Mnoho z těchto příběhů pochází z tradice egyptských a sumerských kultů. Většina z těchto náboženských tradic vycházela z polyteistického prostředí. To se týká i starých Židů. Některé velmi staré záznamy starozákonních příběhů pocházejí z vykopávek v Mezopotámii, které obsahovaly válcovité plomby popisující příběh o stvoření. Tyto ranné artefakty (datované do doby kolem roku 2500 př.n.l.) vytvořily základ příběhů o zahradě Eden.

Vlastně všechny lidské společnosti, až do příchodů nájezdníků ze severu, uctívaly ženská božstva. Archeologové potvrzují, že ranné právo, vláda, medicína, zemědělství, metalurgie, keramika i ranná literatura se původně vyvinuly ve společnostech, které uctívaly Bohyni. Později začínaly tyto bohyně získávat válečnické rysy, pravděpodobně pod vlivem severských nájezdníků, a tak se postupně místo s bohyněmi setkáváme s mužskými válečnými bohy. Ale proč se tedy nesetkáváme s žádnou bohyní v Bibli? Ve skutečnosti se tam s nimi setkáváme! Ale v zamaskované formě; jména bohyní byla změněna na jména bohů. Mnohokrát "Bohové" v Bibli jsou vlastně bohyněmi. Ashtoreth nebo Asherah, jméno mužského rodu, ve skutečnosti odkazuje k Astarte - Velké Bohyni. Starý zákon nemá slovo pro Bohyni, ale bohyně vplynuly do hebrejského slova "Elohim" (mužské, množné), které pozdější náboženští "architekti" transformovali do singulárního slova "Bůh". Bibličtí autoři přeměnili starověkou bohyně do ikon zla. Jako takové se staly hadi, rohy, strom poznání atd. symboly Satana. Konečným výsledkem těchto úprav bylo to, že žena dostala punc podřadnosti, následky čehož vidíme dodnes.

Základ Starého zákona tvoří spisy z období let přibližně 1200-200 př.n.l. Neexistuje žádný původní text Starého zákona. Existují však stovky fragmentů různých spisů, které se staly Starým zákonem. Tyto fragmenty zahrnují tabulky s klínovým písmem, papyrové svitky, záznamy na kůžích a slavné svitky od Mrtvého moře. Texty Starého zákona byly napsány v klasické hebrejštině kromě některých částí psaných v aramejštině. Tradiční hebrejské texty obsahovaly pouze souhlásky, ale rabíni později do textů přidaly samohlásky pro jednodušší čtení. Samozřejmě že rabíni udělali co mohli, aby zvolili takové hlásky, které, jak si mysleli, by daly slovům jejich náležitý význam a výslovnost. Ve druhém století naší éry, nebo ještě dříve, sestavili rabíni text, který přežil zničení Jeuzaléma v roce 70 n.l., a na jeho základě vytvořili tradiční či masoterický text, nazvaný tak podle hebrejského slova massorah. Tento text spojil do jednoho celku omyly celých generací opisovačů a navzdory péči, která se mu věnovala, se spousta chyb do tohoto textu dostala i od pozdějších opisovačů. Nejstarší dochovavší se rukopisy tohoto textu pocházejí z devátého až jedenáctého století a právě tyto texty jsou používány pro dnešní překlady Starého zákona.

Zachovaných textů Nového zákona je ještě méně. Vědci se domnívají, že až za poměrně dlouhou dobu po Ježíšově smrti byla sepsána evangelia. Neexistuje žádný důkaz, že Nový zákon vzešel z pera skutečných Ježíšových žáků, apoštolů, či kohokoliv jiného, kdo by na vlastní oči viděl Ježíše Nazaretského. V Pavlových dopisech se neobjevuje nic, co by svědčilo o tom, že věděl o existenci evangelií nebo jakýchkoliv jiných spisů pojednávajících o Ježíšově životě. Nejstarší dosud známý zlomek Nového zákona sestává z malého úryvku z Janova evangelia. Podle slohu tohoto rukopisu datují vědci dobu jeho vzniku asi do roku 130 n.l. Jazykem většiny spisů Nového zákona je řečtina.

V raných křesťanských dobách existovalo mnoho soupeřících skupin a kultů. Některé křesťanské sekty viděly vesmír v dualismu dobra a hříchu, světla a temnoty, Boha a Ďábla. Jiné křesťanské sekty praktikovaly podivné rituály zahrnující např. polykání semene, které bylo považováno za posvátné. Mnoho jiných křesťanů psalo mystické příběhy a ve druhém století existovalo víc než tucet evangelií. spolu s celou knihovnou dalších textů. Tyto texty zahrnují dopisy Ježíše cizím králům, dopisy Pavla Aristotelovi a historky učedníků. V jednom z těchto tajných evangelií je popisován Ježíš beroucí nahé mladé muže do zahrady Gethsemene k tajným zasvěcovacím obřadům. Existovali křesťanští gnostici, kteří věřili, že církev je plodem Satana, který jejím vytvořením chtěl odříznout člověka od Boha a zabránit mu tak realizovat jeho pravou přirozenost. V těchto prvních stoletích křesťanství neexistovala ortodoxnost a když se církev do své ortodoxní podoby zformovala, začala gnostické sekty potírat.

Takže tedy myšlenka Bible jako jednotného, svatého a neměnného souboru spisů se objevila tehdy a později byla církevními otci dále rozvíjena v jejich snaze definovat pravověrnost. Jeden z nejvlivnějších editorů Bible, Irenaeus z Lyonu, rozhodl, že v Bibli ponechá jen čtyři evangelia, tak jako jsou čtyři světové strany. čtyři druhy lidských statků a čtyři druhy prvních živých bytostí - lev Markův, tele Lukášovo, člověk Matoušův a orel Janův. Zkrátka Irenaeus narýsoval podobu svaté Knihy křesťanů a vynechal ostatní evangelia. Irenaeovo dílo "Proti kacířství" se stalo výchozím bodem inkvizice. Křesťanská doktrína spásy přežila a vzkvétala, protože zajistila kněžstvu mimořádnou moc. Kněží jediní drželi klíče ke spáse a mohli zastrašovat nevěřící (a jinověrce) věčným zatracením. Jako vidno, v době existence křesťanství v průběhu minulých dvou tisíc let, kdy kněžstvo kořistilo z lidského strachu, toto náboženství prokázalo mimořádnou životnost. A Bible měla velký vliv na myšlení lidí.