Význam nauky pana Jiřího Vacka jistě nikdo kdo je alespoň trochu seriózní nemůže zpochybňovat.

Některé postřehy a návody k praxi jsou snad i celosvětově ojedinělé a mnohému upřímnému začátečníkovi pomohou efektivně nalézt odpovědi na otázky na které by odpovědi v jiné literatuře hledal obtížněji, pokud by je našel vůbec.

Osobní setkávání a duchovní praxe s člověkem, ktery zasvětil této praxi velkou část svého života, je určitě pro každého upřímného hledajícího velkým přínosem. Nakonec každý kdo má pocit že se ocitnul na duchovní stezce hledá nějakého učitele, gurua.

A většina lidí kteří JV poznali osobně určitě nemůže spochybňovat jeho duchovní, ale i lidské kvality. Proč tedy vznikají všechny tyhle diskuze o panu Vackovi? Jsou to opravdu útoky sil nepřátelských poznání? Zdá se že nejvíce lidem vadí kritika konkrétních osob, která se často vyskytuje v dílech JV. JV tvrdí, že jde o objektivní kritiku ne lidí, ale chyb kterých se dopustili. Kritiku, která je užitečná pro to aby se stejných chyb vyvarovali ostatní.

JV vychází z předpokladu, že ´osvícení´ je něco co je možné ´dosáhnout´ pomocí metodiky. Každý kdo bude důsledně dodržovat, stanovená pravidla se nemine cíle. A z tohoto pohledu i hodnotí a komentuje známé výroky jiných duchovních osobností. Tyto osobnosti, ale žádnou nauku neměli. Nenabízeli systém. Většinou jen prostě, spontáně odpovídali na dotazy těch kteří za nimi přišli. Naopak jejich odpovědi byli takové, že “bořili” systém. Jistě je možné citovat výroky Mahárišiho o potřebě duchovního úsilí ale mnoho výroků Mahárišiho naopak poukazuje na nesmyslnost ´duchovního´ úsilí. Někdy Maháriši mluvil o vysvobození, ovšem jindy odpovídal dopručením, ať tazatel zjistí jestli je nějaké vysvobození potřeba. JV první odpověď vyzdvihne a bere doslova. Druhou označí jako účelovou Mahárišiho odpověď, která měla dotyčného nasměrovat k introspekci (v podání JV k 'úsilí').

V podstatě všechny rozhovory a všechna nauka jsou jen snůška konceptů. Je určitě skvělé je číst, ale je nesmysl snažit se z nich udělat nějaký závěr a potom se snažit podle tohoto závěru žít. Pokud si někdo myslí, že realizace je ´něčí´ cesta z bodu A do bodu B a že ji lze jasně a přesně popsat metodikou tak ten má potom snahu ze všeho udělat učení, nauku, kterou by mohl použít a využít ke ´svému´ prospěchu. Zákonitě potom hledá ve všech vyjádřeních logiku. Logika ovšem platí jen v oblasti mysli.

V posledním díle životopisu JV je kapitola o Nisargadatovi Maharaji. Zde je podobným způsobem zacházeno s tím co Nisargadata řekl. Název kapitoli “Jak žil a učil Nisargdata Maharaj” se mně zdá trochu nadnesený. Protože z těch několika útržků nepodstatných fakt osobního života a několika výroků z knihy I AM THAT, které jsou komentovány právě v tom duchu jak jsem popsal výše, si někdo těžko může udělat nějaký obrázek o tom jak žil a učil Nisargadata Maharaj. JV cituje Nisargadatovu odpověď kde popisuje jak realizoval (životopis JV str.49). Ovšem v knize I AM THAT je několik dalších odpovědí na stejnou otázku. (I AM THAT Str 374)Zde Nisragadata jasně odpovídá na otázku: Usiloval jste? Odpověď: Ne. Věřte tomu nebo ne, neusiloval jsem. Dokonce jsem ani netoužil po realizaci. Na str .287 I AM THAT Nisargadata říká o úsilí: Všechno úsilí vede jen k dalšímu úsilí, cokoliv je vybudováno musí být udržováno, cokoliv je získáno musí být ochraňováno před ztrátou. Cokoliv může být ztraceno není ve skutečnosti vlastní, a jaký význam má pro vás něco co není vlastní? JV opět používá jen to co se mu hodí a na tom staví svoje argumenty. JV se táže: Jak to, že Nisragadata učil neúsilí, a přitom tvrdí, že realizoval díky úsilí? Po přečetení celé knihy I AM THAT je jasné, že ani jedno z toho co JV tvrdí není pravda (Nisargadata neučil neúsilí a ani netvrdil, že realizoval díky úsilí). JV, který na jednu stranu hlásá nutnost chápání podstaty před literou a na druhou stranu argumenty staví právě na té liteře.

Ovšem ve stejné kapitole životopisu JV je možné se dočíst např. že Nisargadata tvrdil, že skutečného osvobození dosáhl po smrti svojí ženy (str.50 Ne advaita, ale smrt ženy jej osvobodila…) Tato méně známá epizoda vznikla při návštěvě Nisragadatových přátel a byla samozřejmně myšlena jako žert. JV ji ovšem podává jako kdyby to Nisargadata myslel vážně. Jsem si jistý že JV na téma manželství sám také žertuje, tak nechápu proč toto používá u druhých jako argument jejich nedostatků. V této kapitole jsou i další nepřesnosti. (v minulosti jsme měl možnost mluvit přímo v Bombaji s pamětníky Nisragadatty a celá tato kapitola v životopise JV má z mého pohledu skutečně malou vypovídací hodnotu, navíc doplněnou faktickými nepravdami).

Nechybí ani posuzování kolik lidí realizovalo díky Nisragadatově “učení”. Posuzování, které je úplně nesmyslné. Navíc JV dělá závěry na základě tvrzení D.Godmana, stejného Godmana, kterého ve svém životopise č.7 na str.182-183 označuje za člověka bez poznání a kritizuje ho. V desátém dílu ovšem klidně na straně 50 uvádí tvrzení Godmana o tom kolik lidí dosáhlo poznání díky Nisargadatovi jako hodnotnou informaci.

O objektivní kritiku chyb druhých v dílech JV nejde. Určitě ne vždy. JV zřejmě chce ochraňovat hledající před tím, aby se dopustili chyb (tedy toho co JV považuje za chyby) a používá k tomu výroky nebo příklady chování jiných osob. Ovšem někdy toto chování nebo výroky překrucuje. To je můj pocit. JV, který velmi často zdůrazňuje důležitost objektivity a přesnosti toto sám ve svých dílech nedodržuje.

Tak si říkám,jestli právě tohle není důvod oné kritiky JV. Je možné, že podobného zkreslování se JV dopouští i u jiných osob a to potom u jejich žáků nebo příznivců může vyvolat potřebu reagovat.. A mužou k tomu třeba použít přímá a emotivně zabarvená slova, která se potom někomu nelíbí.

Snad by bylo lepší psát, radit a motivovat hledající bez nutnosti využívat k tomu jiné osoby.