To čeho se nejvíc bojím, a čemu se nejvíc vyhýbám, je samota. Nebo vlastně ne samota, ta je neutrální, spíš osamocenost. A proto na mě asi tolik doráží ze všech stran. Samota chce být taky milována a přijata. A proto se mi neustále vtírá do života. Je nezlomná. Říkám si pro sebe, co ode mě chce? Já jí nechci, nechci být sám, osamocený. Když jsem byl dítě, stávalo se, když jsme si hráli s ostatními dětmi, že jsme začali někam utíkat, a já zůstal pozadu. Vpředu se děti smáli a utíkali a já zůstal pozadu, opuštěný a plný strachu, že mě tam nechali samotného. Vždycky jsem se z toho rozbrečel. Nechci být sám. Později přišly jiné situace, kdy jsem si připadal opuštěný. Na zábavě se všichni vesele bavili a mě přepadal divný pocit oddělenosti od ostatních. Byl jsem mezi lidmi a přesto tam nebyl nikdo se mnou. Sedím u piva s kamarády ze školy, povídáme si, vtipkujeme, a přesto je ve mně stále pocit, že jsem sám. Tak se zvednu a jdu domů. Tam jsem taky sám a je to ještě intenzivnější. Tak zase obvolávám kamarády, kdo se mnou půjde posedět a pokecat. A zase to samé, není to ono. Tak si říkám, že si budu muset najít holku, někoho s kým si budu blíž než s ostatními, někoho kdo opravdu bude se mnou. Ale půl roku nemůžu nikoho najít. Žádná holka nechce kluka, ze kterého vědomě či nevědomě cítí nejistotu, strach z osamělosti, touhu konečně někomu spočinout v náručí. Holky chtějí muže sebejistého, který ví, co chce. Hmm, tak takový prostě nejsem. Co dělat???

Tak jsem si takhle jednou, když byla má nálada černější než černá díra, sednul a rozhodl se, že ten strach prozkoumám. Proč nechci být sám? Proč neustále hledám to svý, kam sebe vrazit? Nechávám se postupně pohltit smutkem z opuštěnosti, začínám brečet, vidím sebe jako tříletého klučinu, který cítí, že jeho rodiče se k němu nemůžou dostat, že žijí za nějakou clonou, přes kterou k němu nemůžou. A není tu nikdo, kdo by mě mohl utěšit. Tak taková jsi, osamělosti. Jsi ztracená důvěra v rodiče, ve svět, v život, v lidi. Ale kde je smysl? A kde je řešení? Nevím. Ale musí tu být někdo, komu je ten smysl zřejmý.Chci to vědět, poznat, nechci se užírat a trápit. Ale nechci a ani už nemám sílu to rozebírat, moc mi z toho hučí v hlavě a je to jenom zmatek. Tak to nechám na Tobě, ať jsi cokoliv, teď přijmu vše. Končím.

A najednou tu vidím sedět své tělo, najednou tu vidím uzlíček emocí a vír obrazů a mučivých myšlenek, ale něco je jinak. Mě to nebolí. Tohle se neděje mně, ono se to jen děje. A všechno začíná plynout volněji, protože do toho nezasahuji a nesnažím se to řídit. A cítím, jak do těla proudí nějaká léčivá síla, a jak mi dodává naději, radost, blaženost. A vidím jasně v čem je zakopaný pes. Ta síla je tu stále a stále se snaží mě proniknout a dát se mi k dispozici. Ví přesně o každé mé bolesti a ví, jak jí vyléčit. A co za to žádá? Jen to, abych jí důvěřoval, abych se jí otevřel, abych jí přijal. Zase brečím, ale teď už z vděčnosti. Svět je tu pro mě a já jsem tu pro svět. Země mi dá sílu a já jí tu sílu vrátím skrze lásku a důvěru. Teď, i když se nic kolem nezměnilo, už se necítím osamělý, i když jasně vidím, že jsem vlastně ve svém světě úplně sám.

A co jsem si z toho odnesl, jak aspoň doufám? Je třeba se uvolnit, kolem je oceán Síly, která ví kam nás má zanést. Strach a osamělost nejsou nic víc než ucpané potrubí, kudy by ta Síla sice chtěla, ale nemůže volně proudit. Tak jí nesmím bránit a zahánět jí. Pustit se břehu a nechat se nést proudem. Ona už vše zařídí sama. Jenom důvěřovat..