Použil jsem stav nula. Nenapadá mě jiné přirovnání. K pochopení tohoto "postoje" který se stává čím dál tím větší přirozeností nám nepomůže úvaha. Lze to pouze prožívat a i potom je vysvětlování těžké.
Dostáváte se do stádia, kdy nic, skutečně nic nechcete. Vše jak je, je naprosto dostačující a dokonalé. Přiblížení se k tomu je jako hra světla a stínů. Jsme neustále bombardováni požadavkem vytvářet si svůj viditelný svět, plánovat a dosahovat. Ve stavu nula tyto nekonečné dostihy opustíte. Stáhnete se dovnitř samotných. Začnete poznávat své skutečné já, vlastnosti i charakter. Ale jen poznávat, ne plánovitě měnit. Více vytahovat na světlo, odpouštět a rozpustit v narůstajícím vnitřním klidu. Objevujete sebe sama tak, jak jste to předtím nikdy nedělali. Neděláte kompromisy a nehledáte pro sebe nekonečné omluvy.
Reakce okolí jsou více filtrovány srdcem než myšlením. Nakonec, i kdyby se celý svět postavil proti vám, na vás to již nenechá žádný vliv. Jste prvně v životě svým jediným učitelem, rádcem, soudcem a přítelem. Při každém vybočení, nachytání se, že opět hrajete nějakou líbivou hru s druhými a se sebou, přenášíte odpovědnost na druhé a přehazujete všechny možné vlastní neřesti a chyby, se vracíte zpátky. Ti lidé nejsou vámi, ti lidé vás velmi přesně učí vše potřebné na pouti přez pavučiny slepoty.
Jednoho dne to přijde. Ne náhle, mění se to pomalu a postupně. Jste ve stavu, kdy vám nic nemůže ublížit. Akceptujete vše. S tímto prožíváním přichází i obrovská víra v samotné lidství, nechávate lidi řešit si své vlastní postoje, dáváte jim nekonečnou svobodu a zbavujete se drogy neustálého srovnávání, odsuzování a všeznalosti.
Je to jako byste se náhle dostali do nádherné krajiny zalité sluncem. Nevíte kdo ji vytvořil, nevíte jak je velká, ale cítíte se v ní doma. Máte úžasnou jistotu, že je to ztracený domov.
Z tohoto stavu můžete vykročit a objevovat naprosto jiný svět. Náhle vidíte ostatní lidské bytosti jako sebe sama, vidíte v nich ukryté poklady lásky, soucitu a radosti. Hluboce chápete jejich specifickou cestu, stávající učební lekce, protože oni jdou domů také. Jaký má smysl lámat jejich kroky, nahrazovat moudré učení každodennosti, šplhat se po jejich zádech?
To je stav nula, to je prožitek absolutního přijmutí nezastavitelného toku energie v daném okamžiku. Život se jeví jako obrovské bludiště a my nemůžeme vědět, zda právě cesta poutníka vedle nás nevede k cíli. Máme svojí cestu, svoji intuici a svou vlastní vyjímečnost.
Intimní rozhovor se sebou samotným III.
