Rozpoznával jsem určitou formu otroctví, kdy o svůj úspěch musíme v soutěživém světě tvrdě bojovat. Na jednu stranu máme nesporné kapacity dosáhnout čehokoliv, na straně druhé cítíme, jak velkým břemenem se tyto statky stávají. V tom prvním období jsem cítil touhu dostat se úplně dolů, do bodu nula, kdy se odstřihneme od všech musismů, závazků a tísní. Trávil jsem čas meditacemi a nasloucháním intuici.

Potkal jsem a potkávám řadu duchovních přátel. Je neuvěřitelně krásné na různých setkáních vsakovat onu tajemnou, zářivou energii šířící se doteky, objetim a přátelstvím. Cítil jsem, že mě můj vlastní úspěch svazuje, probouzí strach z udržení stávajícího stavu, nutí nasazovat profesionální masky podnikatele. Mnohem více jsem miloval a toužil po prostém lidském přátelství, které ctí druhého člověka takového, jaký zrovna v daném čase je.

Poté jsem měl vizi. Viděl jsem vysokou horu plnou hledačů. Na samotný, vytoužený vrchol lidského naplnění vedlo tisíce cest. Viděl jsem poustevníky, mistry, žáky, fanatiky i oddané žáky. Ten vrchol je popsán v mnoha knihách a my po něm toužíme. Někdo s přesvědčivostí popisuje bezpečné a jisté cesty, někdo slovy vymaluje rajské území na samotném vrcholu. V té vizi jsem ucítil, že žádné cesty nikam nevedou, protože v tom vytouženém ráji již dávno jsme. Nevidíme ho a co je smutné, necítíme ho a nevěříme.

Zbavit se závislosti na okolním vlivu, na majetku a úspěchu neznamená se ho vzdávat. Je prostě tu, množina nekonečných možností spjatá s naším pozemským životem. Obrovské hračkářství pro kohokoliv. Citlivost ztratíme v okamžiku, kdy nám na úspěchu začne záležet. Když se stane otázkou bytí a nebytí. Kdy splyneme se svou cestou vzhůru k našim snům a ztratíme to nejcennější, naší pokoru. Jen v pokoře jsme pozorní k signálům vedení existence a jen v pokoře se necháme jemně navigovat na cestě životem. Je v ní ukryta obrovská síla.

Za samotným vrcholem hory se nacházela liduprázdná, pohodlná pláň. Zde jsem pochopil zvláštnost celé vize. Náš život se neodvíjí od naší slávy, úcty, bohatství či chudoby, odvíjí se od prosté, nevinné hravosti, kdy do rukou můžeme vzít vše, se vším si pohrát a udělat si nekončící radost. Pokud víme, pochopíme, že vše viditelně dosažené je součástí pouze tohoto světa a my vše odevzdáme přechodem přez údolí stínů. Nic si nemůžeme vzít sebou, ale vše můžeme ochutnat a užít si to.

Poté se prožitky zjednodušší a zintenzivní. Každé nové ráno vítáme takové jaké je. Ne protože jsme si řekli, že je správné to tak dělat. Ne, protože v nejhlubší podstatě našeho bytí jsme vděční za tento dokonalý život, za nekonečné dary v podobě našeho těla, přírody, doteků, objetí a lásky. Musel jsem odstranit tuhé nánosy minulého uvažování abych rozpustil všechny líbivé masky přetvářky. Nejsou k ničemu, nedokážou udržet tu nejjednodušší energii lidství a štěstí. K čemu je poté domnělá duchovní sláva a oblíbenost, pokud sami sebe okrádáme o to nejcennější a nejtrvalejší ? A abychom se dostali do původního stavu, snad dětského prožívání, nesmíme se vyhýbat tomu těžkému a zarostlému uvnitř nás. Všechny naše vzteky, nenávisti, beznaděje, závisti, nepřátelství přece poznáme tak snadno. Náš cit, srdce a prožitek nám spolehlivě ukáží těžkost těchto stavů. To co je krásné, jemné a křišťálové je společné i bez procesu učení. Celým tímto procesem se jako červená niť prolíná důvěra, že nejsme zapomenuti a že se můžeme celou svou bytostí položit do náruče existence. I když ji dokážeme pouze cítit, ale ne vidět ve fyzické a konkrétní formě. Odevzdáme celé naše bytí, padáme do tajemné řeky osudu a přitom nezapomeneme si hrát, užívat si pozemskou existenci. Jsme skutečně děti celku a jsme milováni. Nesmírně milováni. Nikdo nebude zapomenut, pokud se nebudeme bránit v křečovitosti lítostivého bránění našeho ega.