Možná by se mé vyprávění mohlo jmenovat také "Jsme to, co mluvíme". Začal jsem o tom všem uvažovat již před mnoha lety, v dobách, kdy banány byly k dostání a pod pultem jen jednou do roka, domovní důvěrnice kontrolovaly, jestli všechny domácnosti vyvěsily na 1. máje praporky a uklízečky, členky závodní organizace KSČ, mohly na chodbě nemocnice seřvat primáře oddělení.

Moje známá pracovala jako zdravotní laborantka na sexuologickém oddělení a jak šel čas, všiml jsem si, že i doma začíná o mužích mluvit přesně tak, jak o nich mezi sebou mluvily sestřičky a laborantky na onom tak nepopulárním oddělení. Tedy posměšně, vulgárně, pohrdlivě. V jistém smyslu nebylo divu, protože na sexuologii denně potkávaly a musely jednat jen s muži, kteří sebevědomím, kvůli momentálnímu zdravotnímu postižení, zrovna neplýtvali. Varoval jsem je všechny, ať si dají pozor, aby nenosily svou "práci" i domů, protože by za nějakou dobu mohly takto posměšně uvažovat i o svých mužích a partnerech. A že jestli si nedají pozor, klidně se může stát, že se za pár let všechny rozvedou a nového dlouhodobého přítele nenajdou. Za několik let byly všechny a dodnes jsou rozvedené.

Přítel fotograf tehdy kvůli bytu pro čerstvou rodinu podepsal dvouletou pracovní smlouvu v Dopravních podnicích a začal jezdit s autobusem. Zpočátku nadšeně, protože vydělával, ale postupně si uvědomoval, jaký to závazek na svá bedra vzal, tedy vozit lidi, kteří mu vbíhali pod kola, tlačili se odmlouvali. Převzal mezi řidiči panující hantýrku. Vozím kaštany, chlubil se s úsměvem. Varoval jsem ho, ať si dá pozor na způsob, jakým myslí a mluví o lidech, a ať si tak práci nebere domů, ale nechápal, o čem mluvím. Za nějakou dobu se rozvedl, byt, na který dvouletým vozením kaštanů notně přispěl, musel nechat ženě s dítětem, takže má pronajatou předraženou garsonku, a denně sedí v hospodě a nadává na lidi a na osud a aby si udržel životní úroveň, stále vozí kaštany.

Ani paní učitelky to nemají lehké. Každý den celé roky musí okřikovat hordu rozjívených dětí. Jednou jsem s přítelem čekal na jeho ženu, učitelku, která se měla vrátit ze třítýdenního školního pobytu v přírodě. Autobus přikodrcal, dětičky se vyrojily, a paní učitelka se dala do okřikování, organizování, pohlavkování. Přítel chvíli počkal, a když se situace uklidnila, konečně k ní přistoupil, objal ji, líbnul, a strnul, protože paní učitelka jela dál ve stejném tónu jak zjednaná: "Jak to vypadáš?! Tos nemohl přijít později? Jdi stranou a nezavazej!" A organizovala a napomínala a málem mu dala pohlavek. Přítel se zmohl jen na překvapené: "No moment, já nejsem školák, já jsem tvůj muž!" Žádná reakce. "Já jsem tvůj muž," zařval nakonec, a to konečně paní učitelku probralo.

V dobách novějších, ale dosti nedávných, kdy slovo internet bylo známé jen počítačovým nadšencům, mne oslovil jeden takový. Prý se mu líbí časopisy, které jsem tehdy vydával, a jestli bych pro něho nechtěl psát. Když totiž téměř vzápětí po Neviditelném psu začal i on vydávat svůj internetový časopis, záhy zjistil, že články mu píší jen ti, kteří tehdy byli připojení, tedy programátoři a počítačoví nadšenci, kteří ovšem čtivě psát neumí. A tak jsem mu pravidelně přispíval, poznal i jeho ženu a tehdy čerstvého syna, a byl rád, že se i mezi počítačovými suverény našel člověk rozumný. Jen jsem ho varoval, aby si práci nenosil domů, a nechoval se k ženě a synovi tak, jako se chovají počítačoví lidé k nepočítačovým a obyčejným, tedy velmi přezíravým, netrpělivým a arogantním způsobem. Aby si nepletl svět počítačové logiky a nul a jedniček s životem, protože jinak zůstane sám.Tehdy se smál. Dnes je rozvedený a sám (a snad už klidnější, protože donedávna s ním opravdu nikdo nevyšel).

Podobně dopadl jiný známý, který chtěl založit něco jako duchovní portál, tedy internetovou a ke všem velmi tolerantní adresu, na které by lidé spřízněni hledáním poznání mohli publikovat své články a pozvánky atd. Pár let to hezky fungovalo, já pilně přispíval, ale pak se majitel rozhodl vylepšit software a několik měsíců připravoval "lepší" verzi. Už v té době jsem si ale všiml, že se utrhává na lidi a jeho komentáře ke článkům a akcím a lidem byly stále vulgárnější. Vyprávěl jsem mu o sestřičkách ze sexuologického oddělení a o kaštanech, ale mával rukou, že jeho se to netýká. Když portál v novém balení spustil, zhrozil jsem se: vůbec to pro uživatele a přispěvatele nebylo lepší než ten osvědčený, původní. A na návrhy něco změnit majitel reagoval jen podrážděně a vulgárně. Jak tak totiž celé měsíce od rána do noci komunikoval jen s počítačem (nula nebo jednička), viděl a četl bohužel jen černě, nebo jen bíle. Kdo nebyl s ním, byl a je proti němu. Zvulgárněl a s ním i jeho portál, kterému odcházejí autoři a čtenáři a který dnes není duchovní, ale bulvární.

Co mají všechny ty příběhy společného? No přece nebezpečí plíživé proměny k horšímu. Mozek je totiž, milé děti, geniální zařízení, které se dokáže přizpůsobit prakticky čemukoliv. Tomu pozitivnímu, ale bohužel i tomu negativnímu. Umí být Einsteinem a Stephenem Hawkingem, matkou Terezou a dalajlamou, ale také Hitlerem a Bin Ládinem, nebo agresivním fotbalovým fanouškem a skinheadem. Ukázalo se, že stačí pouhé tři měsíce nějaké soustředěné činnosti, a mozek se přizpůsobí a neuronům narostou nové dendrity. Člověk pak uvěří, že je tím, čím se postupně a nenápadně stal, a nikdo na světě mu to nevymluví.

Co myslíte, děti, co asi s člověkem udělá atmosféra vzájemného osočování, pragmatických oposmluv a komplotů za čtyři, nebo osm, nebo dokonce dvanáct let poslancování? Co se stane s myšlením člověka, který roky opovrhuje všemi, kteří mají jiný názor? Dnes už víme, že žena, která bude mezi muži v zájmu kariéry jednat jen mužsky, bude za nějakou dobu mít v krvi daleko vyšší hladiny testosteronu (mužského hormonu) a začne se chovat a vypadat mužsky. Emočně vyrovnaní a psychologicky prověření studenti, kteří jdou pracovat do věznice jako dozorci, budou za pár měsíců na vězně řvát a utrhovat se právě tak jako ti, které měli nahradit. Pokud si nedá pozor a nebude s tím něco dělat, i lékař v nemocnici (mezi tím vším utrpením) za nějakou dobu naprosto otupí a navíc zemře daleko dříve, než by musel. Ekologický aktivista, který vstoupí do politické strany, aby něco změnil, bude za několik měsíců politikařit právě jako ti, které chtěl změnit.

Jinými slovy, milé děti, kdo s čím zachází (a v našem případě, kdo jak myslí a mluví a v jakém prostředí se dlouhodobě pohybuje), tím také schází. Naučte se proto umývat si nejen ruce, ale i mozek. Nenoste si práci domů. A pamatujte si, že jazyk je past a čím bezmyšlenkovitěji a častěji budete spolužákům říkat vole sem a vole tam, tím dříve se volem stanete.