Mnoha věcem nerozumím a nevadí mi přiznat /si/ to.

Nějakým způsobem cítím, že svět každého z nás je subjektivní. Subjektivně chápán, vnímán, tím i různě zakoušený a prožívaný. Až se často divím, že si vůbec rozumíme, často mluvíme každý o něčem úplně jiném, jinak, z jiné "vrstvy", filtru a přesto to všechno nějak funguje. "Dohromady".

Nějakým způsobem cítím, že jsem si toho "já" mohl vybrat pramálo. Ani to, že se narodím tak a tam a komu a s jakou výbavou do života a dispozicemi, které ať vědomě nebo nevědomě, spolu s prožitými zkušenostmi, ovlivňují každé mé další domnělé rozhodnutí a čin. A tak pořád dál. Nevím, co přijde za okamžik, jaká událost, myšlenka, pocit, reakce na ně atd.atd.

Nějakým způsobem cítím, že jedinou "mojí" svobodou je buď nastupovat do toho nekončícího, neustále se měnícího proudu anebo ne. A ani to nevím jistě. Jistota... Jistota je Bytí. Všechno "ostatní" se dá zpochybnit.

A tak ať chci nebo nechci, a ani jedno není důležité, protože jakási Síla dělá, co dělá, musím vyznat svou lásku. Lásku k tomu, koho jsem poznal jako svého Mistra, který mě "zklamal", se kterým v tolika věcech nesouhlasím a přesto, přesto, přesto nemůžu jinak, než vnímat ho jako svého Mistra. Jiřího Vacka.

A nerozumím mu ani za mák. Nevím, proč dělá to, co dělá. Jistě, není problém najít stovky důvodů a vysvětlení "pro a proti". Dělal jsem to tolik let poté, co jsem od něho odešel a otravoval tím spoustu lidí. Jenže až teď vnímám, že to nemohu zjistit. Jsou to koncepty. Koncepty, které mohu nebo nemohu přijmout. A nejsou důležité, nezajímají mě koncepty.

Vždycky jsem toužil po tom Nejzazším. Bez rekvizit, právě konceptů apod. Ano a s vydatnými přestávkami tužeb po něčem úplně jiném. Ale všechny touhy jsou jedna touha.

A tak to musím napsat, protože to tak vnímám bez ohledu na to, zda chci nebo ne. A po těch letech snad tuším, jestli je to autosugesce, ovlivňování, magie, moje potřeba schovat se pod křídla a nevím, co všechno ještě. Ne. S ničím takovým, s ničím "vymyšleným" to vůbec nesouvisí.

A také to nesouvisí s tím, jestli se to Jiří Vacek dočte, asi jo a jistě to bude interpretovat tak nebo onak. To já nevím a je to jeho věc. Zřejmě se už nikdy nesetkáme, ale toto je mimo takových úvah. Naprosto :-)

Legrační je, že nepomohlo nic. Snaha zbavit se ho /velmi upřímná a intenzivní/ ve své mysli a srdci. Snaha zjistit, jak to je s Jiřím Vackem? Je mistr nebo není? Zklamal jsem ho nebo jsem si prostě nemohl vybrat? Krucinál. To Nejzazší. A?

Nakonec /nebo na začátku?/ JE láska. Celou dobu tušená, ač překrývaná vším možným, i svým opakem, přesto neustále přítomná. Láska jako smíření /se/ - (děkuji Michalovi, Martě,"Já" a mnohým dalším). Přijetí. Konec boje :-)

A tak přijímám Jiřího Vacka, protože přijímám Sebe. Miluju Sebe, protože miluju Jiřího Vacka.

Svobodně :-) Nějak to není oddělené. Kdo by se toho nadál ? I tak působí Mistr - JÁ.

VĚDOMÍ MÁ SVÉ ZÁKONITOSTI. ZÁROVEŇ ALE VĚDOMÍ NEZNÁ OMEZENÍ.

A není v tom vůbec žádný rozpor.

A Síla si hraje a my víme prd. A většinou to, co víme, není vůbec důležité. Prostě koncepty.

I toto psaní :-))))

No, tuším, že lidi asi řeší úplně jiné věci, ale prostě jsem jen cítil potřebu se podělit. Díky :-)