Ad causa Ing. Jiří Vacek

   Pohár přetekl, pokolikáté již. Velký mystifikátor, manipulátor a iluzionista stále neví, kdy ustat v nasupených výronech svého zbytnělého ega. Žádná meta „zla“ není dost obtížnou, aby ji nemohl dosíci. Kam až může zajít, toť otázka. Po 60 letech na stezce, jež druhdy začínala mystikou, zakotvil v přístavu mystifikace. Klame sám sebe, své „maličké“, křiví nauku, a to i milovaného Ramany Maharšiho.

   Jasných, věcných důkazů pro tato tvrzení zanechal ve svých pamětech víc než dost, ani se nechce věřit, že je to vůbec možné. Část z nepřeberného množství symptomů vypovídajících o Vackově narušené osobnosti je publikována v článku „Jak jsem hledal sebe a nalezl boha“. Snad bych ještě připojil na jeho konec hodně velký a tučný vykřičník. O to ale v této úvaze nejde. Vyvstává jiná otázka:

   Co nám Prozřetelnost kauzou Jiří Vacek versus „zlá ega“ může sdělovat?

- Nabádá k opravdovosti, k co nejhlubší a nejjemnější bdělosti, neboť dokud není zcela realizována Pravda života, chybí jistota plné sebereflexe. Past šalby, např. v podobě pocitu vlastní výjimečnosti, přilnutí k uctívání a oslavování hledajícími, libé představy vlastního mistrovství,  je stále připravena adepta zaskočit. „Překvapí nepozorného škodlivé i v příjemné mu podobě“, jak říkal Buddha.

- Vyzývá k pokoře, lásce a soucítění. K odevzdanosti do vůle Boží. Teprve sjednocen s Boží vůlí hovoří adept „nebeskou řečí“.  Účinným pěstováním (nejen) těchto kvalit může však již dohlédat, správně vyciťovat, intuitivně vnímat vznešené síly Ducha ještě před plným prozřením, může tedy i rozpoznat opravdového mistra v těle. Každý má totiž v sobě ten správný software, byť více či méně latentní. Vždyť v Pravdě není žádných reálných rozdílů.

- Připomíná, že zanícené studium duchovních nauk, prodchnuté pokorou a bezpředsudečnou otevřeností, a důsledné praktikování sebeanalýzy vedou k osvojení si správného názoru a nabytí schopnosti rozlišování.  Chybný názor, absence rozlišování a nedostatečná kvalita vlastního charakteru umocněné koncentračními cvičeními mohou žáky svést, aniž si to uvědomí, k praxi černé magie!

- Poukazuje na fakt, že i když někdo vyznává vysokou nauku (advaita, védánta, átmavičára, asparšajóga, zen apod.) či se hlásí k některému z velkých mistrů (Ramana Maharši, Buddha, Nisargadatta aj.)  jako svému učiteli, není to ještě zárukou, že adept je zbaven pout sektářství, povýšenosti, namyšlenosti, výlučnosti.

- Varuje před dogmatismem. Vysoké nauky mají totiž povětšinou několik úrovní chápání - pro začátečníky i pokročilé. Mistr třeba někomu řekne: „Dejte si pozor na ješitné ego“, jinému: „Není a nikdy nebylo žádného ega, žádné duality.“ Dogmatik použije jednu mistrem vyřčenou poučku začátečníkovi jako základní a nedotknutelný argument své interpretace mistrova učení – tím ho křiví. Nauce je třeba porozumět v celém jejím kontextu. Pravý mistr je nekonečně laskavý, nemůže nebýt, neboť žije trvale Jednotu.  Dosaženou moudrost spontánně diverzifikuje podle úrovně chápání jednotlivých duší.

- Upozorňuje, že pravou vnitřní jistotu dává pouze uskutečnění Jednoty. Žádné dopisy uctívačů, pochlebování, písemná dobrozdání lhostejno koho, ba ani autorství množství knih tuto jistotu nenahradí. Tím méně pomlouvání a srážení skutečných duchovních osobností, jimž je ve skrytu duše záviděno jejich dosažení. Pozor na závist i v duchovních věcech.

   - Je milostí. Pro všechny zúčastněné. Nastavuje zrcadlo. To, že se někdo zdá být na zcestí, ještě neznamená, že ostatní jsou nutně lepší. Ve své podstatě jsme všichni Jedno. Onen Jediný si jakoby pohrává sám se sebou, nasazuje si škrabošky, hraje si na rozličnost. Na zlo a dobro. Mračí se i usmívá. Kdo však nazírá život v nerozdílné celistvosti, vidí jej jako nepodmíněné Dobro, Krásu, Lásku. Může říci: „Vy všichni jste tak krásní.“ Neboť ve všem vidí Boha, a když Bůh sám sebe jakoby odhaluje upřímnou snahou bytostí po prozření, záře prozírajících se duší je opravdovou krásou. Ovšem pakliže někdo v sobě pociťuje odpor vůči něčemu, oškliví si něco nebo někoho, třeba „zlé“ ego, je to neklamnou známkou jeho oddělenosti. Nikdo však není definitivně zatracen, někomu „hrozí“ nanejvýš odklad jeho individuálního prozření, nemá-li po něm opravdovou touhu. A to je pro něj, dá se říci, utrpení. Je zde však Boží milost a ta nenechá nikoho úplně padnout. Kéž  bychom se k ní dokázali obracet co nejčastěji a nejvroucněji. 

    A tak i takováto mystifikace může paradoxně být, a pro někoho jistě je, milostí - podnětem, aby šel do sebe, aby se vrátil k mystice, k tomu nejlepšímu, co v něm je.

   Nakonec malý kóan: Kdo je onen velký mystifikátor, manipulátor a iluzionista?

Doporučená literatura k tomuto tématu: 

Šrí Ramana Maharši, UČENÍ (Avatar, Praha 2005
H. W. L. Púndža, SRDCE, KTERÉ TANČÍ (Avatar, Praha 2005)

Upozornění: Autor si nevyhrazuje žádné právo. Opisování a jakékoliv rozšiřování tohoto textu je dovoleno bez jeho souhlasu.