Co je domov? Pro člověka, který jde přes cestu navštívit souseda, je to jeho domek, jeho keře růží, jeho dvůr. Pro rolníka, přinášejícího do města zboží, je to jeho ves. Pro poutníka v cizině jeho vlast. To všechno jsou společné lidské zkušenosti. Každý z nás někdy nazval své město, stát či národ svým domovem. Avšak kromě toho je tu také širší domov, který teprve nedávno vstoupil do našeho povědomí, i když byl našim domovem od pradávna: planeta Země. Když se první astronauté vydali do prostoru a vzdalovali se od Země, státní hranice začaly ztrácet svůj význam. Tito průkopníci v prostoru se již neztotožňovali s určitou zemí, rasou či třídou, nýbrž s lidstvem a planetou jako celkem. A když astronauti stanuli na povrchu Měsíce, spatřili, co dosud žádný smrtelník neviděl: velké nebeské těleso - Zemi, čtyřikrát větší a pětkrát jasnější než samotný Měsíc.

Pro Edgara Mitchella, šestého muže, který stanul na Měsíci, to byl hluboký zážitek; cítil silné spojení s planetou. "Byla to krásná, harmonická a mírumilovně vyhlížející modrá planeta s bílými oblaky, jež vám dávala hluboký smysl.... domova, bytí, totožnosti. Bylo to něco, co nazývám okamžité, globální vědomí." Mitchell pozoroval, že každý, kdo byl na Měsíci, měl podobné zážitky. "Každý se vrací s pocitem, že už není občanem Ameriky, že je občanem celé planety."

Jiný astronaut, Russell Schweickart pocítil, tak jako ostatní, ve svém vztahu k planetě, hlubokou změnu. "Uvědomujete si, že na onom bílomodrém místečku je vše, co pro vás něco znamená - celé dějiny, hudba, poezie a umění, zrození a smrt, láska, slzy, radost, hry ..... a to vše na onom malém místě. Poznáváte, že jste součástí celistvého života. A když se vrátíte zpět na zem, znamená to velký rozdíl. Je rozdíl ve vztahu mezi vámi a planetou i vámi a všemi ostatními formami života na této planetě, protože jste měli jedinečnou zkušenost.!

Avšak astronauté nebyli jediní, kteří zakusili tuto hlubokou proměnu ve svém rozhledu: i samotné fotografie či filmové záběry planety Země probouzejí v mnoha lidech pocity údivu, úcty a propojenosti.

Obraz "celé Země" pronikl jako symbol do všech aspektů lidské činnosti. Objevuje se v pracovnách i obývacích pokojích, na dopisnicích, tričkách, na poutačích, na vinětách. Užívají ho nejen Zelení, ale i vzdělávací organizace a obchodní korporace. Nedávno se ho užívalo také jako obchodní značky určené k reklamě aut, praček, bot, bank a pojišťoven. Avšak navzdory oné inflaci onen obraz dokáže rozezvučet tak hlubokou strunu, že se v ní jeho velkolepost neztratí.

Není to náhoda, že fotografie Země má tak velký dopad v době, kdy se v lidech vytváří vědomí, že národy potřebují žít v míru a souladu nejen spolu navzájem, ale i s biosférou, přírodou a celým prostředím. A tak se tento obraz stal duchovním symbolem naší doby. Symbolizuje naše vzrůstající uvědomování si, že my i planeta Země jsme částicemi jediného systému a že se již nemůžeme od celku oddělovat.

A tak nejcennějším přínosem expedic na Měsíc není přínos na poli vědy, politiky a ekonomie, ale v oblasti rozšiřování vědomí. Dosažení Měsíce umožnilo lidstvu podívat se poprvé na tuto modrou perlu, která po miliony let byla naším domovem a nazírat ji jako celek.

Živá Země

Pohled na Zemi z vnějšího prostoru umožnil další intuitivní vhled: uznání možnosti, že planeta jako celek by mohla být živým organizmem. My pozemšťané se můžeme přirovnat ke komárům, kteří celý život tráví na slonu, aniž by si byli vědomi toho, co slon skutečně je. Zkoumají terén - kůži, chlupy, hrboly. Studují jejich chemické složení, měří změny teploty, klasifikují ostatní zvířata, s nimiž sdílejí onen společný svět, a dospívají k rozumnému chápání svého prostředí. Jednoho dne pár komárů učiní obrovský skok do dáli a pohlédnou na slona ze vzdálenosti sta metrů. Náhle jim svitne:"Vždyť celá ta věc je živá !" A právě toto je ono omračující zjištění "vytěžené" z cesty na Měsíc. Celá planeta se jeví živá, ne pouze hemžící se životem. Je svébytným organizmem.

Proč je zpočátku tak těžké přijmout tuto hypotézu? Ve svém vědomí máme hluboko vryté dualistické představy o tom, co je živé a co je neživé. Jsme schopni přijmout široké spektrum živých organizmů, od bakterií (a virů) po velryby, ale když jde o celou planetu, náš rozum se této představě vzpírá. Avšak obdobně tomu bylo před vynálezem mikroskopu, kdy jen pár učenců předpokládalo, že v nás, i kolem nás se to hemží tak malými organizmy, že jsou pro oko neviditelné. Dnes se díváme na život z jiného zorného úhlu. Pozorujeme Zemi "makroskopem" a začíná nám svítat, že i něco tak velikého jako je zeměkoule by mohlo být živým organizmem. Přijmout tuto hypotezu je o to těžší, že planetu nelze pozorovat z vnějšku, a navíc je to organizmus, jehož jsme neoddělitelnou součástí. Jen vstoupíme-li do vnějšího prostoru, můžeme jej vidět jako celistvé bytí. Avšak pokud jsme byli usazeni na Zemi jako komáři na slonu, neměli jsme možnost nazírat planetu nazírat planetu jako celek. Byli jsme na tom stejně, jako buňka našeho těla: může tím, žeje nakrátko v kontaktu se sousedními buňkami vytušit, že celé toto ohromné tělo je svébytným živým organizmem?

Abychom však mohli pochopit planetu Zemi jako živý systém, musíme překonat svá pojetí času a začít brát v úvahu měřítko času Země, která má mnohem větší rozměry. Z tohoto hlediska by střídání dnů a nocí mohlo být tepem planety, kdy jeden plný časový cyklus by se rovnal stotisícím tepů srdce člověka. Kdybychom čas podstatně zrychlili, spatřili bychom kolem planety divoce obíhat atmosféru a na ní vířit mořské proudy, v nichž kolují živiny a odplavující z našich těl odumřelé buňky a odpadní látky.

Kdybychom čas zrychlili stomiliónkrát, viděli bychom, jak se od sebe oddělují širé pevniny, jak na sebe narážejí, jak se v místech střetů zvedají horské hřebeny. Nitky řek by se vinuly tu jedním, tu druhým směrem a často by měnily směr, aby se přizpůsobovaly změnám pevniny. Na kontinentech by se rozprostíraly obrovité pralesy a nedohledné prérie, někdy se rozrůstající na úrodné půdě, jindy, zejména v dobách ledových, by ustupovaly před ledovci podle toho, jak se měnilo podnebí geologických období.

Kdybychom tak mohli nahlédnout do nitra planety, spatřili bychom mocné proudy tekutých par, proudící mezi žhavým jádrem a tenkou korou, tu a tam proraženou sopečnými póry, aby z nitra vychrlily minerální živiny, nezbytné pro život.

Kdybychom měli smysly schopné vnímat kladně a záporně nabité částice, spařili bychom planetu omývanou nejen světlem a teplem Slunce, ale i solárními větry iontů tryskajících ze Slunce. Tento vítr, proudící kolem Země, by byl utvářen jejím magnetickým polem do obrovské, pulzující aury, vyzařující na miliony kilometrů do prostoru.

Jestliže se podíváme na planetu Zemi v jejím časoprostorovém měřítku, spatříme tak vysoký stupeň komplexního dění, že se to podobá činnosti živého systému. Avšak tyto podrobnosti nejsou žádným důkazem. Otázku totiž musíme položit jinak: Mohli by vědci přijmout planetu Zemi jako jediný organizmus tak, jako přijímají bakterie a velryby? Mohla by země skutečně "být" živým organizmem ? Najednou se nám to již nezdá být přitažené za vlasy. Naopak, tato stále populárnější hypotéza nám umožňuje pochopit geologii, chemii ekologii i biologii naší planety jakožto uceleného živého organizmu.

Gaia hypotéza

Jedním z čelných zastánců teorie, že planeta Země se chová jako živý organizmus, je britský vynálezce a chemik James Lovelock. Jeho myšlenky, které tak zásadně změnily u mnoha lidí vnímání této planety, jsou náhodným plodem soupeření obou supervelmocí, SSSR a USA, v kosmonautice. Počátkem 60-tých let byl Lovelock přizván jako poradce do týmu Kalifornské techniky Caltech, mající za úkol zjistit, je-li na Marsu život. Bylo docela pravděpodobné, že by tam život mohl vzniknout ze zcela jiných prvký než z uhlíku, jak je tomu na Zemi, např. z křemíku. To by ovšem nezjistily zkoušky běžně prováděné na Zemi.

Lovelock tedy rozpracoval teorii, že ať by byl chemizmus a tvary života na Marsu sebezvláštnější, musely by mít jednu obecnou charakteristiku: Každá forma života by přijímala, zpracovávala a vylučovala hmotu a emergii, a to by mělo zjistitelné účinky na její
prostředí. Na planetě bez života chemické složky jejího ovzduší, moří a půdy by se během interakcí trvajících miliony let dostaly do rovnovážného stavu; poměr různých prvků by byl zhruba předvídatelný na základě zákonů odvozených z fyzikální chemie. Kdyby však na planetě byl život podmíněný jiným chemickým procesem, určitě by tam došlo k jiné změně prostředí, než jakou by předpokládaly zákony fyzikální chemie.

Jako prostý příklad této teorie si představte nádobu naplněnou směsí vody a cukru. Fyzikální chemie předpokládá, že se cukr bude rozpouštět, dokud roztok nebude nasycen. Kdyby se však k tomu přidal život ve formě kvasinek, které by měly čas se rozmnožit, výsledek pokusu by byl jiný: Vznikla by nižší koncentrace cukru a daleko vyšší koncentrace alkoholu a jiných organických látek, než by se předpokládalo. A my bychom pak mohli určit, zdali v nádobě byl život, nebo zdali tam je, tím, že bychom změřili koncentraci cukru a alkoholu.

Celý vtip Lovelockova přístupu k tomuto problému spočívá v odhalení, že není třeba určitou planetu navštívit, abychom poznali, je-li, nebo není-li na ní život. Základní chemii jejího ovzduší lze odvodit pozemským zkoumáním infračervených, světelných a radiových vln, přicházejících z oné planety. V 60-tých létech se toho vědělo tolik o ovzduší Marsu, že se dalo konstatovat, že je velmi blízko stavu chemické rovnováhy. Z toho Lovelock učinil závěr, že je krajně nepravděpodobné, že by na Marsu byl život. Potvrdila to i sonda, kterou na Mars vyslala NASA.

Když Lovelock použil podobný přístup k průzkumu ovzduší, moří a půdy naší zeměkoule, zjistil, že na ní chemické prvky v rovnováze nejsou. Laický pozorovatel by se domníval, že to dokazuje jen to, že na Zemi je život, ale Lovelock začal tušit, že tyto nerovnováhy mají daleko hlubší význam.

1. Koncentrace plynů v ovzduší Země se řádově liší milionkrát od hladin předpokládaných fyzikální chemií. Např. podle předpokladu by koncentrace kyslíku v ovzduší měla být prakticky nulová, ale ve skutečnosati se pohybuje kolem 21 %. Je to ohromující, protože kyslík (O2) je plyn vysoce reaktivní, který se prudce slučuje s mnoha jinými chemickými prvky; čekalo by se tedy, že jimi bude rychle vstřebán.
2. Ještě záhadnější je to, že skutečné složení atmosféry zůstává na oné úrovni, která je pro udržování života optimální. Když o tom Lovelock uvažoval, dospěl k jedinému věrohodnému vysvětlení: Ovzduší je den ze dne manipulováno mnoha živými procesy, odehrávajícími se na Zemi. Celé široké spektrum živé hmoty na Zemi, od virů po velryby, od řas po duby a sekvoje, včetně vzduchu, moří a povrchu pevnin,to vše se zdá být součástí gigantického organizmu, který je schopen regulovat teplotu a složení vzduchu, moře a pevniny a tím zabezpečovat přežití všeho živého. Tuto koncepci Lovelock označil jako Gaia - hypotézu, na počest starořecké bohyně "Matky - Země", zvané Gaia (či Gge). V tomto kontextu Gaia znamená celou biosféru - vše, co žije na planetě, včetně ovzduší, moře a pevniny. Když Gaia udržuje pro existenci života optimání podmínky, potvrzuje tím charakteristiku společnou všem živým organizmům - homeostázi. Tento termín z řeckého "udržovat stálým" odvodil fancouzský fyziolog Claude Berhard, který prohlásil: "Všechny vitální organizmy, jakkoliv jsou různé, mají jen jeden cíl - udržovat pro život stálé podmínky".

Příkladem homeostáze je udržování teploty lidského těla na 36,6 st. C, což je optimální teplota pro metabolické pochody organizmu. I když vnější teplota se může lišit desítkami stupňů Celsia, vnitřní teplota zřídka kdy klesá o víc než 1 až 2 stupně; tělo se ochlazuje pocením a zahřívá tělesnou aktivitou a třesem. Rovněž regulace počtu bílých krvinek, kontrola kyselosti, obsahu soli či hladiny cukru v krvi jsou homeostatické pochody. To všechno dohromady udržuje nejlepší vnitřní prostředí pro stálý průběh životních procesů našeho organismu. Takové pochody se nevyskytují pouze v lidském těle a u všech živých organismů, ale analogicky i u samotné Gaji.

Jak se zdá, Gaia udržuje planetární homeostázi různými způsoby, např. tím, že monitoruje a mění četné klíčové komponenty vzduchu, moří a půdy. Data, která Lovelock nashromáždil k podpoře své hypotézy, jsou fascinující. Každý, kdo má o ně zájem, měl by si prostudovat Lovelockovu knihu "Gaia: A New Look at Live on Earth, 1970 (Gaia: nový pohled na život na Zemi). Zde uvádíme souhrn některých homeostatických mechanismů Gaji :

• stálost teploty povrchu Země. I když se zjistilo, že život může existovat v extrémním rozmezí od -7 do +107 st. C, optimální rozmezí je mezi 15 až 38 st. C. Průměrná teplota většiny zemského povrchu patrně zůstala v tomto rozmezí po dobu sta milionů let, přes drastické změny ovzduší a velký přírůstek slunečního tepla. Kdyby se
  v některém období dějin zeměkoule celoplošná teplota vychýlila z tohoto rozmezí, život, tak, jak jej dnes známe a definujeme, by zanikl.
• regulace množství soli v oceánech. V současné době oceány obsahují přibližně 3.4% soli a existují geologické důkazy, že toto číslo zůstalo relativně stálé přesto, že ona sůl je neustále vyluhována do řek. Kdyby koncentrace NaCl někdy dosáhla 4%, mořský život by se vyvíjel zcela jinak. Kdyby slanost jen pár minut překročila 6%, život v mořích by zaniákl, protože při této hodnotě slanosti se stěny buněk rozpadají. Oceány by se změnily v Mrtvé moře.
• kyslík v ovzduší je stabilizován na 21%, což je k udržování života optimální rovnováha. Kdyby jej bylo jen o pár procent méně, větší zvířata a okřídlený hmyz by neměl dost energie k přežití; kdyby jej bylo jen o pár procent více, i vlhké rostlinstvo by shořelo. (Prakticky by to znamenalo, že lesní požár, vzniklý od blesku, by byl tak zuřivý a neuhasitelný,že by strávil veškerou vegetaci na povrchu země.
• přítomnost stop čpavku v ovzduší. Toho je zapotřebí k neutralizaci silných kyselin sírové a dusičné, které vznikají přirozeným slučováním síry a dusíku s kyslíkem (např. během bouře vznikají tuny kyseliny dusičné).Výsledkem toho je to, že déšť a půda mají optimální rozmezí kyselosti pro zachování života (před nadměrnou antropogenní činností).
• existence ozonové vrstvy ve vrchní atmosféře je štítem, který chrání život na povrchu země před ultrafialovým zářením, poškozujícím základní molekuly života, zvláště DNK, obsažené v každé buňce. Bez vrstvy ozónu by život na zemi velmi rychle zanikl. Na základě těchto a dalších homeostatických projevů, Lovelock dospívá k závěru, že podnebí a chemické vlastnosti Země se zdají být pro život tak, jak jej známe, optimální, a to v každé době. Kritici Gaia-hypotézy namítají, že vznik a udržení života na této planetě je spíše výsledkem série šťastných náhod, než planetárním homeostatickým chováním. Kdyby např. poměr čpavku v prapůvodním ovzduší byl o něco vyšší či nižší, Země by byla pro život příliš horká či příliš studená. Mohli by dále argumentovat, že to byla souhra šťastných nahodilostí, co udrželo teplotu povrchu planety zhruba konstantní, zatímco intenzita slunečního záření se měnila; že serie náhod udržela hladiny kysličníku uhličitého, kyslíku, NaCl a mnoha dalších chemických prvků na hladině optimální pro zachování života; a stejnou náhodou prý vznikla ochranná ozónová vrstva, aby nás uchránila před smrtící dávkou ultrafialových paprsků.

Jak uvádí v díle Beyond the Brain, 1966 (Za mozkem) Stanislav Grof, následovníci Newtona a Descarta detailně rozpracovali model vesmíru jako složitý mechanický systém, soubor pasivní a inertní hmoty, který se vyvíjel bez účastenství jakéhokoliv vědomí či tvůrčí inteligence. Ti věří, že od Velkého třesku, od původního rozpínání galaxií, až ke vzniku sluneční soustavy a k raným geologickým pochodům, z nichž vznikla zeměkoule, kosmická evoluce byla údajně řízena slepými mechanickými silami. Podle tohoto modelu život vznikl náhodně v prvotním moři jako důsledek chemických reakcí. A potom někde vysoko v darvinistickém rodokmenu došlo k okázalému, ale dosud materialisty nevysvětlitelnému úkazu: Nevědomá a inertní hmota si rázem začala uvědomovat sebe samu včetně prostředí, jež ji obklopovalo. Přesto, že mechanismus této zázračné příhody zcela uniká i těm nejprimitivnějším pokusům o vědecké myšlení, údajná správnost této metafyzické doměnky je přijímána jako dogma, které někdy v budoucnu prokáže vědecký výzkum. Vědci se však nemohou dosud shodnout ani na tom, na kterém stupni evolučního stadia se vědomí objevilo. Převládl však názor, že vědomí je omezeno jen na živé organismy a že vyžaduje vysoce vyvinutou vyšší nervovou soustavu, což je základním postulátem materialistického a mechanistického světového názoru .....

Mechanistická věda se pokouší vysvětlovat i takové jevy, jakými jsou lidská inteligence, náboženství a etika, ba i samotná věda, jako produkty hmotných pochodů v mozku. Pravděpodobnost, že by se inteligence člověka vyvinula z chemické polévky prvotního moře výhradně řadou nahodilých mechanických pochodů, byla nedávno vhodně přirovnána k pravděpodobnosti, že by tornádo, které se přehnalo gigantickým skladem železného šrotu, náhodně smontovalo tryskové letadlo Boeing 747. Tuto vysoce nepravděpodobnou domněnku nelze prokázat žádnou existující vědeckou metodou. I když její zastánci tvrdošíjně tvrdí, že je to vědecký poznatek; za současného stavu vědění to není o mnoho víc, než jeden z hlavních mýtů západní vědy. Je obdivuhodné, co všechno zastánci mechanistické teorie považují za sérii šťastných náhod. Podle nich, když je horko, tělo se náhodně potí, tak jako se náhodně třese, když je mu zima, a člověk se náhodou nasytí správným množstvím živin, když jich má zapotřebí. Snad je to šťastná náhoda, když se hladina cukru, kyselost a množství soli v krvi udržují na optimální úrovni a červené krvinky přenášejí kyslík a odplavují odpad. Podle tohoto světového názoru tělo přežívá od okamžiku k okamžiku jen následkem celé řady neobyčejně šťastných souher náhod.

Tento předpoklad je nesmyslný. Tělo se totiž chová spořádaně a cílevědomě. Potí se, třese se, přijímá potravu, dýchá a reguluje své vnitřní funkce a chemické komponenty, aby si zachovalo homeostázi a tak přežilo.

A právě tak, jako tento autoregulující princip koordinuje tělesné aktivity člověka, analogicky funguje v případě celé planety. Gaia se jeví jako autoregulující, sebeudržující systém, který se nepřetržitě přizpůsobuje svým chemickým i biologickým pochodům, aby tak podporoval život a jeho ustavičnou evoluci.

Může se vyskytnout otázka, zda Gaia - hypotéza předpokládá, že biosféra je jediným živým organismem. V tomto bodě je Lovelock opatrný. Podle něho se ovzduší podobá včelímu úlu, tj. biologické struktuře,určené k udržování zvoleného prostředí, i když samo o sobě není živé. Co však, když budeme brát ovzduší, moře a pevninu jako prvky vrozené celému biosystému? Co nám brání v úvaze, že celý tento systém je živý ? A je-li tomu tak, je lidstvo nedílnou součástí tohoto širšího živého systému? Dříve, než se pokusíme odpovědět na tyto otázky, musíme se blíže seznámit s obecnými charakteristikami všech živých systémů a posoudit, do jaké míry je Gaia splňuje.

Obecná teorie živých systémů

Až do poloviny 20. století se zacházelo s každým oborem vědy více méně jako s izolovaným polem: Fysiologové studovali tělo, sociologivé společenské skupiny, inženýři mechanické systémy. Každý obor měl svou teorii a ty měly zpravidla velmi málo společného s objevy jiných oborů. Koncem 40-tých let však biologivé Ludwig von Bartalanffy a Paul Weis začali tento stav měnit tím, že se zaměřili na obecné principy a vlastnosti, společné rozmanitým jevům. Např. koncept homeostáze, původně aplikovaný jen na fyziologické procesy, von Bartalanffy rozšířil na daleko širší spektrum jevů - od jednotlivých buněk až po celé populace. Podobně koncept feedback - zpětná vazba, původně vzniklý v inženýrství, bylo možno použít na jevy fyziologické, psychologické a sociologické. Náhled získaný rozpracováním jiných modelů dal podnět k vytvoření mezioborového pole, které je dnes známé jako obecná teorie systémů (OTS).

Termín teorie je poněkud zavádějící. OTS není totiž specifickou teorií, jako spíše z p ů s o b nazírání na svět. Podle tohoto názoru ničemu nelze porozumět samému o sobě (vytrženému z kontextu), vše je součástí systému (souboru vzájemně souvisejících jednotek v interakci). Systémy mohou být abstraktní - jako metafyzické a matematické, nebo konkretní, jako telefonní či dopravní systémy. Jedno odvětví obecné teorie systémů se zabývá živými systémy. James Miller, jeden z průkopníků tohoto přístupu konstatoval, že všechny živé systémy se skládají ze subsystémů, které přijímají, zpracovávají a vylučují hmotu, energii, či informaci nebo jejich kombinace. Rozpoznal 19 kritických subsystémů, které se zdají charakterizovat živé systémy.

Prvních 8 se týká hmotně energetických pochodů a zobrazují způsob, jakým živý systém vstřebává, tráví, zužitkovává a vyměšuje fyzickou hmotu a energii. Všechny živé systémy mají vstup (ingestor) - nějaký způsob, jak vstřebávat hmotu a energii, ať už je to otvor v buněčné stěně, tepna vedoucí do orgánu, ústa organismu, či velký přístav.

Dalších 9 subsystémů se zabývá informačními procesy, tj. způsoby, jimiž živé systémy vnímají prostředí. Jedním z těchto subsystémů je "vstupní převaděč" (input transducer), který přenáší informace do nově vznikajícího systému. Může to být receptor zabudovaný v membráně nervové buňky, oko organismu nebo dálnopis, či fax tiskové agentury, kterým přicházejí zprávy ze zahraničí. Poslední dva subsystémy zahrnují jak látkově-energetické, tak informační procesy. "Reproduktor" slouží k vytváření nového systému kopírováním systému původního, a to přenosem jak fyzické hmoty, tak informací o původním systému. Celý systém pak udržuje pohromadě "rozhraní" (interface), které řídí vstup, či výstup různých druhů hmoty, energie, či informací.

Když se takto poučeni podíváme na celý biosystém (biosféru) z hlediska obecné teorie živých systémů, můžeme v ní rozpoznat každý z 19ti kritických subsystémů. Např. planetárnímí ingestory jsou jak stratosféra, která přijímá sluneční energii i kosmický prach, tak zemská kůra, kterou pronikají z nitra na povrch minerální látky, nezbytné k životu. Vstupními převaděči jsou rostliny a zvířata, reagující na cykly den/noc, střídání ročních období i na nepravidelné jevy jako zemětřesení či skvrny na slunci. Avšak to, že biosféra planety Země má všech 19 subsystémů charakteristických pro život, dokazuje průkazně, že je živým systémem? Je to dostatečný důkaz? Odpověď zní: Rozhodně NE. Např. s autem je spojeno mnoho z těchto charakteristik, protože s různými elektronickými doplňky by mohlo splnit všechny citované požadavky, ale ani potom by nikdy nebylo živým systémem.

Je tu ještě další obecná charakteristika, která jasně odlišuje živé od neživého: Je to schopnost živého organismu navzdory ustavičným změnám prostředí, udržet si vysoký stupeň vnitřního řádu. Stroje zpravidla tuto schopnost nemají, nejsou autoregulující: opotřebují se a porouchají.

Gaia, jak se zdá, uspokojivě splňuje obě tato kriteria. Její sebeorganizující povahu prozkoumal Lovelock ve svém díle o planetární homeostázi. Gaia svými vlastnostmi splňuje také Millerova kritéria. Vezmeme-li v úvahu tyto objevy, dospíváme k závěru,že Gaia může být plným právem považována za živý systém.

Gaia a lidstvo

Jestliže předpokládáme, že se celá biosféra vyvinula jako jediný živý systém, v němž všechny subsystémy mají rozličné a vzájemně na sobě závislé role, potom lidstvo, jež je subsystémem tohoto širšího planetárního systému, nemůže být z něj vyděleno a nemůže s ním zacházet jako s odděleným celkem. Jaká tedy může být naše funkce ve vztahu ke Gaji? Jedna z možných odpovědí uvádí, že lidstvo se podobá nervovému ústrojí, globálnímu mozku Gaji, v němž každý z nás je individuální nervovou buňkou. Jiná, pesimističtější odpověď naznačuje, že přemnožené lidstvo by mohlo být něco jako planetární bujení - rakovina.

Když uvažujeme o první možnosti, pak se můžeme na lidskou společnost dívat jako na náš vlastní mozek, jako na obrovitou databanku, komunikační systém ukládání do paměti. A my sami jsme se seskupili do městských aglomerací podobně jako se nervové buňky shlukují do ganglií, součástí nervového ústrojí. Tato ganglia a jednotlivé nervové buňky pak vytvářejí široké informační sítě. Pomalejší komunikační sítě lidstva, jako pošta, se podobají relativně pomalým chemickým komunikačním spojům, jako je hormonální systém. Naše rychlejší, elektronické sítě, jako jsou telefonní, radiová a propojení samočinných počitačů, jsou jako miliardy tenounkých vláken, která spojují nervové buňky s mozkem.

V Každém okamžiku jsou globální komunikační sítí přenášeny milióny informací, právě tak, jako lidský mozek nepřetržitě přijímá a vysílá bezpočetné informace. Na naše různé knihovny a dokumentace, sklady magnetofonovývh pásků a jiné způsoby záznamu informací lze pohlížet jako na část kolektivní paměti Gaji. Skrze jazyk a vědy jsme byli schopni chápat mnoho z toho, co se dějě kolem nás a monitorovat chování planety tak, jako mozek monitoruje chování těla. Mohli bychom pohlížet na západní a východní kulturu jako na obě hemisféry mozku Gaji, kde levý mozek je racionalisticky intelektuální a pravý intuitivní. A hledání poznání by bylo možno chápat jako Gajin způsob poznávání sebe sama a vesmíru, v němž žije. Mnoho z předcházejících příměrů se vztahuje k vyšším mentálním funkcím, k myšlení, poznávání, vnímání a vědomí. Jelikož tyto funkce jsou spojovány s mozkovou korou, onou tenkou vrstvou nervových buněk, které zevně obalují mozek, lze lidstvo přirovnat k mozkové kůře planety.

V evolučních termínech - mozková kůra je relativně pozdní přídavek, kdy většina vývoje se udála u savců. Pro udržení života však není nezbytná. Mozkovou koru zvířete lze odstranit, avšak krevní oběh, dýchání, trávení a látková výměna pokračují. Podobně planeta Gaia přežila v pohodě bez lidstva 4 000 miliónů let a pravděpodobně by bez něho mohla pokračovat ve své existenci. Je ještě druhá, velmi odlišná odpověď na otázku, jakou roli má lidstvo na Gaji. Mohli bychom být formou jen nedávno vyvřelou, zhoubným bujením, bez něhož by se planeta lépe obešla. Když stál Edgar Mitchell na Měsíci, napadla ho tato možnost. Zároveň s pocitem ztotožnění s planetou jako celkem v něm vyvstal opačný pocit, že "pod modrobílým ovzduším je narůstající chaos, zapříčiněný rozporuplností obyvatel Země, kdy se populace i technika rychle vymykají kontrole. Posádka "kosmické lodi Země" se vzbouřila proti řádu vesmíru."

Moderní civilizace se zdá prohlodávat si cesty skrz povrch planety, neboť pohlcuje během desetiletí zdroje, které Gaia zdědila před miliardami let, a narušuje ekosystémy, které se utvářely během tisíciletí. Velké souvislé plochy vegetace, které jsou k ekologické rovnováze nezbytné, jsou jakoby prožrány moly, jezera a řeky jsou kyselé, stále větší část povrchu Země je pokrývána asfaltem nebo rozrušována těžbou nerostů. Letecké fotografie téměř všech metropolitních oblastí s rozlézajícími se předměstími velmi připomínají rakovinné bujení v lidském těle. Přetechnizovaná společnost se skutečně podobá zhoubnému růstu, který zaslepeně požírá svého předka a hostitele.

Je možné, že tyto dva názory na roli lidstva na Gaji nejsou protichůdné. Snad jsme skutečně součástí nějakého globálního nervového ústrojí, které v kritickém stadiu překotného rozvoje budí dojem, že se vymkne kontrole a zničí tělo, na němž závisí jeho existence.

Jestliže máme splnit svou roli jako část planetárního mozku, musíme své ničivé chování zastavit. Abychom to dokázali, musíme změnit zcela zásadním způsobem náš vztah k sobě samým, ke všem ostatním, a k planetě jako celku.

Autorovo prohlášení

Na naší planetě, kterou nazývám "modrá perla", by se mělo stát něco zázračného. Lidstvo by se mohlo dostat na práh vývojového skoku, k jakému dochází jen jednou za miliardu let. Změny, které vedou k tomuto skoku, se už odehrávají před našima očima, či přesněji právě za nimi - v našich myslích.

Takto zformulovaná hypotéza by se mohla zdát pouhou fantazií, je to však možnost, kterou stále větší počet lidí začíná brát vážně. Semena k mému vlastnímu bádání v této oblasti byly zasety před 20 léty, když jsem studoval na střední škole. Pamatuji se, jak jsem jednou v noci ležel na lůžku, díval se na hvězdnou oblohu a uvažoval o rychle se množící populaci světa, která vyčerpává tenčící se zdroje. Nebylo třeba velkého úsilí k tomu, aby tyto trendy byly promítnuty do budoucnosti, kdy bude žít víc obyvatel než planeta bude schopna uživit. Avšak bezvýchodné situace nenastávají, uvažoval jsem. Proto dříve, než v čase dospějeme k takovému kritickému bodu, lidstvo prodělá zásadní změny. Ať se stane cokoliv, je jisté, že nemůžeme pokračovat dosavadním směrem (hospodářského rozvoje). Retrospektivně se tento závěr stěží může zdát hlubokomyslný, ale pro mne to byl tentokrát důležitý bod obratu. Bylo mi jasné, že během svého života budu svědkem konce souboru trendů, které na Zemi převládaly po tisíce let.

K jakým změnám dojde? V oné době převládaly negativní pochmurné scénáře jako jaderný konflikt, ekologické zhroucení, či světový hladomor. Avšak během let se v mé mysli začal vynořovat optimističtější scénář. Co, když místo abychom se ocitli na prahu katastrofy, vyvstane nutná změna, která by mohla být příznakem kvalitativního růstu a dozrávání našeho druhu.

Tehdy jsem v Cambridge studoval teoretickou fyziku. Fascinovala mne nejen věda, ale ještě víc pochody probíhající v mysli. Západní filosofie a psychologie mne neuspokojovaly, cítil jsem, že moudrost je skryta na Východě, zvláště v učeních o meditaci. I strávil jsem jednu zimu na úpatí Himalaje u jogína Mahárši Maháše, kde jsem zakusil dimenze vědomí, o nichž se mi nikdy předtím nesnilo. Poznal jsem nade vší pochybnost, že kdyby každý mohl zakusit ony stavy vědomí, celý svět by se změnil. Vrátil jsem se do Anglie, kde jsem pár let učil meditovat (viz knihy The TM Book a The Brain Book). Povzbuzoval jsem ostatní, aby pro sebe objevovali různé způsoby bytí.

Má vize přeměny světa se dále vyvíjela, i když po nějaký čas jsem byl na volné noze. Potom mne přítel seznámil s dílem Teilharda de Chardin. Hle, filosof, který dokázal daleko hlouběji rozvíjet myšlenky o budoucnosti lidstva, a nebyl šmahem odmítán. Inspirovalo mne to a také posílilo.

Od té doby podpora přicházela z mnoha směrů: Z objevů různých věd, z děl východních i západních filosofů a vizionářů, ze setkání s ostatními, z vlastních zkušeností a náhledů. Postupně se křížovka doplňovala, až začal vyvstávat celý obraz. Stále více jevů nasvědčuje, že jsme na prahu evolučního vývoje tak významného, jako byl vznik života na Zemi někdy před 3.5 miliardami let. Charakter této možné změny a způsoby, jak jí docílit, jsou předmětem knihy " Globální mozek, 1983 ", která vychází ze vhledu a zkušeností mnoha jedinců, od mystiků a duchovních učitelů po vědce a astronauty, a rovněž z nových objevů mnoha vědních oborů. Přispívají k tomu biologie, chemie, fyzika, astronomie, psychologie, fysiologie, medicina, sociologie i obecná teorie systémů.

Má pozorování, říká autor, si nečiní nárok na to, aby byla předpovědí budoucnosti, či vědeckými důkazy. Spíše ukazuje na souvislosti, v nichž by se mohl zdát evoluční skok možný, a podněcují k dalšímu bádání.

Můj cíl je načrtnout vysoce optimistickou, někdo by mohl říci utopickou vizi, a já se za to neomlouvám. Přesvědčil jsem se, že obraz, který má společnost o sobě samé, může sehrát klíčovou úlohu při uskutečňování její budoucnosti. Naopak, optimističtější postoj může dokonce pomoci ke vzniku lepšího světa. Pozitivní obraz je jako světlo na konci tunelu, které i když jen slabě probleskuje, dává nám odvahu vykročit oním směrem.

(Z The Blue Pearl, New Realities, Vol.5, No.4, 1983, přeložil a částí o Stan Grofovi doplnil Boris Merhaut.)