Jeli jsme vlastně tři, ve Zlíně se ještě objevili lidé, které znám ze seminářů s J.Vackem, celkem nás bylo cca 10. Ochotní zlíňáci nám umožnili setkání v příjemném prostoru skoro v centru města, zadarmo, proto jsme nemuseli řešit otázku peněz za pronájem. A vlastně vůbec řešit otázku peněz :-)

Od toho setkání jsem nečekal nic konkrétního a pokud prohlížím i snad skryté záměry - ne - nebylo tam nic takového jako: potkám Martu - mistra a bác, bude TO. To jsou hlouposti :-)

A setkání to bylo prostě LIDSKY KRÁSNÉ. Už při objetí mě zarazila její křehkost a jemnost - Marta je krásná ženská - a zároveň něco velmi pevného. Velmi pevného. Pomáhali jsme upravit ten prostor, žádná nervozita a zmatek, jenom příjemný klid, všechno tak hladce planulo... Pak začal - asi to není přesné slovo, ale nevím, jaké použít - program. Marta pouštěla zpočátku nějaké mantry - příliš mě tyto věci neoslovují, ale bylo vidět, že některé z lidí ano, tak proč ne, že jo, a během té hudby se uklidnily myšlenky, jen jsem tak seděl v pozornosti k tomu tichu a něco jemného odválo obvyklý shluk všeho možného, co mi běhává v hlavě. Nešlo se tomu nepoddat a navíc bylo hodně příjemné se tomu poddat, tak jsem poddal :-) Marta chvíli mlčela - znáte to, když ticho přehluší zvuky - a pak vyprávěla o své cestě, naprosto uvolněná, každou chvíli z ní tryskal smích - nakažlivý - chvílemi úplně ztichla, aby se zase rozezvučela, po očku pokukovala na nás sedící a vy jste měli pocit, že sedíte s dávnou přítelkyní, která vypráví, co zažila od té doby, co jste se neviděli, zajímá vás to, protože nějak tím oslovuje i vás, osvětluje pochopení vaší cesty, oceňujete, jak je uvolněná, laskavá a vtipná a nakazíte se tím, ani nevíte jak :-).

Později byl čas na otázky a odpovědi. Marta, ač vyšla z reiky a systémů, které já neznám a nikdy mě neoslovovaly (chanelling apod.) na mě působila univerzálně. Se mnou mluvila jako láskyplný džňáni /když už mám popisovat "rozdíly"/ třeba o átmavičáře, s někým dalším "křesťansky", s někým o dětech apod. Vždycky přešla plynně, bez nějakého zádrhelu a přešaltování, pořád Marta a každý z nás měl pocit, že mluví jenom s ním, každému tak podobná a jednoduchá ve svých odpovědích a přitom mluvila pořád o tom samém. Každého svým způsobem jinak, ale každého vlastně stejně směřovala k jemu samému. Oslovilo mě i to, jak zdůrazňovala, že: "ne Marta, žádná víra v Martu, nevěřte mi, ale v Sebe, v Bytí. A Bytí ví nejlépe "kudy nás vede". A každého jinak, jinak a přesto "stejně kvalitně" a každého stejně = k Sobě. Všechno je Vědomí. Není nic než Vědomí. ( Někdy zní taková prohlášení "podivně", advaita i džňána jsou úžasné, ale není zas takový problém ustrnout na přesvědčení, teorii a kde kdo je pak džňáni, zvláště, chybí-li láska. Musím dát J.Vackovi za pravdu, když mluví o salónních advaitistech. Jenže zkušenost a žití Toho, je něco jiného. U Marty mi taková prohlášení přišla samozřejmě samozřejmá.)

Druhý den probíhalo v podstatě totéž. Líbila se mi i její metoda práce s pocity a myslí. Vyšťoural se problém - pokud se tedy musel šťourat - ten se odtřihl, příběh se odstřihl a zbylý osamostatněný pocit, většinou negativní (u mě například smutek a zmatek - letité téma já a J.Vacek) jsme přijali. Ale úplně - v tom Tichu to šlo tak lehce - a smutek se změnil v bohatství a bohatství se projevilo jako láska a láska už se přijímá snadno - a pak nic. TICHO. Krajková jemnost. NIC. Jakobych shodil metrákovej ranec ze zad :-) Uvědomil jsem si i jak metoda nezaujatého pozorování může vést k zasouvání problémů - může a nemusí - metoda přijímání je univerzální.

Po dopisování s Martou jsem věděl, že se setkám s krásnou a blízkou přítelkyní, to se také stalo, jako dávní přátelé. A ta láskyplná, laskavá, člověčí - to také zdůrazňovala: BÝT ČLOVĚKEM - a hlavně PLNĚ TICHÁ  atmosféra nějak zůstala, přetrvává. Když jsme se loučili, Marta řekla něco v tom smyslu, že když nebudem vědět kudy kam apod., ať si vzpomenem na Martu jako své Já, Vědomí, prostě na Sebe. V tu chvíli se jakoby zastavil čas, ani auta, ani nic nebylo slyšet, my tam stáli jak trdla a bylo nám do breku z té krásy. Ona se pak usmála, chvilku hledala klíčky od auta - byla tak roztomilá v tom lidském - a odjela.

Jsem moc rád, že jsem potkal Martu. Vnímám ji jako blízkou, hodně blízkou přítelkyni. Vím, že se na ni mohu obrátit, když budu potřebovat a vím, že pokud se na ni obrátím, stočí to celé zpátky ke mě, do nitra, ke Zdroji. A vím, že se může obrátit na mě, protože jí rád pomůžu, když bude potřebovat a když na to budu stačit.

Otázka mistrovství a žákovství vůbec nevyvstala. Otázka, zda je Marta Probuzená nebo není Probuzená vůbec nevyvstala. Pro mě to bylo lidsky krásné setkání :-)