Živá Země

My pozemšťané se můžeme přirovnat ke komárům, kteří celý život tráví na slonu, aniž by si byli vědomi toho, co slon skutečně je. Zkoumají terén - kůži, chlupy, hrboly. Studují jejich chemické složení, měří změny teploty, klasifikují ostatní zvířata, s nimiž sdílejí onen společný svět, a dospívají k rozumnému chápání svého prostředí. Jednoho dne pár komárů učiní obrovský skok do dáli a pohlédnou na slona ze vzdálenosti sta metrů. Náhle jim svitne:"Vždyť celá ta věc je živá !" A právě toto je ono omračující zjištění "vytěžené" z cesty na Měsíc. Celá planeta se jeví živá, ne pouze hemžící se životem. Je svébytným organizmem.

Proč je zpočátku tak těžké přijmout tuto hypotézu? Ve svém vědomí máme hluboko vryté dualistické představy o tom, co je živé a co je neživé. Jsme schopni přijmout široké spektrum živých organizmů, od bakterií (a virů) po velryby, ale když jde o celou planetu, náš rozum se této představě vzpírá. Avšak obdobně tomu bylo před vynálezem mikroskopu, kdy jen pár učenců předpokládalo, že v nás, i kolem nás se to hemží tak malými organizmy, že jsou pro oko neviditelné. Dnes se díváme na život z jiného zorného úhlu. Pozorujeme Zemi "makroskopem" a začíná nám svítat, že i něco tak velikého jako je zeměkoule by mohlo být živým organizmem. Přijmout tuto hypotezu je o to těžší, že planetu nelze pozorovat z vnějšku, a navíc je to organizmus, jehož jsme neoddělitelnou součástí. Jen vstoupíme-li do vnějšího prostoru, můžeme jej vidět jako celistvé bytí. Avšak pokud jsme byli usazeni na Zemi jako komáři na slonu, neměli jsme možnost nazírat planetu nazírat planetu jako celek. Byli jsme na tom stejně, jako buňka našeho těla: může tím, žeje nakrátko v kontaktu se sousedními buňkami vytušit, že celé toto ohromné tělo je svébytným živým organizmem?

Abychom však mohli pochopit planetu Zemi jako živý systém, musíme překonat svá pojetí času a začít brát v úvahu měřítko času Země, která má mnohem větší rozměry. Z tohoto hlediska by střídání dnů a nocí mohlo být tepem planety, kdy jeden plný časový cyklus by se rovnal stotisícím tepů srdce člověka. Kdybychom čas podstatně zrychlili, spatřili bychom kolem planety divoce obíhat atmosféru a na ní vířit mořské proudy, v nichž kolují živiny a odplavující z našich těl odumřelé buňky a odpadní látky.

Kdybychom čas zrychlili stomiliónkrát, viděli bychom, jak se od sebe oddělují širé pevniny, jak na sebe narážejí, jak se v místech střetů zvedají horské hřebeny. Nitky řek by se vinuly tu jedním, tu druhým směrem a často by měnily směr, aby se přizpůsobovaly změnám pevniny. Na kontinentech by se rozprostíraly obrovité pralesy a nedohledné prérie, někdy se rozrůstající na úrodné půdě, jindy, zejména v dobách ledových, by ustupovaly před ledovci podle toho, jak se měnilo podnebí geologických období.

Kdybychom tak mohli nahlédnout do nitra planety, spatřili bychom mocné proudy tekutých par, proudící mezi žhavým jádrem a tenkou korou, tu a tam proraženou sopečnými póry, aby z nitra vychrlily minerální živiny, nezbytné pro život.

Kdybychom měli smysly schopné vnímat kladně a záporně nabité částice, spařili bychom planetu omývanou nejen světlem a teplem Slunce, ale i solárními větry iontů tryskajících ze Slunce. Tento vítr, proudící kolem Země, by byl utvářen jejím magnetickým polem do obrovské, pulzující aury, vyzařující na miliony kilometrů do prostoru.

Jestliže se podíváme na planetu Zemi v jejím časoprostorovém měřítku, spatříme tak vysoký stupeň komplexního dění, že se to podobá činnosti živého systému. Avšak tyto podrobnosti nejsou žádným důkazem. Otázku totiž musíme položit jinak: Mohli by vědci přijmout planetu Zemi jako jediný organizmus tak, jako přijímají bakterie a velryby ? Mohla by země skutečně "být" živým organizmem ? Najednou se nám to již nezdá být přitažené za vlasy. Naopak, tato stále populárnější hypotéza nám umožňuje pochopit geologii, chemii ekologii i biologii naší planety jakožto uceleného živého organizmu.