Neautentické knihy Nového zákona

Současná úroveň poznání přivedla vědce k přesvědčení, že ze současného Nového zákona nelze považovat za autentických 7 z 15 dopisů připisovaných apoštolu Pavlovi. Jako podvržené je třeba odmítnout také oba listy údajného apoštola Petra, všechny tři (případně dvě) epištoly Jana, List Jakubův, Judův a Janovo Zjevení. To je celkem 15 z 27 knih.

První neúplný soupis knih Nového zákona se zachoval na tzv. zlomku Muratoriho, objeveném v roce 1740 L.A. Muratorim v Miláně (chybí list Židům, Jakubův, oba listy Petrovy a třetí Janův, vedle kanonickych knih se naopak objevuje Zjevení Petrovo).

Za věrohodný zdroj informací o Ježíši a prvních křesťanech odborníci považují některé nekanonické spisy, zejména pak Tomášovo evangelium.

I. Údajné spisy apoštola Pavla

List Efezským

Je známo, že Pavel z Tarsu byl sťat kolem roku 67. Přes 80 procent biblistů se domnívá, že list sepsal v 90. letech neznámý autor a Pavlovo jméno použil jako záštitu. Nasvědčují tomu rozdíly ve slohu i v teologických důrazech.

List Koloským

Obsahová, formální a stylistická specifika odlišují tuto epištolu od primárních Pavlových textů. Zhruba 60 procent odborníků nepovažuje tento list za původní a přiklání se k variantě, že byl zformulován v 80. letech.

Druhý list Tesalonickým

Slovní statistika, zásadní změna smyslu užitých termínů a rozdíly ve stylu i v nauce oproti Prvnímu listu Tesalonickým vedli vetšinu biblistů k přesvědčení, že Pavel tento dopis nenapsal. Někteří dobu jeho vzniku posunují až k roku 130 nebo 135. Mnozí z nich v této souvislosti připomínají, že první dvě století církevní historie jsou charakteristická častým výskytem padělků.

První list Timoteovi

Zdá se pravděpodobné, že tzv. Pastorální epištoly (1Tm, 2Tm, Tt) napsal jediný autor. Pavel z Tarsu to ovšem nebyl. To je názor 90 procent biblistů. Vyskytuje se v nich minimálně 7 slov, které se v 1. století používaly jen zcela vyjímečně. Také další okolnosti mluví ve prospěch pozdní datace (rok 100 až 150). Odlišný je styl vyjadřování, slovník i obsah náboženských termínů. Markión se roku 144 o existenci Pastorálních epištol vůbec nezmínil, přestože do své sbírky jinak zahrnul všechny Pavlovy spisy kromě listu Židům. List Timoteovi zmiňuje jako první až koncem 2. století Irenej z Lyonu.

Na základě těchto textů odsuzovali biskupové gnózi jako kacířství. Tento fakt je dnes považován za jeden z hlavních motivů pro sepsání podvržených listů.

Druhý list Timoteovi

Platí totéž co u prvního listu Timoteovi.

List Titovi

Platí totéž co u prvního listu Timoteovi.

List Židům

O této epištole měli křesťané velké pochybnosti už ve 2. století. Chybí i na nejstarším seznamu církevních textů z Muratoriho zlomku. Jak připomíná Eusebios z Césareje (275-339), list Židům odmítla uznat i církev v Římě. Text je oproti základním Pavlovým epištolám odlišně tématicky zaměřený, používá jiný styl i výrazové prostředky. Bibliste předpokládají, že byl sepsán ve druhé polovině 1. století, nejspíše v 90. letech.

II. Údajné spisy apoštola Petra

První list Petrův

Šimon Petr byl zabit kolem roku 64. Spis ovšem podle mnoha poznatků vznikl až mezi lety 80 a 110. List rozhodně nenapsal nevzdělaný galilejský rybář, ale člověk znalý řeckého jazyka a rétoriky. K témuž závěru vede i historický rozbor textu.

První list Petrův není součástí prvního dochovaného církevního seznamu inspirovaných spisů (Muratoriho zlomek).

Druhý list Petrův

O této epištole nemůže být sporu. Všichni biblisté se schodují, že nevznikla v 1. století ale mezi lety 100 a 160. Například studijní materiály Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze uvádějí rok 130 ± 10 let, katechismus Českobratrské církve evangelické se přiklání k roku 140.

Mezi oběma Petrovými listy existují velké stylistické rozdíly. Autor se dokonce zmiňuje o sbírce Pavlových listů (za života Petra ještě neexistující) a nechává se inspirovat listem Judy v útoku proti údajným bludařům (rozuměj gnostikům).

Tato epištola nebyla z pochopitelných důvodů po dlouhou dobu církevními představiteli uznávána za kanonickou. Není ani součástí soupisu na tzv. Muratoriho zlomku z konce 2. století.

III. Údajné spisy apoštola Jana

První list Janův

Téměř všichni experti se shodují v postoji, že první Janův list sepsal jeden z apoštolových žáků a to nejdříve kolem roku 90, spíše však až v první čvrtině 2. století. Teologové se domnívají, že adresáty dopisu byli křesťané janovské komunity, kterou postihlo schizma.

Verše 6 až 8 v 5. kapitole jsou prokazatelně latinskou glosou vloženou do textu ve 3. nebo 4. století.

Na rozdíl od následujích dvou epištol byl tento spis prvními křesťany přijímán jako pravý. Apoštol Jan a jeho učedníci zformulovali nauku o božském Logu, čímž navázali a rozvinuli gnostickou filozofii Ježíšova současníka Filóna Alexandrijského. Písemným vyjádřením této nauky je především Janovo evangelium a tento list.

Druhý list Janův

Druhý a třetí Janův list mají zřejmě stejného autora. Mezi věřícími však autorita těchto krátkých textů nebyla přijímána. Převážná většina církevních otců je za inspirované nepovažovala. Třetí z listů chybí na Muratoriho fragmentu a oba zpochybňuje církevní historik Eusebios ještě na počátku 4. století.

Třetí list Janův

Platí totéž co u druhého Janova listu.

Zjevení Janovo

Jde o jediného kanonizovaného zástupce z nepřeberného množství apokalyptických spisů, které mezi křesťanskými sbory v prvních stoletích po Kristu kolovaly. Z některých náznaků v textu lze předpokládat, že kniha vznikla na konci vlády císaře Domitiána mezi roky 92 a 96. Vědci vesměs neztotožňují autora Zjevení s apoštolem Janem.

První křesťané se k Janově apokalypse stavěli rozporuplně. někteří ji uznávali, jiní zavrhovali.

Část biblistů se domnívá, že kniha je spojením dvou navzájem blízkých apokalyps (některé motivy se opakují, časová hlediska jsou různá).

IV. Údajné spisy apoštola Jakuba a Judy

List Jakubův

Jakub starší, apoštol a bratr Jana, byl sťat kolem roku 41 (Sk 12,1-2). Jakub mladší, apoštol a "bratr Páně", byl ukamenován v roce 62. Posledně jmenovanému je připisováno autorství listu, nicméně převážná většina biblistů o tom pochybuje a spis považuje za pozdější výtvor (z období let 70 až 110). Důvody jsou zřejmé:

Epištola je psána vytříbeným jazykem člověka, který musel velmi dobře ovládat řečtinu, což u Ježíšova příbuzného není možné předpokládat.

Za součást Písma svatého byl list uznán až ve 4. století. Chybí v tzv. kánonu Muratoriho z konce 2. století. Ještě biskup Eusebios z Césareje (275-339) ve svém díle "Ecclesiastica historia" (Církevní dějiny) na dresu epištoly výslovně uvádí, že "tento list je považován za nepravý. Aspoň ne mnoho ze starých spisovatelů se o něm zmiňovalo, stejně tak jako o tak zvaném listu Judově, který je také jedním z tak zvaných katolických listů."

List Judův

Přestože se autor představuje jako "bratr Jakubův", není tato identita povážována za věrohodnou. Větší část badatelů soudí, že dopis byl sepsán v rámci protibludařské kampaně mezi lety 90 a 120. Pisatel se vyjadřuje kultivovanou řečtinou a cituje dokonce i z řeckého překladu apokryfní Knihy Henochovy.

Jako neautentické se této epištole vyhýbali téměř všichni křesťanští spisovatelé 2. století - Ignác z Antiochie, Polykarp ze Smyrny, Markión ze Sinopy, Irenej, Justin Mučedník i Valentinus. Pochybuje o ní i Eusebios v Církevních dějinách. Rovněž Muratoriho fragment Judův list neuvádí.