí z elektráren a motorových vozidel, protože jejich produkce se v posledních letech tak prudce nezvýšila. Zatímco v posledních desetiletích přibývalo oxidu uhličitého v průměru o 1,3 ppm ročně, v posledních letech stoupá koncentrace plynu ročně o více než 2,5 ppm. Tento nárůst potvrdily i ostatní stanice ve světě.

Dr. Keeling se domnívá, že jedním z možných, třebaže zatím nepotvrzených vysvětlení, je oslabování tzv. uhlíkových „poklesů“. To jsou taková místa na Zemi, která zajišťují koloběh uhlíku v atmosféře, tím, že rizikové plyny pohlcují. Jsou to například oceány a lesy. Takto pokračující vývoj by znamenal celosvětová sucha, nedostatek zemědělských plodin, zvedání mořských hladin, růst počtu bouří a zaplav. „Možná je to jen následek přírodních jevů jako v minulosti, ale také to může být začátek přirozeného procesu, jaký ještě nebyl pozorován" řekl Charles Keeling. Podle meteorologa Dr. Pierse Forstera z britské univerzity v Readingu by pokračující současné tempo růstu koncentrace vzbuzovalo obavy. "Znamenalo by to, že se musí přepracovat předpovědi globálního oteplování na následujících sto let na ještě katastrofičtější." V atmosféře přibývá i dalších skleníkových plynů, jako je metan a oxid dusný. Těch je mnohem méně než oxidu uhličitého, ale jejich "skleníkové" účinky jsou silnější. Určité množství skleníkových plynů v atmosféře je však nezbytné. Kdyby oxid uhličitý nezadržoval infračervené záření, planeta by příliš vychladla a nemohl by na ní existovat život v jeho současné podobě.

I v minulosti bylo několik mimořádných zvýšení koncentrace oxidu uhličitého, ale vždy byly způsobeny jevem El Niňo, který narušil zákonitosti ve vztahu mezi oceánem a atmosférou v tropickém Tichém oceánu, což se odrazilo v celosvětové změně počasí. Např. v roce 1988 (zvýšení o 2,45 ppm), v roce 1998 (zvýšení dokonce o 2,75 ppm). Ale nikdy se nejednalo o pravidelné zvyšování nejméně o 2 ppm po několik po sobě následujících let, jak se děje nyní. Z 371,02 ppm v roce 2001 na 373,10 ppm v roce 2002 (zvýšení o 2,08 ppm) a z 373,10 ppm v roce 2002 na 375,64 ppm v roce 2003 (zvýšení o 2,54 ppm). V těchto letech nebylo žádné El Niňo ani nebyl zaznamenán žádný výrazný nárůst pozemských emisí.