Zakládáme nové fotky, některé vyhazujeme, některé přesuneme k jiným fotkám na jiné stránky. Nemůžeme být ničím jiným než tím, co jsme se stačili naučit, jsme tím, jak rozumíme souvislostem mezi jednotlivými fotografiemi ať tomu říkáme zkušenost, přesvědčení nebo pravda a víra. Tak existují fotomontáže Ježíše, Buddhy, Bible. Nemáme přímou zkušenost a nemůžeme ji mít, proto zaujmeme souhlasný postoj k předávaným informacím a s tímto nastavením se ztotožníme. Tak funguje náboženství. Neštěstí nebo štěstí z obrázků o kterých říkáme, že jsou nám blízké, nás emočně i pocitově zaujmou. Neštěstí cizích fotografií ,ne z našeho alba, cizích lidí, nás nechávají chladnými. A přece každý cizí člověk může shodou okolností být právě našim nejbližším. Tak se to ovšem neděje, protože naše vlastní kapacita má omezené možnosti.

Meditacemi, rozjímáním na vlastním fotoalbem, pochopením, co fotoalbum znamená a jak funguje nás vrhá do samoty. Zde snad dochází k odsunutí tohoto ztotožnění mimo nás a naše schopnost třídit minulost a projektovat z minulosti budoucnost je rozpoznána jako pouhopouhý nástroj našeho myšlení. Je to horká půda, neboť změnou našeho vnímání odkrajujeme to dříve nepříjemné, jako jsou starosti a nekončící touha po domnělé seberealizaci, ale také to vzrušující a příjemné, jako jsou cíle, motivace a nadšení pro dosahování. Přichází zvláštní, dříve nepoznaný klid a celá škála emocí je zúžena. Zde se již nerozpoznáváme jako soubor nastavených poznání a zážitků, zde se již přestáváme vidět. Prostě jsme a máme k dispozici nástroje pro velkolepou hru zvanou pohyb v čase a prostoru. Domnívám se, že mnoho lidí na tuto neznámou půdu vstoupilo, ale také věřím tomu, že se v ní neudrželo. Protože naše původní vnímání, které stanovovalo priority našeho konání se rozpouští v prázdnotu a to je pro dřívější nastavení a jistou dávku bezpečí, sebeurčení, děsivé. Tato prostřední říše není cesta, není nic vidět. Co by mělo být vidět? Už se nejedná ani o riziko, že se něco stane nebo ne. Je to více o smíření s daným stavem našeho nastavení a jediné, co může zbýt, je důvěra. Někdo říká víra. V co? Bez odpovědi. Poté je těžké předat v co věříme, co si myslíme, jaké máme názory. Protože názory můžeme mít. Ovšem názory bez přimknutí se k nim. Názory jako měnící se situace, znalost pravidel lidské hry, inteligence či schopnost třídit vjemy, učení v nabírání nových fotografií a porovnávání se stávající zásobou znalostí. Ale, jde to mimo nás. Nejsme těmi obrázky. Pouze jimi disponujeme.

A co ta třetí říše? Třetí říše vsákne prázdné nádoby z říše druhé. Zde vstupujeme do proudu energie, života bez předsudků, bez očekávání. Prostě splyneme s tokem a necháme ho být. Tak jak je. Již se nevlastníme, nejsme sebou, nejsme ničím. Celek nás pohltí a vše splyne v dané a v daném okamžiku existující. Dostali jsme se na místo někde v oceánu a naše oči vnímají dualitu jako prostředek existence k vytváření iluze forem. Co je na tom špatného a co dobrého? Vše je tak, jak je. Něco se neustále mění a mění se to i v domnělém nás. Když se něco otočí doprava, točíme se také, doleva, to samé. Plyneme, jen plyneme. A to stále popisuji něco jako je individualita. Ale to je pouze individualita domnělá. Klam. Mistrovské dílo. Jako když nám někdo na určitý čas půjčí baterku ve tmavé místnosti. Místnost je stále stejná, naše oči oči jsou stále stejné, baterka vytvoří zázrak. Jiný pohled, potěšení, ale vše zůstává jako předtím.

Poté se vás někdo zeptá, čemu věříte, v co doufáte, jaké jsou vaše sny a plány? Je poté těžké odpovědět. Na co se ptá? To co je, prostě je. Můžeme rozhýbat své tělo, můžeme zkonstruovat své plány a cíle a samozřejmě, můžeme přeformovat námi viditelné prostředí okolo nás. To je nástroj. Je k dispozici a proč ho odmítat nebo ho nepoužívat? Je tady. Berme ho jako možnost, dar, hračku. Ale sny, plány, naděje, sny? Vždyť jsme tady, teď to takhle vypadá, teď je tato energie takto zformována a je také takto našimi současnými schopnostmi viděna. Nakonec, celé myšlení je pro tyto naše možnosti, pobyt ve fyzickém těle, velice prospěšné. Na jedné straně máme možnost se postarat o naší fyzickou stránku a na druhé straně nás může myšlení posunout k věčnému. Ale pouze tím, že rozpoznáme naší myšlenkou skutečnou podstatu myšlenek a dostaneme se někam do říše ticha, klidu, kde je již vše absolutní vyřešené. Nové poznání eliminuje poznání staré a sebe samo. Jde spíše o přesmyčku než o posunutí poznání jiným směrem.

Všechno co se promítne do slov vyvolává reakce. Jak nesouhlasné, tak souhlasné. Ovšem, co se skutečně děje? Děje se něco pouze v oné vytvořené oblasti myšlení a tak myšlení - soubor náhledů, pochopení, poznání, zkušeností a výchovy v určitém specifickém mixu, může být v protikladu s mixem jiným. Ale co jsou naše myšlenky, jakou mají důležitost? Pouze v jejich teritoriu a tím je schopnost dávat povely našemu tělu a v posuzování změn ve hmotě, čemuž můžeme říkat třeba vlastnictví. A v druhé, nesmírně intenzivní oblasti a tou je schopnost vyvolávat pocity, ať záporné nebo kladné. Ovšem podstatnost tohoto konání, snad jeho důležitost, životnost, si produkujeme opět nastavením našeho náhledu a to formou fotoalba.

Za city, pocity, cítěním je cosi tajemného. Opět je těžké tvrdit, co je cenné a co ne. Ale pokud se již nacházíme v této dimenzi, proč se bránit příjemnému a proč přijímat nepříjemné ? Alespoň toto pro sebe můžeme udělat, pokud je příjemné příjemným a nepříjemné nepříjemným. Pokud někdo trpí, měl by vědět, že pravá podstata, základna onoho prožívání je neutrální energie. To samé platí i pro příjemné prožitky a právě nástroje jako je myšlení, schopnost měnit a tvarovat, to každému umožňují. Proto se domnívám, že radost stejně jako utrpení, je ve dvou entitách. Ta známější je naše posouzení a potvrzení toho, co fyzicky cítíme. Ta druhá je neutrální, měnící se a věčná a zahrnuje i tu první entitu. Led versus voda. Rozpoznatelnou námi. Jestli ji stejně rozpoznáme i po své smrti nevím. Možná se to, co je a bylo vytvořeno, udržuje ve své vytvořené formě. Například znalosti, moudrost, poznatky, zkušenosti. Myšlení je jako oheň. Oheň je stále stejný. Ale my se můžeme spálit nebo ho využít k vlastnímu prospěchu. To, že se díváme na oheň jako na oheň zlý nebo dobrý nic neznamená. Ovšem odmítnou ho je dětské. Je tu pro nás.