Léta jsem věřil v karmu a reinkarnaci, než jsem se přesvědčil, jak škodlivý vliv tato filosofie má.
Kolik lidí mělo problémy s pýchou, pokud jim nějaký chytrák řekl, že byli Budhou, kolik lidí se vidělo v pozici nejhorších zločinců, kolik lidí první rešení potíží vidí v minulosti, což je odvádí od přítomnosti, od jediného okamžiku kdy je možné něco změnit.

Kolik guruů říká... nespěchej, máš na to poznání mnoho životů.

V Indii nikdo neřeší chudobu, vždyť je to jen na jejich život.

Ještě nedávno bylo prokázánim milosti nedotknutelnému, člověku z nejnižší kasty, vražení nože do břicha... . vylepší se mu tím karma.

Karma otupila lidský soucit, alespoň lidem okolo mne. Kolikrát jsem se setkal s myšlením typu... proč bych mu pomáhal, je to přece jeho karma.

Křesťané tvrdili, že je to vira od ďábla, já se jim smál, a říkal si jak jsou fanatičtí.

Ale vidím li plody, jsou to plody stromu zkaženého, pokud jsem mohl poznat plody sladké.

Dalo by se o tom napsat mnoho a mnoho. Píšu toto jen pro Vaše zamyšlení a pozastavení se nad tímto vším, nad slovy Ježíše, snad někomu dalšímu přinese tu nádhernou úlevu, jako přinesla mně.

A tak díky Ježíši Kristu jsem mohl poznat pravdu o tomto všem.

Dlouho jsem věřil ve východní filosofie a díky tomuto posleství jsem alespoň trošku pochopil co po nás Bůh opravdu chce.

Určitě to nebude několikaživotní očištování od skutků které si vůbec nepamatujeme.

To by byla karma postavena nad lásku a to není.

V jednom starém poselství, které Bůh Otec zjevil mladičké jeptišce v latině, v jazyce který ona nezná, aby nikdo nezpochybňoval toto poselstvi, Bůh říká, že naše hříchy jsou jako železo, které dáváme Bohu místo lasky. A pokud jsme mu dali tuny železa, stačí jediné kilo lásky na to, aby byly hříchy, karma, smazány.

Mojžís hlásal zákon karmy před mnoha lety, potom přišel Ježíš, který přinesl zákon Milosrdenství, ne oko za oko, zub za zub.

Ale východ pokračuje v této tradici.

Boží milost je tam potlačena do kouta a omezena na neustálé vyzařování Já, ke kterému se máme obracet, pokud chceme milost.

Odpuštění si musíme tvrdě vypracovat, nejlépe karmajogou, nebo neustálým duchovním úsilím, ve kterém často roste pýcha a egoismus, a mine se účinkem.

Tím je Milost Boží odstrčena do kouta, neboť my si to musíme vybojovat sami,

Jeho jakobychom opomíjeli. Jak by ale ne, když je často vnímán jako neosobní.

Mám za to, že Hinduismus ustrnul v poznání Boha na úrovni neosobního Absolutna, a vyloučil jeho Tvůrce v jeho středu. Kromě těch co uznávají Krišnu, Šivu apod.

Existují tito Bohové?Nebo jsou to lidmi smyšlené postavičky k uctívání Pravdy?

K tomu také hovoří posleství.

Hlavní myšlenkou poselství je ale to, že nejdůležitějsí je láska k Bohu, ne se stavět na Jeho úroveň, ale žít s ním v jednotě. To, že nejsilnější očistou je naše lítost nad zlými činy, že nejlepším pokáním je oddanost a umrtvování svého já od zla. A že smyslem života není rozpuštění lidského, ale vztah lidského k Božskému.

Není to snadná cesta, ale věřím, že je na ní mnohem víc milosti a Boží pomoci než na osamělé cestě v neosobnu. Třeba někdo bude vnímat toto vše jako křestanský fanatismus o jediném možném Bohu a cestě skrze Ježíše... vždycky jsem byl proti tomu. Potom jsem si řekl, ale co když to tak je?

Ježíš nám svoji smrtí otevřel cestu, která byla před tím zavřená. Pokud On je tou cestou, pak tam nejde jít jinudy.

Nějak mi blesklo hlavou, že mnoho lidí došlo ke světlu, ale kolik jich je u Boha?

Pokud následuji neosobní světlo, jsem šťastný a půjdu do světla, ale co když to není to nejvyšší? To světlo vyzařuje od někud, nemáme ani ponětí odkud.

Neumím si představit, že bych se vlastní silou dostal k Bohu, dosáhnout osvícení, potom poznání, potom překročit i toto poznání, dostat se dokonce i za svetlo, tam nekde by mohl být Bůh.

I pan Tomáš popisoval Absolutno jako temnotu, z niž světlo vyzařuje... a je to logické, světlo nemůže být bez temnoty.

A tak si neumím představit, že já, slabý, nicotný člověk by mohl dojít tak daleko, abych se už nemusel rodit a trpět.

A tak jsem rád, že jsem odhodil karmu a reinkarnaci, spolu s neurotickým postojem k vlastní spáse, a jsem vděčný, že Bůh nabízí cestu která je výtahem do nejhlubších míst Božského srdce.

A naše maličké úsilí je jen spouštěcím signálem a malým projevem lásky k Bohu.

Daly by se psát romány o tomto, já budu šťastný, když jeden další člověk uvěří ve slova, která strhávají závoje lží, v jakékoliv podobě.

P. S.: Poselství lze číst na stránce www.tlig.cz, najdete ho zde: http://www.tlig.cz/msg/vass710.html