Od naší čtenářky jsme dostali ukázku z hezké knížečky.
Dvě léta jsem přeležel v žaláři. Zmocnilo se mne divé zoufalství; oddal jsem se hoři, že sám pohled budil soucit; strašná, bezmocná zlost, hořkost a pohrdání, muka, že jsem hlasitě křičel, pak zase bída ani nenalézala hlasu; bolest byla němá. Prodělal jsem všecky možnosti utrpení. Teď vím lépe než Wordsworth sám, co chtěl říci verši:
Bolest je stálá, rmutná, temná a rovná nekonečnosti.
Ale pásl-li jsem se kdysi na představě, že bude má bolest bez konce, nemohl jsem přesto snést, že neměla smyslu. Teď nalézám ve své bytosti hluboce ztajeno něco, co mně říká, že bez významu není nic na světě, nejméně utrpení. Ono něco, jež leží ztajeno hluboko v mém nitru, jako v poli poklad, je Pokora.
Je tím, co je ve mně nejmladšího a nejlepšího: posledním objevem, k němuž jsem konečně dospěl, východiskem nového vývoje.
Povstala zcela ze mne samého, takže vím, že přišla v pravý čas. Nebyla by mohla přijít dříve, ale také ne později. Kdyby mně byl o ní někdo mluvil, byl bych ji zavrhl. Kdyby mně ji byli přinesli, byl bych ji odmítl. Nalezl jsem ji sám, a proto ji chci podržet. Nemohu jinak. Je tím jediným, co obsahuje prvky života, nového života, mé Vity nuovy. Je tím nejzázračnějším ze všeho. Nelze ji získat, leč když se vzdáme všeho, co máme. A když jsme všecko ztratili, víme, že ji máme.
Teď, když jsem dospěl k tomu, že je ve mně, vidím zcela jasně, co jest mi činiti; ano, co činiti musím. A říkám-li to takto, není třeba, abych ujišťoval, že nenarážím na žádný vnější zákon ani rozkaz. Neuznávám jich. Jsem mnohem více individualistou, než jsem jím kdy byl. Nepřikládám sebemenší ceny ničemu, co nevychází z vlastního nitra. Má duše hledá nový způsob sebestvoření. To je vše, čím se zabývám. A první věcí, kterou je mi činit, je osvobodit se od každé hořkosti proti světu, která snad ve mně je, bych mohl se dívat s klidem a důvěrou životu do očí.
A já nebudu mít obtíže. Hledáš-li opravdu lásku, najdeš ji pro sebe přichystánu.
Nemusím snad říkat, že tím má úloha ještě nekončí. Tu byla by poměrně snadná. Něco mnohem těžšího je přede mnou. Je mi zlézt mnohem příkřejší výše, mnohem temnější údolí. A všecko přijít musí ze mne samého.
Ani náboženství, morálka, ni rozum nemohou mi nijak pomoci.
Morálka mně nepomůže. Jsem rozený antinomista. Patřím k těm, kdo jsou stvořeni pro výjimky, ne pro zákony. Nahlížím, že bezpráví nevězí v tom, co činíme, nýbrž v tom, čím se stáváme. Toť, čemu jsem se naučil.
Náboženství mně nepomůže. Věří-li jiní v neviditelné, věřím já v to, čeho se možno dotknout, co možno vidět. Moji bozi bydlí v chrámech, vystavěných rukou lidskou; a v oblasti skutečné zkušenosti uskutečňuje a naplňuje se moje víra: až příliš, neboť jako většina nebo všichni ti, kdo kladou své nebe na zemi, nalezl jsem zde jak krásu nebe, tak i hrůzu pekla. Když přemýšlím o náboženství, je mi, jako bych chtěl založit řád pro ty, kteří nemohou věřit: Bratrstvo Nevěřících, jak by se mohl jmenovat, kde na oltáři, na němž nehořely by svíce, kněz, v jehož srdci neměl by místa klid, sloužil by mši s neposvěceným chlebem a s kalichem bez vína. Abych řekl pravdu, VŠECKO musí se stát náboženstvím.
Ani rozum mně nepomůže. Praví mi, že zákony, jejichž obětí jsem se stal, jsou falešné a nespravedlivé zákony, že systém, pod nímž jsem trpěl, je falešný a nespravedlivý systém.
Ale nějak musím obě ty věci zařídit, aby se pro mne staly pravými a spravedlivými. Zcela tak, jako v Umění se nás týká jen to, co je zvláštním jevem ve zvláštní chvíli své existence, stejně je tomu při mravní evoluci charakteru.
Mou úlohou je obrátit vše, co mne stihlo, k svému dobrému. Prkenná pryčna, jídlo vzbuzující hnus, hrubé provazy, které rozdírám v koudel, až se špičky prstů bolestí stanou bezcitnými, hrubá práce, jíž každý náš den začíná a končí, drsné rozkazy, ohavný oblek, jenž staví trýzeň do groteskního světla, mlčení, samota, hanba - vše to musím přetvořit v duchovou zkušenost. Není jednoho tělesného ponížení, abych nemusil usilovat, bych z něho učinil duchové povznešení.
To, na čem záleží, co leží přede mnou, to, co mám provést, aby nebyl krátký zbytek mých dnů porušen, zmaten a neúplný, je vsebepojmout vše, co se mně stalo, učinit to částí sebe sama, přijmout to bez reptání, bez úzkosti či odporu. Nejvyšší neřestí je polovičatost.
Všechno, co se uskutečnilo, je pravé.
Ukázka z knihy Oscar Wilde:
Zápisky ze žaláře v Readingu