Člověk věřící v Boha na něj myslí denně (vlažný věřící alespoň z času na čas.) Jak ve chvílích pohody, tak ve chvílích krize.
Člověk nevěřící v Boha obvykle nepokrytě propaguje své ateistické názory. Našemu ATEISTOVI je vše jasné, o správnosti svých názorů v nejmenším nepochybuje. Jak jinak – pak by přece nemohl být ateistou!
Kde je ten PARADOX?
Jakmile se člověk nevěřící v Boha octne v osobní krizi z jakýchkoliv důvodů (úmrtí dítětě, partnera, příbuzného… v důsledku nehody nebo nemoci, tzv. nešťastné lásky, vlastní smrtelné nemoci, vyhazovu z práce, krachu podnikání atd.), nebo je konfrontován s nějakou mimořádně silnou (otřesnou, kritickou) situací, která se jej ani nemusí bezprostředně dotýkat (válka v jiné zemi, genocida, krajní utrpení všeho druhu, živelné katastrofy apod.) najednou si vzpomene na Boha. Náš sveřepý ATEISTA se najednou začne ptát , jak to mohl Bůh dopustit, proč Bůh nezabrání zlu, proč nepomohl atd. Ateista tím de facto připouští možnost existence Boha. Pokud by tomu tak nebylo, tak by neměl nejmenší důvod klást takové otázky a do svých i cizích neštěstí zatahovat (doslova) Boha.
Nepřipadá vám pozoruhodné, jak se v dobách krize, neštěstí, utrpení, vážné nemoci apod. zaobírají i zarytí ateisté otázkami spojenými s Bohem a jak se jej najednou snaží vtáhnout do hry?
X
Zaznamenali jste ten paradox?
