Ramana Maháriši učí, že mysl je podivuhodná síla Já a že ji máme vrátit Já. Tak jako jsme upadli do nevědomosti o sobě, o svém pravém Já a ztotožňujeme je - se - s tělem a s myslí, tak také do nevědomosti upadla naše mysl

[K1] "naše" mysl je přece vždy nevědomá. Třeba jen proto, že si ji přivlastňujeme slovem "naše". Ta dualita Já - já je také i na straně [univerzální] Mysl - [individuální] mysl. Takže ono "upadla" je - již z principu - zavádějící myšlenka (ztotožňuje/zaměňuje "Mysl" a "mysl".)

a myslí jako ego neboli její myšlení vychází z totožnosti s tělem. Pokud chceme duchovně pokračovat, 

[K2] Pokud použijeme "chceme", personifikujeme se zcela automaticky do individuálního já, které žije v představě, že může "čehosi dosíci". Z celého textu však vyplývá, že právě taková personifikace je zásadním problémem. Tato maličkost v mnohém degraduje celý další text.

nestačí proto jen meditovat, ale musíme pracovat i s myslí. Již proto, že je skutečnou tvořivou silou. Myslíme-li z postoje "jsem tělem a svět je skutečný", pak jen vytrvale posilujeme silou své mysli své ego a připoutanost k jeho světu a přímo tak maříme výsledky své meditace. To platí i tehdy, když jsme již dosáhli 

[K3] "Dosáhnout" - viz předchozí komentář

vlivem usilovné a vytrvalé meditace poznání Já. To samo o sobě naší mysl nezmění. Tak jako nám poznání nepřinese vševědoucnost a neomylnost zevní, nepřinese nám ani vševědoucnost a neomylnost duchovní.

[K4] Přesně tak. Jenže autor zde zjevně nepostřehl zcela zásadní problém: pouze něčemu, čemu něco "chybí" lze něco "přinést" - takže zcela jistě píše o individuální mysli a navíc se s ní i ztotožňuje (viz. "nám")

Nemá-li náš pokrok ustrnout pod vlivem nespásných tvořivých sil, musíme usilovně pěstovat osvícenou mysl, bodhi. Křesťané tuto část stezky symbolicky líčí nanebevstoupením panny Marie, která představuje mysl. Oboje je přesně to, co Maháriši nazývá vrácením mysli Já.

[K5] Tato hrubá chyba je asi zapřičiněna překladem - člověkem, který netuší o tom, jak by to mohlo v češtině správně znít. Kupodivu v první větě textu ("Ramana Maháriši učí, že mysl je podivuhodná síla Já, a že ji máme vrátit Já.") se podařilo pomocí dvojznačnosti činné předmětné vazby chybu nepochopení eliminovat. Bohužel, z dalšího textu je jasné, že tato krásná "dvojznačnost" formulace vznikla jen tak "mimoděk".

Podstatou tohoto vrácení mysli Já je zásadní změna způsobu našeho myšlení. Přestáváme myslet i cítit jako tělo a jako osobnost vůbec a učíme se myslet ve ztotožnění s Já, s vědomím Já jsem.

[K6] Intuice napověděla něco o "změně", avšak nedokázala zamezit špatné interpretaci. Ta kýžená změna "našeho myšlení" je totiž zcela zcestná. Snažíme se naučit individuální mysl vystupovat jako univerzální mysl. Ale "starého psa nové kousky naučit nelze"... Pokud mysl bude individuální, nikdy se univerzální nestane - i když ji naučíme "mimikry".

Tato praxe má dvě rovnocenné složky: přestat myslet a samozřejmě i cítit jako osobnost nebo dokonce jako ego a začít myslet a cítit jako Já a doslova z Já. I myšlení z postoje "já jsem osvícený, já mám poznání" je nevědomost, protože je výrazem vlastnění Já osobností nebo dokonce egem. Nemáme osvícení, nejsme osvíceni [opraveno z: osvícení] , ale jsme osvícení.

[K7] Tady dokonce správná intuice dovedla autorovu mysl do vyjadřovací "nouze", kdy nevěda, jak interpretovat tu špatně pochopenou intuitivní informaci o "změně", vytvořila skvost "nejsme osvícení, ale jsme osvícení". A přitom by stačilo udělat úpravu ve vidu prvního slova "osvícení" - například jak je naznačeno korekturou...

Totéž platí o poznání. Osvícení i poznání jsou synonyma pro spočívání v Já.

[K8]Tato věta by mohla pozornému invokovat podstatu oné, intuitivně vnímané, ale ne zcela pochopené "změny".

Jakékoliv připisování osvícení nebo poznání osobnosti staví na prvé místo osobnost před Já, přivlastňuje Já osobnosti a tak je na ni omezuje. Nejsme v tomto případě Já, ale osobností, která Já zpředmětňuje jako své vlastnictví. Tím se současně svou myslí z Já vylučuje.

[K9]Zato tuto větu nelze označit jinak, než jako totální blábol. Opravdové Já by bylo zcela nicotné, kdyby nějaká "mysl" mohla stát mimo něj! Kdyby tomu tak bylo, nikdy by taková mysl neměla ani náhodou šanci se jako mysl Já "poznat" - a tedy by veškeré nauky byly nesmyslem již z principu. Bohu díky to tak ve skutečnosti není a tato věta je blábol. Totální.

Myslí jako osobnost a nikoliv jako Já a proto myslí nesprávně. Jednak proto, že se odděluje od Já, jednak proto, že myslí v rozporu s nejvyšší pravdou. Domnívá se, že myslí ona, osobnost, ačkoliv mysl je šakti

[K10]Pravděpodobně z důvodu potřeby prezentace autorova rozhledu zde bylo srozumitelné "tvůrčí energie" nahrazeno ne zcela jednoznačným "šakti" (mimo již zmiňované "tvůrčí energie" má šakti také význam božské personifikace do hmoty, a další jiné)

Já a myslí Já. Osobnost myslí dále v nepravdách, které vstřebala ze svého okolí nebo které sama přijala za pravdu, ač nejsou ničím jiným než postoji, které vyplývají z totožnosti s tělem, nebo s osobností a z názorů těch, kteří ji vychovali. Tyto projevy nesprávného myšlení jsou udržovány naprosto neoprávněnou vírou: cokoliv si myslím, je pravda.

[K11]Zde je zase zcela naplno vidět nepochopení základního principu: Cokoli si myslím (míněna jistě "individuální mysl") je přece pravda - avšak mnohdy je omezena jen na individuální mysl a nemá svou reprezentaci v projeveném světě. Pravdou však je, že pokud je myšlence (jakékoliv) dodána i energie pozornosti, v jistém okamžiku se i v projeveném světě stane realizovanou (pravdou). Neboli ve zkratce - princip vztahu vásán a karmy.

Nemohu se mýlit, protože mám poznání Já. To jsou příznačné projevy zatvrdlé mysli, která nehledá pravdu, ale "má" pravdu a je naprosto nepřístupná jakékoliv změně svého myšlení. Není kritická ke svému myšlení, nepřipouští možnost omylu a proto ani změnu názoru.

[K12]Ale ono přeci ani o "změnu názoru" v principu nejde, že ano... ;-)

Projevy této nevědomosti nacházíme ve všech náboženstvích a u mnoha jejich představitelů [opraveno z: jejích představitelích]. Jen několik příkladů. Křesťanští světci organizují výpravy na osvobození Svaté země z moci nevěřících. Ve skutečnosti vysílají na její obyvatele hordy lupičů a vrahů, které pro jejich potěšení provází houfy prostitutek. Gandhi je přesvědčen, že největším zájmem Indie je osvobození od Angličanů a nikoliv z ega a jeho nevědomosti. Proto mnozí Indové se dobrovolně nechávají mlátit anglickými vojáky až do bezvědomí nebo dobrovolně putují do vězení. Samo osvobození Indie přinese smrt půl milionu Indů. Zaslepenost Fráni Drtikola, který věřil, že ve spojení s materialisty a zločinci, jakými komunisté byli, přinese šťastný život všem občanům Československa, je patrné každému rozumně myslícímu člověku. Jen jemu ne. Navíc, jak může buddhista věřit ve šťastný život v samsáru, je skutečně záhadou. Nevěřil snad Buddhovi a v nirvánu, že ji vyměnil za komunisty slibovaný blahobyt ega? Duchovní všech náboženství střeží své svatyně, aby do nich nevstoupil nikdo nevhodně oblečený. Jako by něčí nahé koleno mohlo urazit Boha, který nás stvořil nahé. Že do nich vstupují lidé zlí a s egem, včetně samotných duchovních, nikomu nevadí. To se smí. Nahá kolena ne.

[K13]Tento text nepřináší žádnou podstatnou informaci k tématu, je jen nekontrolovaným výronem sveřepé individuality autora, který mimo jiné takto prezentuje své totální nepochopení souvislostí až na té nejelementárnější úrovni. Bez dalších komentářů.

Vnitřně se tato nevědomost mysli projevuje například přesvědčením o jedinečnosti toho či onoho spasitele a nehodnosti a nedostatečnosti druhých.

[K14]Tady je to jinak - ona deklarovaná jedinečnost toho či onoho [boha, osoby] je spíše deklarací o "nepřesvědčení" sama sebe o této "pravdě" a tedy je pociťována potřeba již v zárodku ubít jakékoliv pochyby, které by toto "nepřesvědčení" mohly dovést i ke zkušenosti popírající výchozí ideu. A tomu je přece potřeba silou-mocí zabránit. Není to tedy "nevědomost" ale "nejistota". Nejistota sice pramení z nevědomosti, ale až na druhé křižovatce. Zde je to jen a pouze ona "nejistota".

Nejen papež je přesvědčen o tom, že je jediným zástupcem Boha na zemi. Někteří indičtí guruové, například mistr Šabd jógy, si myslí totéž. Velmi si vážím Jarky Kočího, Míly Tomášové a dokonce i Fráni Drtikola a oceňuji to, co vnitřně dosáhli, ale nemohu současně nevidět, že více či méně propadli přesvědčení o svém plném a dokonalém dosažení, že nemusí již o nic usilovat, a že vše, co si myslí, je plná pravda. Zejména přestali rozlišovat a ovládat svou mysl, vracet ji Já, vytvářet bodhi. Zůstali ve své osobnosti a pod jejím vlivem i když měli poznání Já. Jen pouhý náznak, že by měli dále usilovat a že není vše tak, jak si myslí, vyvolávalo v nich bouři odporu až nepřátelství. Odpovídali na tyto přátelsky míněné upozornění nikoliv z Já a na podkladě nauky, ale z osobnosti. Jarkovi jsem například poslal balík duchovních samizdatů. Byla mezi nimi i Ribhugíta, kterou denně po určitou dobu četl i Ramana Maháriši. Když se delší dobu nic nedělo, tak jsem se zeptal, jak se mu knihy líbily. Odpověď byla ohromující: "Dosud leží na mém stole a ani jsem si je neprohlédl. Duchovní literatury máme dost". Knihu marxisty Kosíka však studoval velmi pečlivě a neustále o ní mluvil. A právě jemu by Ribhugíta velmi prospěla, aby pochopil, že má ještě oč usilovat. Když jsem jej přátelsky upozornil, že ještě není na konci stezky, tak se urazil a "vydědil mě". Upadl jsem u něho v nemilost, o kterou se podělil i kolem sebe, takže dodnes jsem v mnoha očích jeho nepřítelem, ač jej mám upřímně rád a vážím si jej. Jaký rozdíl oproti Ramanovi Mahárišimu, který, když se vrátil z plného ponoření do Já k vědomí světa, šest let v jeskyni Virupakša studoval spisy advaity. I pro něho, který měl plnou realizaci, byly užitečné, protože při jejich čtení si uvědomil, že popisují to, co žije. Dříve neuměl svou zkušenost zařadit. Jeho vlastními slovy: "Nevěděl jsem, co se se mnou děje. Myslel jsem, že mám nějaký druh horečky. Jelikož to bylo příjemné, řekl jsem si, ať to zůstane". (The Power of Presence, 2. díl, str. 20). S Mílou Tomášovou jsem dopadl obdobně. Když jsem poukázal na pravdu, že ego není neškodné a na podobné nešťastné výroky, bylo hned zle. Místo věcné diskuse výlevy nepřátelství typu: "On se o nás otírá, potrefená husa nejvíc kejhá", bodejť by nekejhala, když dostane kamenem a podobně. Při tom každý takovým myšlením škodí v prvé řadě sám sobě. Stezka je boj až do samého konce, ve kterém se milost nedává. Naše vásany, které jsme nerozpustili, nás podrží ve své moci i když si myslíme, že jsme neomylným Pánem Bohem. Ač je nevidíme a neuvědomujeme si je, protože nerozlišujeme ve falešném přesvědčení, že již vivéku nepotřebujeme, přece jednáme pod jejich vlivem. Kdo nerozlišuje, odsuzuje sám sebe k duchovní slepotě, která má ještě horší následky než ta zevní. Slepec nevidí, kam kráčí zevně a jeho postižení končí odložením těla. Duchovní slepec nevidí, kam spěje duchovně, a jeho neštěstí odložením těla nejen nekončí, ale trvá a doléhá s ještě větší silou. V bardu s představami o své dokonalosti nikdo nemůže uspět. Tam na ně nikdo nic nedá.

[K15]Znovu jen "výron sveřepé individuality autora" se všemi, již popisovanými, atributy.

Nerozpuštěné sklony nepřátelské poznání nám zabraňují, abychom na stezce postoupili dále ke konečnému cíli. Namlouvají nám, že již nemáme oč usilovat, že další praxe je zbytečná. Přestáváme proto pravidelně denně v klidu meditovat a tím je oslabováno naše spočívání v Já i jeho vliv v nás.

[K16]Zase je zřejmé, jak nepochopení podstaty lze interpretací dotáhnout k úplnému blábolu. Pokud umí autor "nespočívat v Já", umí opravdu něco zcela zázračného, a v tomto světě - kromě jej samozřejmě - zcela nerealizovatelného. Samozřejmě si to můžeme myslet, ale podstata Já zcela vylučuje jakoukoliv možnou realizaci. Maximálně se můžeme dostat do sféry, kde jsou signifikantní znaky existence Já natolik zatemněny, že se nám to "nespočívání v Já" jeví jako "skutečnost", ale zde tato sféra není. Zde je Já v plné kráse vnímatelné kdekoliv a kdykoliv. Například "tady a teď".

Pak se rodí nesmyslné poučky o škodlivém zvyku a potřebě dlouhých klidových meditací a o pokračování na stezce vůbec. Ztrácí se dokonce i sama touha stezku dokončit.

[K17]Nic proti autorovu "zápalu", ale speciálně tento stav, kdy i touha po [osobním] dokončení [stezky] mizí, je popisován v mnoha textech nejen jako žádoucí, ale i nutný k oné, již zmiňované "změně".

Jarku ani neznepokojovala proměnlivá síla a úroveň vědomí Já, které prožíval v přesvědčení, že toto je odevzdanost. Není a když tak jedině do moci vásan, které o Já nestojí. Krátce před smrtí, jak mně napsala paní Kočová, Jarka začal v křesle usilovně meditovat, promeditoval celou noc až do své smrti. Najednou dlouhodobé meditace nebyly "škodlivým zvykem", ale naléhavou potřebou. Zřejmě pocítil, pod vlivem blížící se smrti, že jeho stav není tak dokonalý, jak se domníval, a uchýlil se k tolik odsuzované a zanedbávané klidové meditaci, aby jej zlepšil. Oprávněně se můžeme ptát, zda již nebylo pozdě. Co se dlouho zanedbává, v hodině smrti se jen těžko dohání. Pak najednou vidíme, kolika zbytečnostem jsme se věnovali a pro ně to hlavní zanedbali. Mnozí jsou dokonce na tyto postoje hrdí. Nic nečtou, o nic duchovního se nezajímají, o nic neusilují, protože si myslí, že jsou dokonalí. Svůj nezájem považují za projev dokonalosti a jsou na něj hrdí: "Nic nepotřebuji". Sedí ztotožněni s omezenou osobností a jsou s ní plně spokojeni.

[K18]Dtto jako výše: "Znovu jen výron sveřepé individuality autora" se všemi, již popisovanými, atributy."

Místo, aby prožitky Já využívali k dalšímu pokroku, tak je zneužívají ve prospěch osobnosti. Tak nehodný postoj Já dlouho netrpí a proto nás nutí všemi prostředky, abychom postoupili dále. Kdo nepochopí, padne zpět do ega.

[K19]Zde nelze jinak, než komentovat: On existuje nějaký stav vědomí "někde" mezi Egem a Já? To by znovu byl stejný zázrak jako to "vydělení se" z Já. Důvodně se lze domnívat, že komentovaná věta je blábol stejného kalibru, jako ta, již zmiňovaná.

Ježíšovo varování: "Dokonalý je pouze Otec v nebesích", jim nic neříká. Oni se mu ve své domýšlivosti rovnají. Základním předpokladem vrácení mysli Já

[K20]Zde je znovu potřeba uplatnit onu dvojznačnost, takže je zde - sice velmi obtížně, ale naštěstí možně - vysledovatelný i skutečný význam.

je vytrvalé spočívání ve vědomí brahman neboli dosažení stavu vědomí, ve kterém jsme s tímto vědomím ztotožněni. Dosažení tohoto stavu vyžaduje základní převrat, ve kterém vědomí přestává být v těle, ale naopak tělo a s ním i celý svět, jsou uvědomovány ve vědomí jako jeho obsah.

[K21]Tento popis je tak dobrý, že v celém článku by mohl být označen za perlu. Avšak ta "perla" - onen "převrat" ("změna") již není dále rozepsána, takže vede k možnému výkladu, že autor ne zcela pochopil, "co že se má ve skutečnosti ‘převrátit’". Mysl ani mysl to není.

Prožíváme se jako neprojevené, neomezené vědomí Já jsem a naše osobnost a projevená část mysli včetně světa se nacházejí v tomto vědomí. Z něho jsou také uvědomovány a tím i zpředmětněny. Nejsme osobností i když ta žije dál, ale jsme vědomím, ve kterém tato osobnost žije. Přesun totožnosti z osobnosti do neomezeného vědomí je rozhodující. Dokud není trvalý nebo dokonce k němu nedošlo vůbec, je poznání omezeno na osobnost a proto je neúplné a nedostatečné. Přestaneme-li v tomto úseku stezky trvale usilovat, náš pokrok se zastaví a dokonce snadno padneme.

[K22]V korelaci k předchozí větě je jisté, že postupnými interpretacemi bez znalosti podstaty se autor ve výkladu zcela odchýlil, což vede k oné zcela nesmyslné, a tedy i tragické, závěrečné větě tohoto odstavce.

V tomto stavu neomezeného vědomí brahman, Ježíš říká Otce, je osobnost zpředmětněna. Je obsahem vědomí. Totožnost s brahman, aby byla úplná, vyžaduje i uvědomění, že myslí Já,

[K23]Ano. To je zjevný důsledek nepochopení pravé skutečnosti. V duhových barvách....

vědomí neboli brahman a nikoliv osobnost. Tuto pravdu je nezbytné si nejen uvědomit, ale hlavně i tak skutečně trvale myslet. Myslíme v Já a z Já

[K24]Zase jedna dokonalá perla. Našinec by ji v ostatním textu skoro přehlédl...

a nikoliv z osoby.

[K25]Kdežto toto přehlédnout nelze. Asi je to národností autora, ale čech by více porozuměl jiné předložce.

Myšlenky, city a představy jsou v tomto postoji rovněž zpředmětněny. Neztotožňujeme se s nimi, nevlastníme je, nelpíme na nich, neopájíme se přesvědčením, že vše, co nás napadá, je správné, ale pečlivě všechny výtvory mysli rozlišujeme.

[K26]Otázka "Proč bychom si takto měli ‘hrát’ [a tím ztrácet drahocenný okamžik přítomnosti]" autora zřejmě ani netrápí. A tak mu onen okamžik přítomnosti - zcela jasně vysvětlující ono prohlášení Ramany v úvodu článku - zůstává neustále ztajeno.

Zejména si dáváme pozor na ty postoje mysli, které přímo nebo i skrytě vycházejí z přesvědčení, že jsem tělem a tím, co myslíme. Pak se nemůže stát, abychom reagovali zlobou, když někdo myslí jinak než my a dokonce nás upozorňuje na naše omyly. Má-li pravdu, buďme mu vděční, když se mýlí, mlčme nebo věcně jeho názor vyvraťme. Pamatujme, že pravda je pravda i když si myslíme opak

[K27]Doufám, že tuto větu bude mít autor na paměti i při čtení těchto komentářů. Prostě s Pravdou nic nenadělá, i když ji sám nechápe. Pokud to takto učiní, bude to vskutku pro něj velmi přínosné.

a že je vždy dobrá, zdravá a prospěšná i pro nás. Hledejme proto vždy pravdu pro pravdu a nechtějme ji vlastnit. Právě "vlastnění" vede k tomu, že pro "svou" pravdu nevidíme pravdu. Své poznatky o cestě čerpejme z Já a nikoliv z pokleslé mysli, která je nástrojem nedostatečné a pokleslé mysli osobnosti.

[K28]"Pokleslá mysl" v češtině vyjadřuje malomyslnost až depresi - znovu vyvstává otázka autorova rodného jazyka.

V tomto stavu jsou nám pravda a poučení sdělovány intuitivně z Já. Podmínkou je, že se takto k Já vědomě obracíme a čerpáme z něj s plnou pokorou. Kdo raději spoléhá na svou vlastní, omezenou osobní mysl, nutně se často mýlí a jeho vlastní připoutanost k osobnosti je zdrojem mnoha omylů, které mu brání pokročit dále. Myslí nikoliv jako brahman, ale jako osobnost a proto zastává i její zájmy a nikoliv [vymazáno: své vlastní,] zájmy Já. Proto také bouřlivě reaguje, když si myslí, že ji někdo napadá. Z duchovního hlediska brání to, co je jeho největší překážka na stezce: totožnost s osobností. Jak obrovský omyl. Bránit něco, co nejsme, v přesvědčení, že to jsme. Taková je moc sil nepřátelských plnému poznání. Dokážou nám pravdu změnit v nepravdu a nepravdu v pravdu. Proto kdo přestane rozlišovat a hledat Pravdu pro samu pravdu, je již ztracen, dokud tuto šalbu sil nepřátelských Bohu neprohlédne. Právě proto se denně několikrát modlím: "Duchu svatý veď mě, Duchu svatý osvěcuj mě a pomáhej mě". Jelikož mám Ducha svatého rád, narodil jsem se na jeho svátek, tak se takto kamarádíme. Výsledkem je: "Vím, že nic nevím a On ví vše".

[K29]Doufám, že i těchto závěrečných slov autor využije - a bude mu to jen ku prospěchu - jak již jinde správně podotknul.

Poznámka k barvám v textu:
Hnědá kurzíva jsou komentáře [K1] až [K29], červená je komentovaná myšlenka, zelená je - dle mého nejlepšího svědomí - off-topic, vzhledem k zaměření článku. Rozdíl barev je proto, aby bylo vidět, že je to skoro polovina, což je naznačeno v anotaci, s tím, že to zřejmě psali dva lidé.
Tereza