Gnostické počátky křesťanství

Gnóze je odvozena od řeckého slova gnósis - poznání a gnostikem byl člověk, který o toto poznání (mystické povahy) usiloval. Nás může zajímat, že prvním spisovatelem, který se zmínil o autoritě biblických knih, byl syrský gnostik Basilides, který vyučoval v Alexandrii za vlády císaře Hadriana mezi roky 117 a 138. Ve svém díle Excerpta (Výpisky) citoval úryvky z některých evangelií, čtyři Pavlovy listy i Starý zákon. Používal přitom úvodní formuli: "jak je psáno" nebo "Písmo říká". Dlužno podotknout, že Basilides na židovského Boha pohlížel podobně jako Markión.

Další z gnostiků Valentinos působil v letech 136 až 160 v Římě a nechybělo moc, aby se stal tamním biskupem. Valentinovým učitelem byl údajně Theodas, přímý žák apoštola Pavla. Také Valentin sestavil soubor svatých knih, kam zařadil i některé z apokryfů. Velentinovi následovníci ve vzdělanosti, kulturním i duchovním rozhledu o mnoho převyšovali své odpůrce. Hérakleón například napsal velice fundovaný komentář k Janovu evangeliu. Apoštol Jan a jeho žáci s gnostiky přinejmenším spolupracovali, jak dokazuje převzetí gnostické terminologie a její použití v Janově evangeliu. Gnostici v té době tvořili jakési elitní jádro rodícího se křesťanství. Ke své škodě se bohužel příliš nezabývali organizačními záležitosmi a rozvíjení vlastní církevní struktury jim připadalo bezvýznamné. Na tuto svoji nepraktičnost později doplatili.

Je ovšem nutné podotknout, že gnóze jako taková představovala velice široký proud a zahrnovala v sobě nepřeberné množství rozmanitých a ne vždy vydařených filozofických směrů. Některé skupiny gnostiků inklinovaly k magii nebo vytvářely typicky sektářská a extrémistická seskupení. O takových však v souvislosti s křesťanstvím není třeba hovořit.

Ve 2. století bylo v oběhu přibližně 200 evangelií. Kolem roku 160 se zmatek a nejednotu pokusil vyřešit žák svatého Justina a gnostik Tatian (Tacian). Tatian Vytvořil harmonii čtyř hlavních zvěstí o Kristu, tzv. Diatessaron (dia tessarón, skrze čtyři). Dílo obsahovalo kromě dnes známých pasáží z novozákonních evangelií také motivy a myšlenky z apokryfů. Syrské církve užívaly Diatessara ještě v 5. století.

Teprve koncem 2. století se v církvi (nejdříve na západě) začalo prosazovat protignostické křídlo. Gnosticismus byl jako heretický směr odsouzen nejdříve v Římě kolem roku 170. První protignostickou knihu sepsal mezi lety 180 a 190 Irenej, biskup z francouzského Lyonu. Spis s názvem "Odhalení a vyvrácení neprávem nazvané gnóze" vešel později ve známost jako "Adversus haereses" (Proti herezím). Přesto ještě ve 3. století žila většina gnostiků uvnitř křesťanských obcí a "protikacířskému" tažení fanatických biskupů dlouho vzdorovala.

Své nejvyšší úrovně dosáhla gnostická spiritualita v postavách Pantaina, Kléménta a Órigéna. Tito zakladatelé a nejvyšší představitelé Alexandrijské katechetické školy rozvinuly gnostickou nauku k dokonalému souznění s křesťanskou zvěstí. Gnóze byla v jejich pojetí dovršením víry. Pravým křesťanem byl pouze ten, kdo vyšel od víry a stal se gnostikem.

Alexandrijští mistři dbali na individuální duchovní rozvoj a spirituální výklad Písma. Doslovnou exegezi Bible označovali za judaizující, povrchní, nehodnou Boha a pravých křesťanů. Kromě teologie byli studenti vyučováni i v dalších filozofických oborech (např. v rétorice či gramatice).

Kléméns považoval za součást inspirovaného souboru textů i několik apokryfů - Evangelium Egypťanů, Evangelium Hebrejů, Matějovo evangelium, Kázání Petrovo, první list Klementův, list Barnabášovi, Didaché, Hermova Pastýře a Zjevení Petrovo. Ve shodě s většinovým stanoviskem tehdější církve naopak odmítal druhý list Petrův, list Jakubův, druhý list Janův, třetí list Janův a Pavlovu epištolu Filoménovi.

Kléméntův žák Órigenés už apokryfní spisy mezi kanonické nezařazoval. Není ovšem jasné, jak se stavěl ke kontroverzním epištolám.

Órigenés měl v církevních kruzích po dlouhou dobu mimořádnou autoritu a všeobecně je dodnes považován za největšího církevního učence prvních tří století. Jeho teologický věhlas překonal až na přelomu 4. a 5. století Aurelius Augustinus. Až roku 553 na koncilu v Konstantinopoli byla část jeho učení (preexistence a reinkarnace duší) prohlášena za heretickou. Výnos koncilu předem doslovně sepsal sám císař Justinián a násilím donutil papeže, aby jej podepsal.