Tak už toho bylo právě dost. Ten starý, slabý a ukňouraný člověk, kterého meditace dokonale zbavila sil a nevděční žáci z jakéhosi jejího zbytku dále vytrvale ukrajují a ne a ne se za to svému učiteli kořit dle jeho libosti, je přesto (obětavě!) mistrem nad mistry: poznává v Maharšim a Kristovi velké duchovní učitele a naplňuje tak svou oblíbenou tezi, že mistra pozná zase jen (rozuměj:jemu rovný) mistr.

Jak tedy ale jeho nešťastní žáci mají poznat, že on sám je mistrem? Co si počnou, nejsouce mistry? A vida, přesto docela nezodpovědně blábolí o vyzařování Já z Vackových knih, třebaže právě ono je jedním z atributů opravdového mistrovství a neměli by být s to je rozpoznat.

A tak je načase si říci, jak se věci opravdu mají: pan Vacek žádným duchovním učitelem není a nikdy jím nebyl a sám to moc dobře ví. Zkušenost, nabytá kdesi na počátku jeho snažení v důsledku požití LSD (ano, i droga může „otevřít“ duchovní zkušenost u duchovně připraveného např. z minulých životů, zároveň však zastavuje jeho vývoj, ba vrhá jej zpět, ať už to ví či nikoliv, protože motivace k použití drogy je hrubě egoistická – chtění bezpracně „zažít“), tato zkušenost se už dávno stala pouhým pojmem, obaleným touhou po růstu vlastního významu, třeba jen lokálního. To, co navenek - verbálně – má podobu duchovní nauky, je ve skutečností soustavou duchovně prázdných frází – jako spodní tón je naplňuje apologetika vlastního duchovního mistrovství jakožto jakési hodnosti, jež je udělována vnějšími akty (vlastním prohlášením) a potvrzována pravidelnými, nejlépe písemnými dobrozdáními.
Skutečnost, že mistrem není, nemusíme dokazovat, činí tak s důkladností sobě vlastní ve svém díle za nás. Symptomatickým pro hloubku Vackova „pochopení“ je výklad Eckhartova výroku „vzdát se Boha pro Boha“, tohoto křesťanského „kóanu“. Pan Vacek jej v naprosté bezradnosti považuje za pouhé blýsknutí ducha, za jakýsi bonmot, a vůbec netuší, že se jedná o hluboké mystérium, poslední nezbytný krok před úplnou realizací Jednoty. Všem čtenářům tím nesděluje nic jiného, než že tento krok dosud neučinil, protože jej nezná. A kdo má trpělivost přebrodit se záplavou stupidních gurmánských historek, servilních dopisů a očerňování duchovních osobností a prostudovat Vackovo obsáhlé dílo, podobných dokladů o duchovní „vyspělosti“ jeho autora najde bezpočet.

Přesto by člověk nikdy ve věci pana Vacka a jeho věrných neztratil ani slovo, kdyby tenhle lžiguru nevypouštěl tak nehorázné dehonestace lidí, jako byli manželé Tomášovi, Fráňa Drtikol a koneckonců každý, kdo má jiný názor než on. O nic lépe se ovšem nechová ani k svým věrným: ve snaze nic neztratit ze své přechodné glorioly velkého duchovního učitele si přivlastňuje duchovní zkušenosti svých naivních žáků pod záminkou, že právě on jim je uděluje, neboť (jak patrno z jeho nářků po devótních sebeoslavách) je zřejmě „majitelem“ átmanu, pravého Já či bůhvíčeho. Pro poučení Maharšiho výrok: „Není snad átman (pro Vackovce: rozuměj „zkušenost jednoty“) uvnitř odjakživa? Musí ho snad učitel teprve udělovat svým pohledem (pro Vackovce: rozuměj „svou přítomností“)? Myslí-li si to, nezaslouží být zván učitelem.“ A ještě alespoň H.W.L.Púndža (Maharšiho pokračovatel): „Řekne-li guru: ´Jsem osvícený!´, znamená to, že má osvícené ego; proto zůstaň stranou.“

V sansáře platí zákon: Každé zlo v sobě obsahuje sémě sebezničení. Zlo - v nezvladatelné touze transportovat své „poselství“ - expanduje všude tam, kde ono chápe existenci – tedy do světa; a touto expanzí se jednak odhaluje, jednak dále vzdaluje od božského „středu“, až dojde bodu odrazu, kde karma začne rychle zpětně působit: zrcadlící se zlo se vrací k původci a ten tím trpí a utrpením je „přinucen“ se umenšit; posléze zlo hyne, zaniká (tím není míněna konající osoba, nýbrž zlo v ní). Pan Vacek hnán závistí k duchovně prozřelejším nebo obecně úspěšnějším bytostem, šíří zlo pomluv a hrubého egocentrismu; protože sám lépe neumí, zoufale se snaží v relativním měření povýšit sám sebe tím, že se pokouší snížit ostatní – malí lidé na všech úrovních to tak dělají; že k tomu jako štítu zneužívá své žáky, kteří kolektivně papouškují notoricky známá hesla o „zlém egu“ a „věcných důkazech“, není na těchto stránkách třeba opakovat.

S vděčností v tuto chvíli vzpomínám na Mílu a Eduarda Tomášovi, na nekonečnou laskavost, na opravdové a úplné sebeobětování bez jakéhokoliv byť i jen náznaku touhy po odměně; tím nemyslím materiální odměnu, to je samozřejmé, ale třeba jen vděčnost. Ano, my všichni, kteří jsme měli možnost se s manželi Tomášovými setkávat, jsme poznávali hloubku jejich osvícení (světě div se, nejsouce sami mistry), a poznávali jsme to neomylně. Protože u Tomášů vládla svoboda jakožto vrchol myšlení, řečeno filozoficky, a protože každá bytost, i ta zdánlivě neprozřelá, je cele obsahem toho, co bez jakéhokoli porozumění pan Vacek nazývá pravým Já. A toto pravé Já, čiré Bytí, se poznává ve všem stvořeném jako v zrcadle: nestvořené = stvořené. Proto mohli manželé Tomášovi říkat nabité Lucerně: „Vy všichni jste krásní“, aniž by přitom „jedno krásné tělo (=Jednota)“ bylo porušeno. Proto může žák poznat mistra jako mistra a také ho poznává!

A tak jedinou „odměnou“ manželů Tomášových byla radost, že „Bůh ohně si jde (stále a bez jakéhokoli omezení) pro oheň“.

P.S. Vzkaz pro pana Vacka: Jste stár a celá tahle nechutná hra na velkého gurua jednou skončí. Před pánembohem (tváří v tvář Velkého Čirému Světlu, chcete-li) nebudou posudky věrných nic platné. Tedy se vás ptám: Mluvíte o stezce a její podstatě (viz titul Vaší knihy). Jaký je rozdíl mezi stezkou a její podstatou?
Nemusíte odpovídat, to není otázka, to je upozornění.