Zajímavá výpověď o závěrečné fázi NDE (životní film a soud) dle popisu osoby, která to absolvovala.

Potom začalo přímo fantastické divadlo, ve čtyřech dimenzích, Pozůstávalo z nespočetného množství obrazů a výjevů, představujících můj vlastní život. (Abych došel k nějaké hodnotě, bylo jich asi dva tisíce, jak mi to zůstalo v paměti. V podstatě však čísla nejsou důležitá.) Každý výjev byl v podstatě uzavřený. Režisér celé divadlo uspořádal tak, že poslední výjev z mého života – moji smrt na silnici – jsem viděl jako první. Posledním obrazem z mého života bylo moje narození. Každý výjev byl ucelený, měl svůj začátek a konec, jen pořadí bylo opačné.

Nejprve jsem prožil svou smrt. Druhý výjev ukazoval cestování přes průsmyk, cestování v krásném slunečním svitu, s vrchy pokrytými malými čepičkami sněhu. Každý výjev jsem viděl tak, že jsem byl i účinkujícím děje, i pozorovatelem. Jinými slovy – všechno se odehrávalo asi tak, jako bych celý děj pozoroval, vznášeje se ve čtvrté dimenzi, a jako bych celý tento děj prožil shora, zdola a ze všech stran a slyšel jsem i všechno, co jsem řekl. Všemi smysly jsem registroval, co jsem viděl, slyšel, pozoroval, dokonce i to, co jsem si myslel.

Duše mi fungovala, co se týká vědomí, jako velmi citlivé zařízení, které ihned vyhodnotilo moje skutky a myšlenky a samo mne odsoudilo, co se týká skutků, zda byly dobré, anebo zlé. Jen ty jevy zůstaly přimknuté ke mně, v nichž byl každý účastník šťastný, kde harmonie byla nejen ve mně, ale i v celém prostředí a v duších všech zúčastněných. Velmi zajímavé bylo, že tyto harmonické vzpomínky se vynořily i v takových výjevech, které my dle dosavadních sociálních kritérií nebo náboženské morálky kvalifikujeme jako zlé skutky, resp. které dle náboženského chápání považujeme za hříchy. – Když v těchto případech účastníci spolu se mnou pociťovali pozitivní, harmonický zážitek, tehdy tyto skutky byly hodnoceny pozitivně. Na druhé straně v pozemském životě mnohý vědomě učiněný dobrý skutek byl hodnocen jako zlý, když základní myšlenky nebyly harmonické, když např. za skutkem bylo skryto sobectví apod.

Dobré a zlé se tam měří úplně jiným metrem. Je to míra absolutní a není omezována míněním lidí.

Myslím, že jednou z vlastností Boha je vlastně dokonalá láska, božská harmonie! Když se chceme dostat k němu, musíme osvobodit svoje vědomí od každého disharmonického činu, myšlenky, musíme se osvobodit od všeho zlého, abychom se s ním konečně mohli spojit.

Nejprve mi připadalo posouzení činů dle boží míry velmi divné, ale po léta trvajících meditacích jsem poznal, že tato podivuhodná božská spravedlnost je vlastně v souladu s principy světů. Po tomto fantastickém čtyřdimenzionálním představení následovala konečná bilance, kterou jsem uskutečnil sám za sebe.

Potom záře, přinášející blaženost a štěstí, znovu zaplavila všechno, hudba sfér zazněla tak jako čytř-, pěti- nebo ještě vícedimenzionální stereozařízení. Všechno zářilo, všude samá hudba. Slunce pulzovala a já si byl vědom, že je to vlastně Os principium, Alfa a Omega, pramen vší energie, vlastně pramen jakékoliv formy energie. Co jsem viděl, nebylo samotné slunce, ale slunci podobná čarokrásná bytost, plná krásy a záře. Chvění mé duše, zbavené tělesnosti, začalo se přizpůsobovat tomuto harmonickému chvění. Cítil jsem se stále lépe a šťastněji v této nové dimenzi.

Myslím, že tzv. stříbrná šňůra, která spojovala moje astrální tělo s mým hmotným tělem jako astrální pupeční šňůra, se náhle začala tenčit a začala být elastická. Blížil se okamžik, kdy se tato stříbrná šňůra tak napne, že praskne jako gumová stužka. To by znamenalo konečnou smrt po začátku mé klinické smrti. Celý proces dosáhl prahu, po jehož překročení by neexistovala možnost návratu do života.

Nevím, za jak dlouhou dobu by byla praskla tato stříbrná šňůra dle pozemské míry. Možno ještě zůstávalo několik desetin setin vteřiny. Nevím, neboť ve čtvrté dimenzi přestává platit měřítko času a zákony trojdimenzionálního prostoru.

Spadl jsem do hlubin černých jako saze, následoval otřes, po němž jsem se znovu vrátil do mé těžce zraněné tělesné schránky. Všechno náhle přestalo a já jsem cítil, že se musím vrátit. Výborný lékař mně, tak řečeno násilím, přinutil vrátit se do života. Tím znovu začala historie mého utrpení. Od té doby jsem si zvykl ironicky říkat: „Nejhezčím zážitkem mého života byla smrt,“, nebo jinak řečeno: „Ještě nikdy jsem nebyl tak šťastný v životě jako při smrti“, nebo: „Jsem velmi šťastný, že ještě jednou zažiji svou smrt“.