Kardinál Joseph Ratzinger ztělesňoval konzervativní aspekt služby zasnulého papeže. Byl představitelem Kongregace pro nauku víry, instituce spíše takticky než strategicky změněné ve srovnání se svou předchůdkyní římskou inkvizicí. Sám připouštěl v rozhovorech pro masová media jisté historické omyly této instituce, ale podle svědectví je známo, že úředníci Kongregace jsou na minulost svého úřadu hrdi.

Nynější papež Benedikt XVI. začal jako inteligentní, odvážný, kritický a tvůrčí mladý teolog. Ve svých knihách Úvod do křesťanství (vícekrát i česky) nebo ve svých raných textech věnovaných tzv. dialogické nesmrtelnosti přinesl významné teologické podněty.

Jeho intelektuální práce však na konci 70. let minulého století přestala být interpretaci živé víry. Lze říci, že přestal sentire cum Ecclesia, smýšlet s církví, pokud tím míníme solidaritu s církví jako Božím lidem a službu tomuto společenství. Víra v pojetí Kongregace, jejíhož řízení se za Jana Pavla II. ujal, je především souborem pouček. Je to víra ideologizovaná a zmrtvělá. Joseph Ratzinger vzal na sebe úkol hlídat své dřívější kolegy a uvalovat na ně sankce za myšlenkové experimenty, které vybočují z doktrinálního rámce. Šlo o tresty, jež tyto badatele a myslitele postihovaly i existenčně. V některých případech minulý papež jeho zásahy či zásahy jeho úřadu dodatečně mírnil.

Ostatní křesťané se v katolických církevních dokumentech několik desetiletí označovali mlhavým označením církve a církevní společenství. Úřad kardinála Ratzingera vydal v srpnu 2000 prohlášení pod názvem Dominus Jesus (Pán Ježíš), v němž byly za partikulární církve volající po doplnění v církvi univerzální uznáni jen pravoslavní, všem ostatním byla k jejich značnému rozčarování přiřčena pouze nejasná role „církevních společenství“. Volba protagonisty této myšlenky na římský stolec dává ekumenismu nevalné vyhlídky.

Nový papež se jistě nedopustí takové chyby, jaká se podařila v popisu buddhismu jeho předchůdci v knize Překročit práh naděje (česky 1995). Nedá se však také očekávat, že si jako Jan Pavel II. r. 1986 v Assisi sedne k modlitbě s křesťany jiných vyznání a s představiteli mimokřesťanských náboženství. Směrem za hranice křesťanství lze očekávat spíše chladný, zdvořilý, informovaný respekt.

Volbu papežského jména je možno pokládat za program. První nositel tohoto jména (575 – 579) se ocitl ve sporu s konstantinopolským patriarchou. Pro několikaměsíční působení Benedikta XI. (1303 – 1304) se pokládá za typické prosazování ultramontanismu, tedy pojetí, že vše podstatné v církví se řeší v Římě. Benedikt XII. (1334 – 1342) byl svému novému jmenovci blízký svým teologickým vzděláním; ještě jako místní biskup v Pamiers proslul honem na údajné heretiky. Čtrnáctý papež tohoto jména (1740 – 1758) zastavil misijní působení v Číně a Indii, které vycházelo dalekosáhle vstříc místní tradici a které by bylo možno hodnotit jako prehistorii mezináboženského dialogu. Poslední nositel jména Benedikt před novým papežem působil v létech 1914 – 1922 a pokračoval, i když v poněkud umírněné verzi, v antimodernistickém tažení svého bezprostředního předchůdce Pia X.; zvláštní ocenění zasluhují jeho humanitární aktivity ve světě tragicky poznamenaném I. světovou válkou. Jsou toto motivy, které měl Benedikt XVI. na mysli 19. dubna 2005 večer, když se rozhodl přerušit janopavlovskou linii a naznačit svůj program tímto svým prvním papežským rozhodnutím?

Nynější papež, jak je notoricky známo, je německého původu. Bylo by možno spekulovat o jeho názorové blízkosti Stoiberově bavorské Křesťansko-sociální straně (CSU). Jeho politické preference se zatím zřetelněji projevily jen v ostrém a jednostranném odsudku latinskoamerické teologie osvobození. Podle prvních ohlasů je zřejmé, že jeho zvolení tleská evropská blízko okraje spektra stojící pravice spojující neoliberální ekonomická stanoviska s kulturním konzervativismem (u nás reprezentovaná např. poslanci M. Bendou, P. Nečasem, J. Karasem, P. Severou, J. Talířem). Nynější papež, už jako kardinál, se značně vzdálil od svých někdejších, i současných mladších německých kolegů, i když si mimo svůj úřad, příležitostně zejména v akademickém prostředí, zachoval vysokou úroveň teologického myšlení. Stal se však zcela římským kuriálním kardinálem a sotva lze mluvit o „německé notě“, např. v církevně-politickém smyslu. Můžeme mu podle informací z jeho okolí připsat německou ukázněnost a důkladnost, jež by bylo možné ocenit, kdyby sloužily dobré věci. Rozhodně je to papež inteligentní, ba intelektuálně náročný, střízlivý, středoevropsky kulturní a čitelný.