Přesto, děláme to velice intenzivně, toužíme po vlastním potvrzení myšlenkových pochodů, něčeho, čemu jsme se tak jako tak naučili a to je velká shoda různých okolností.Čím méně víme, tím jsme otevřenější. Čím méně dosahujeme, tím jsme pozornější. Čím méně chceme, tím jsme více a více odměňováni klidem. Cokoliv kdy napíšu, není to dokonalé. Ne, je to prostě hloupě a špatně napsané. Proto chodí záporné reakce a právem. Ale je tak těžké psát o něčem, co se vymyká běžnému chápání. Lze pouze naznačovat a nakonec je z toho slátanina největšího kalibru.

Říkám, sám nechci dosahovat a dělám to. Přeji si nevítězit a bojuji. Nechci nasávat nové informace a stále čtu a poslouchám. Sám si protiřečím proti tomu, co zastávám. Přesto to není v rozporu. Pokud něčeho dosáhnu, potom musím umět se stavět bez emocí a nářku ke ztrátě i zisku. Pokud si přečtu nové informace, knížky, musím umět zanechat vždy otevřenou širokou bránu ke změně poznatků. Pokud se nechám unést k bitvě o správnost názorů vlastního ega, nemůžu tomu dávat absolutně žádný význam. A to se nedá dokázat, je zbytečné a hloupé to i dokazovat. Je to moje vlastní tvář, jen já mohu být sobě soudcem.

Čím více se dívám zvenčí na mě samotného, tím více jsem zaskočen automatickými vzorci mého chování. Je to jako bych stále a stále upadal do mdlob, do spánku. Jediný, opravdu cenný posun je v tom, že to konečně snad vidím. Vidím po probuzení ten spánek, vidím, že jsem opět na chvíli usnul.

Mnoho lidí si uvyklo bojovat o své pravdy. Přináší to pocit nadvlády, bezpečí a chvilkové rozkoše. Ale k čemu vlastně skutečně dochází ? Co je pokladem, klenotem, co je výsledkem ? Nic, obrovské nic. Ten úlevný pocit ničemu neslouží. Každý večer uleháme ke spánku a dalších pár hodin jsme naprosto jinde. Žádné soutěžení, hádky, přesvědčování. A ráno vstaneme a ihned si vzpomeneme na to, co je pro nás životně důležité. Naše ego. Jsou i situace v životě, například vážná nemoc, která nás učí přehodnotit dosavadní priority. Někdy je už pozdě. Nakonec jestli nemoc samotná není poslední zoufalý pokus velkého učitele narovnat naší hlavu a zrak zpátky na skutečnou cestu.

Četl jsem nekonečné spory o tom, zda je jeden z duchovních učitelů mistrem nebo není. Jedna část ho zuřivě brání a druhá odsuzuje. Je to ta šťáva, kterou potřebujeme ke svému životu ? Je to důležité ? Ti, kteří ho brání, brání svoji bezpečnost. Je nám těžko, pokud někdo pracně vybudované a přijaté útočiště ohrožuje. Ti druzí ho neuznávají. To je také přece příjemné. Je to ten samý institut. Bránění ega, nasávání důležitosti a potřebnosti. Nebo, je to něco jiného ? A přece je to tak jedno. Nemůžeme žít život někoho druhého, nejde to. Ti, kteří souhlasí i ti, kteří nesouhlasí, žijí pouze svůj vlastní život. A žijí ho v mozkových závitech. Mimo tyto mozkové závity stejně vyměšují, jedí, spí a milují se.

A pokud mistr reaguje, brání se a kope, není k ničemu dobrý. Pouze vytváří rigidní formu daných návodů a vzorců. Je polapen ve svých názorech, předsudcích a očekávání. Snad zapomíná na to, že jsme si nesmírně podobní, máme stejné pudové jednání, stejnou tělesnou schránku, životní základní potřeby a hlavně, touhu po lásce. Ať je láska v tomto pojetí uznáváním, bezpečím, sebedůležitostí nebo nepostradatelností. Pudově je nám dobře v tlupě, která nás uznává jako alfa zvíře.

Být anonymní je cenné. Vyžaduje to velký díl změny nastaveného chování davu. Vyžaduje to i pokoru a respekt k druhým bytostem. Protože si nemyslím, že existuje universální vzorec k dosažení probuzení. Klíč je v nás, leží mimo automatizaci způsobené výchovou a nátlakem právě aktuálního společenského působení. Ale tomu je těžké věřit, protože my toužíme po akci. Řekni co mám dělat, věřím ti. Ukaž mně cestu.

Vše, co nám příjde do cesty, ať kniha, technika, slovo nás mění. Ale mění se něco v mentálním kruhu. Neustále naléváme a vyléváme nové zkušenosti, mnohokrát za život. Stavět na tomto uspořádání je funkční snad jenom v právě daném okamžiku a odměnou je pouze pocit. Honíme se za dobrými pocity. Nebo za něčím jiným?

Nezpochybňuji vyváženost fyzického prožívání v této existenci. Protože vše na nás má vliv. Nemáme kde bydlet, máme hlad - má to na nás vliv. Jsme bohatí, dosáhli jsme mnohého. Máme strach o to nepřijít a nutí nás to vydávat další a další energii. To má nezanedbatelný vliv také. Nakonec se říká, odpočívej v pokoji.

Radost, štěstí, bolest, smutek, nadšení, nuda - vše povstává z našeho momentálního nastavení. Není to žádný cizí vir, který se dá "chytit". To my vyrábíme vlastní pocity. Svalovat prožívání našich pocitů na okolí je nesmysl. Chtě nechtě je to naše volba, nebo vzdor a nesouhlas, jak se budeme cítít.

Můžeme jít pod tento stav a hledat tam. Co tím myslím? Můžeme se pomalu a trpělivě začít snažit být vůči našim pocitům, emocím, imunní. Neutrální. Máme je, prožíváme je. V pořádku, ale díváme se na tyto proměny jako na film, svědeckýma očima. Ale to je známá myšlenka.

Pokud to skutečně dokážeme, potom se ztrácí motivace dělat něco navíc, vstupovat do nekonečných sporů a hlavně, přestaneme hledat neexistující jistotu. Žádná jistota není, není jistota v mysli. A mimo mysl? Jak to můžeme vědět, když to nemá mysl řešit?

Jako bych žil dva životy. Ten viditelný je skvělý. Mám zajímavou práci, nadstandartní příjmy, nádhernou přítelkyni, skvělou rodinu a přátele. Vše se vyvíjí dobře. A jak jinak, v okamžiku, kdy usnu, upadnu mdlob, přichází staré obavy a strachy, abych o to nepřišel. Ale to je v pořádku, neexistuje žádný velký skok. A nakonec, může mě uklidnit jediná jistota, že nic není stálé, všechno se mění a měnit se bude. Potom je tu druhý život. Ten, o kterém se nedá ani psát. Je to prožitek. Ten souvisí s prohlubujícím se usmířením se stavem věcí. Nechci to předělávat, vymýšlet nové postupy, chci se naučit to nechat být, tak jak je. Chce to velkou důvěru. Prostě, vesmír, existence je v pořádku. Mění se, no a co ? Ten druhý život přináší zvláštní úlevu a něco, co nazýváme štěstím. Domnívám se, že tento stav je velmi propojený s postupným odkrajováním očekávání, předpokladů, vlastní projekce světa a přítomnosti v něm. Fyzická změna je k ničemu, musíme, pokud chceme, pracovat s myšlením. To je oblast výskytu virtuálních démonů i andělů. Štěstí i neštěstí. Ale očištěná mysl produkuje to základní, úlevu a mír.

Takže, mám pravdu nebo ne? Není to úplně jedno? Co by se mělo stát? Měl bych změnit své mentální pochody, zaujmout novou pozici, začít něčemu věřit? Hledat bezpečí v oblasti kývajícíh hlav souhlasu? Tak reaguji na záporné i nenávistné komentáře. Ale i na komentáře kladné. Já jsem tady a ty tam. Pokud budu cítit, že mám přejít na tvou stranu, určitě půjdu. Pokud ne, zůstanu na svém. To platí i o tom druhém. Všechno ostatní je mlácení prázdné slámy, utrácení času. V tom jsme skutečně izolované ostrovy. Můžeme se vidět, křičet, i hrozit pěstičkami, ale svůj vlastní ostrůvek neopustíme. Do pekla i do nebe se vstupuje sólo, ne v davu. Tak jako se rodíme i umíráme samotní.