Obecná teorie živých systémů

Každý obor měl svou teorii a ty měly zpravidla velmi málo společného s objevy jiných oborů. Koncem 40-tých let však biologivé Ludwig von Bartalanffy a Paul Weis začali tento stav měnit tím, že se zaměřili na obecné principy a vlastnosti, společné rozmanitým jevům. Např. koncept homeostáze, původně aplikovaný jen na fyziologické procesy, von Bartalanffy rozšířil na daleko širší spektrum jevů - od jednotlivých buněk až po celé populace. Podobně koncept feedback - zpětná vazba, původně vzniklý v inženýrství, bylo možno použít na jevy fyziologické, psychologické a sociologické. Náhled získaný rozpracováním jiných modelů dal podnět k vytvoření mezioborového pole, které je dnes známé jako obecná teorie systémů (OTS).

Termín teorie je poněkud zavádějící. OTS není totiž specifickou teorií, jako spíše z p ů s o b nazírání na svět. Podle tohoto názoru ničemu nelze porozumět samému o sobě (vytrženému z kontextu), vše je součástí systému (souboru vzájemně souvisejících jednotek v interakci). Systémy mohou být abstraktní - jako metafyzické a matematické, nebo konkretní, jako telefonní či dopravní systémy. Jedno odvětví obecné teorie systémů se zabývá živými systémy. James Miller, jeden z průkopníků tohoto přístupu konstatoval, že všechny živé systémy se skládají ze subsystémů, které přijímají, zpracovávají a vylučují hmotu, energii, či informaci nebo jejich kombinace. Rozpoznal 19 kritických subsystémů, které se zdají charakterizovat živé systémy.

Prvních 8 se týká hmotně energetických pochodů a zobrazují způsob, jakým živý systém vstřebává, tráví, zužitkovává a vyměšuje fyzickou hmotu a energii. Všechny živé systémy mají vstup (ingestor) - nějaký způsob, jak vstřebávat hmotu a energii, ať už je to otvor v buněčné stěně, tepna vedoucí do orgánu, ústa organismu, či velký přístav.

Dalších 9 subsystémů se zabývá informačními procesy, tj. způsoby, jimiž živé systémy vnímají prostředí. Jedním z těchto subsystémů je "vstupní převaděč" (input transducer), který přenáší informace do nově vznikajícího systému. Může to být receptor zabudovaný v membráně nervové buňky, oko organismu nebo dálnopis, či fax tiskové agentury, kterým přicházejí zprávy ze zahraničí. Poslední dva subsystémy zahrnují jak látkově-energetické, tak informační procesy. "Reproduktor" slouží k vytváření nového systému kopírováním systému původního, a to přenosem jak fyzické hmoty, tak informací o původním systému. Celý systém pak udržuje pohromadě "rozhraní" (interface), které řídí vstup, či výstup různých druhů hmoty, energie, či informací.

Když se takto poučeni podíváme na celý biosystém (biosféru) z hlediska obecné teorie živých systémů, můžeme v ní rozpoznat každý z 19ti kritických subsystémů. Např. planetárnímí ingestory jsou jak stratosféra, která přijímá sluneční energii i kosmický prach, tak zemská kůra, kterou pronikají z nitra na povrch minerální látky, nezbytné k životu. Vstupními převaděči jsou rostliny a zvířata, reagující na cykly den/noc, střídání ročních období i na nepravidelné jevy jako zemětřesení či skvrny na slunci. Avšak to, že biosféra planety Země má všech 19 subsystémů charakteristických pro život, dokazuje průkazně, že je živým systémem? Je to dostatečný důkaz? Odpověď zní: Rozhodně NE. Např. s autem je spojeno mnoho z těchto charakteristik, protože s různými elektronickými doplňky by mohlo splnit všechny citované požadavky, ale ani potom by nikdy nebylo živým systémem.

Je tu ještě další obecná charakteristika, která jasně odlišuje živé od neživého: Je to schopnost živého organismu navzdory ustavičným změnám prostředí, udržet si vysoký stupeň vnitřního řádu. Stroje zpravidla tuto schopnost nemají, nejsou autoregulující: opotřebují se a porouchají.

Gaia, jak se zdá, uspokojivě splňuje obě tato kriteria. Její sebeorganizující povahu prozkoumal Lovelock ve svém díle o planetární homeostázi. Gaia svými vlastnostmi splňuje také Millerova kritéria. Vezmeme-li v úvahu tyto objevy, dospíváme k závěru,že Gaia může být plným právem považována za živý systém.