To člověk jen tak je a není najednou jenom člověkem. Je něčím více. Je vším.

Tak tady sedím na zahradě, s kamarádkou na dálku meditujeme a jsem. Co vlastně jsem?
Jsem člověk, duše, láska. Jsem zároveň všeprostupujícím základem všeho.
Já, ty, vy, my a všechno ostatní je součástí jediné Skutečností, která  JE.

Jen mi tam teď něco brání na solaru. Strach, možná ze světa nebo lidí. Pocit, že svět není bezpečným místem pro život. Čakra solar plexu – ta co dokáže spojit Nebe a Zemi, lásku a sex. Když je v pořádku, je najednou svět bezpečné místo, ze kterého není třeba utíkat. Najednou se do solaru dostává láská. Tajemná to silá, která vše spojuje. Dlouho stavěné hráze se začínají bořit a najednou je Nebe spojeno se Zemí. Nerozlišenost s rozlišeností a jednotlivostí. Pak mohu být Sám Sebou na všech úrovních existence a vědomou částí Skutečnosti, která JE. Vše je pak Bůh. Pak bytostně žiji i to, že i hmota, která jsem tak často kdysi považoval za nižší, je Skutečností. To láska spojuje Nebe a Zemi.

A na závěr slovní hříčka: Když TO je, tak TO JE. Když zjišťuji, zda TO jsem, tak už to nejsem. A když TO jsem, tak prostě JSEM. Zdař Bůh.

P.S. Díky Terezko za nápad.