Mluvíme o cestě k cíli a často je cíl zaměňován přirozenou lidskou potřebou zanechat výraznou stopu svého působení v této dimenzi. Často je cíl viděn v podobě vlastní důležitosti, potřebnosti a nepostradatelnosti. Jako bychom nemohli vidět sami sebe jinak, než prostřednictvím druhých lidí, jejich přízně a přátelství, úcty a ovací. Není větší síly a stability než v opuštění všech pozlátek a zlatých mincí, které nám předkládaný model lidské úspěšnosti a naplněnosti nabízí. To, co je kolem nás, naše činy, vzestupy i pády jsou atributy, které zde jednoho dne zůstanou a snad budou zaznamenány v písmu či vzpomínkách lidí, kteří nás znali. My to již neoceníme.

Již dávno bych zpanikařil, pokud bych necítil konstantní tah spodního proudu, který ač neviditelný, nadouvá plachty našeho rozhodování, seznamování, činů a pochopení. Ta cesta je provázena neuvěřitelným pocitem štěstí a naplnění, lokalizována v hrudi a v oblasti srdce.

Srdce je přirozené a není odvyslé od našich chtěných a vyžadovaných masek zdánlivého štěstí a vlastní důstojnosti. Chápu slova o mystické sebevraždě, která neznamenají nic jiného, než že se naše původní touha přetaví v hlubokou důvěru, víru v moudré a vždy laskavé vedení osudu. Když si dovolíme ztratit onu závislost k mínění okolí kolem nás, světskému úspěchu. Ať sen o viditelném úspěchu zůstane krásným snem, protože máme nevyčerpatelné rezervoáry energie a ostré myšlení, aby naše představy o pobytu na této planetě byly vyplněny dle našeho plánu.

Neexistují špatní a dobří lidé neboť každý v sobě nese obrovský poklad laskavosti, míru a vroucího citu. Není člověka, který by netoužil po lásce a přátelství. Jen šílenost naší uspěchané doby vrhá lidské bytosti do sítí zoufalství, nesplněných met a opuštěnosti. Není a nemůže to být jen naše chyba, protože celá výchova je koncipována ve smyslu ukojení poptávky společnosti. Přesto nelze vzít to nejcennější a tím je možnost vlastní rukou namalovat novou startovní čáru, vyvléct se z pout závislosti a objevit to nejcennější co máme, sami sebe. Poté s obrovským porozuměním pochopíme i strádání a bolest druhých lidí. Prožitá nenávist i vztek nás nezasáhne, není koho, neboť cesty jsou různé a my těžko rozpoznáme motivy křečovitého jednání. Každý budeme ve svém určeném čase v klidu a tichu odpočívat vedle úhlavního nepřítele, králů, premiérů a celebrit. Je velmi příjemné nabrat si lidské pochvaly, úcty k sobě samému ale ... vše zde zůstane.

Někteří mí přátelé naopak zapomínají na onu staletími vytvořenou lidskou hru motivací, plánování a činností a ocitají se v chudobě. Přitom to není ničím jiným než přeskupováním vlastní energie a elánu na šachovnici srozumitelných pravidel. Právě svobodná vůle je dokonalým nástrojem vlastního konání i nekonání. Cítí nechuť vrhat se do víru automatizovaných vztahů, které postrádají teplo a vřelost vnitra. Nakonec, není na tom nic chybného, pokud by dokázali skutečně akceptovat svůj dosažený stav ve viditelném světě nebo, pokud by ho vůbec nevnímali. To se většinou neděje a právě ne-hravost a následná bída je zatěžuje obrovským nákladem bezvýchodnosti a marnosti.

Po dlouhém čase jsem si znovu a znovu prožil zkušenost s tím, že každý člověk v sobě nese neuvěřitelnou vášeň, lásku a přátelství. To, že to někdy nevidím není ničím jiným, než potřebou druhého prožít si právě svou stávající lekci a sám najít vlastní pochopení. My můžeme druhého obejmout, vyprávět mu kouzelné příběhy plné naděje a zázraků, ale nemůžeme se za něho změnit. Je to škola existence, kdy v každé třídě je pouze jeden žák. Ano, může čerpat libovolné množství inspirace a moudrosti, ale ve zkouškách osudu je samotářem. Pokud někdy potkám "zlého" člověka a pokud on ve mně vyvolá nelibé pocity, potom ty pocity byly ukryty celou dobu jen ve mně a já mám možnost je uvidět ve světle svých reakcí. Nemluvím o masce báječného člověka, který vítězí svou vydřenou dobrotou a míruplností za cenu vnitřního nesouhlasu. Mluvím o pokoře skutečně poznat sama sebe a neustále se k sobě přibližovat. Můžeme necitelně zasahovat do osudů druhých lidí, můžeme odsuzovat a hanět. Ale to nás uvrhne do stavu necitelnosti, kdy budeme žebrat o vlastní díl uznání mimo sebe samotné. Tak se nikdy nedokážeme poznat. Dokážeme se pouze donekonečna přetvařovat a bravurně vyměňovat masky.

A jednoho dne nám bude záležet už jen na tom, abychom zanechali dojem z vlastního nákladného pohřbu. Neprožijeme onu blaženost pramenící z pouhého bytí, z doteku a objetí, z života bez nátlaku a podmínek, ze stavu, kdy nás odmění pouhá přítomnost a souznění.