Menstruace je jistě jev hodný nejen jisté (2004) pražské výstavy (a triček ji propagující hrdým stejnojmenným nápisem „Tento měsíc menstruuji“), ale komentáře v tisku a v časopisech (jak ty nechápavé, tak ty jemně či více ironické) naznačují totéž: tak jako poslanci a premiéři dokáží nad svými stranickými a politickými problémy omdlévat (protože tyhle žabomyší války prožívají jak malí kluci), tak i některé bojovné feministky prožívají boj o právo na menstruaci s vehemencí ale i naivitou dobývání se do otevřených, a navíc trochu jiných dveří.

U nás se za „to“ dívky od prvního okamžiku, a potom až do přechodu, stydí. A i když jsou současné reklamy plné oslav dokonalých pocitů bezpečí (aplikuje-li dívka tuhle vložku s křidélky nebo tamto s trojnásobnou savostí), společnost tak jen pokrytecky a zištně posiluje touhu žen svou menstruaci a vše s ní spojené elegantně ukrýt před světem. Mimochodem, taky jste si všimli, že u nás jsou všechny ženy šlechtičny? Krev na všech těch menstruačních vložkách je v reklamách vždy modrá…

Viktoriánská prudérie 19. století, posílená dvěma válkami a globálně destruktivními režimy a železnou oponou ve století minulém, a veřejně proklamovaná společenská otevřenost (bez jakékoliv cenzury, my všichni žijící v demokracii máme přece svobodu slova) jako soudobé masky celkem zdařile předstíraly a stále předstírají, že tenhle problém neexistuje. Ženy bojovnice již druhé století udatně bojují … ale za co vlastně? Vždyť jim dnes už nikdo ani postavení ve společnosti, ani menstruaci nebere. Nechaly se (tak jako my ostatní v případu odhaleného ňadra zpěvačky v americké televizi, boje za měkké nebo tvrdé drogy nebo potrat ano či ne v případě našich statečných zákonodárců) zmást vnějšími, druhotnými příznaky niterného a dobou naprogramovaného studu za věci lidské a přirozené. Studu, který je sám o sobě nepřirozený. A pokud se do toho společnost jako celek dá, i odstranitelný.

Jinými slovy, všechno to jsou problémy pramenící z předchozích problémů, až následky docela jiné a zásadní příčiny.

Jediný, kdo se díky své nedávné cestovatelské zkušenosti přece jen dotkl jádra pudla, byl Jiří Hůla ve svém sobotně ranním rozhlasovém komentáři na zmíněnou výstavou. V Indii byl svědkem, jak poprvé menstruovala čtrnáctiletá dcerka kovolijce, u kterého jako kritik umění pobýval. Dívka na počest tohoto důležitého životního kroku nemusela devět dní do školy, dostávala dárky od rodičů, příbuzných a přátel, a celý život bude, tak jako její krajanky, pyšná na to, že je žena a že menstruuje.

Dívkám a ženám v našich krajích chybí jak sůl právě onen přechodový rituál, který v tak společensky příjemné formě prožívá každá indická holčička, když dostane první menstruaci.

Právě tak ovšem chybí rituály i nám chlapcům a mužům.

Co tedy s menstruací (a všemi dalšími feministickými náměty)? Totéž, co se všemi jinými překážkami svobodného, leč v mezích slušnosti postupného rozvíjení osobnosti. Je třeba nesklouzávat po povrchu, nenechat se opít lacinými populistickými rohlíky, nenechat si vnutit zástupné problémy, ale pátrat po skutečných příčinách stavu, který chceme transformovat.

Až i u nás každá poprvé menstruující dívenka bude mít nárok na devět dní volna ze školy, a oslaví tuto pro ni tak důležitou událost s rodinou a příbuznými a kamarádkami a dostane spoustu dárků, pak nebude třeba spousta energie na spoustu těch různých „bojů“ za…