Ti kteří přichází postupně tyto informace přijímají za své, rozumí současnému uspořádání světa a dostávají se do koridorů očekávaného chování. Jsme programováni, přejímáme software. Je to tak zvláštní. Veškeré znalosti lidstva jsou přenosné, konzistentní a vyvíjí se. Přesto, co to je za strukturu?

Lidský mozek je tvárný, zpočátku prázdný a neznalý. Okolí má na nás zásadní vliv. Jsme tím, čím je naše okolí. Je to určitý druh užitečného otroctví. Jsme svobodnými tvůrci svého života? My si myslíme že ano. Ale při podrobnějším zkoumání musíme vidět, že se pohybujeme v daných, tu širších, tu uzších mantinelech. Jsme naučeni myslet určitým, specifickým způsobem. Na druhé straně užitečnost této automatizace nám pomáhá přežít.

Ale právě absence svobodného rozhodování nám přináší tolik utrpení. Současný svět se nesmírně zrychlil a my tak tak stačíme nastavenému tempu. Hledáme svůj díl štěstí, naplnění, spokojenosti a nacházíme chaotické, nemocné vztahy. Jsme příliš soutěživí a protože nejsme naučeni rozumět sobě samým, hledáme štěstí mimo nás, v prostředí, ve kterém žijeme.

Co by se stalo, pokud bychom izolovali dítě od společnosti? Zřejmě by nepřežilo. Pokud by se to stalo každému dítěti bylo by to, co pro nás představuje privilegium myslící a nadřezené bytosti, to znamená předávané zkušenosti, ztraceno.

Aby byla zachovaná kontinuita nadřazenosti, je nutné znovu a znovu učit nově příchozí. Přitom celé vzdělání lidstva je nadmíru virtuální. Je to specifické prostředí našeho mozku, udržujeme a předáváme si znalosti v mozkových závitech. To co si pamatujeme, to co vydedukujeme, co nového objevíme.

Nejkonsistentnější inteligencí, která v našem prostředí existuje, je pudové chování. Jen to je otisknuté do genů a zajišťuje přežití jednotlivých druhů. To se přenáší i přes hranici znovuzrození.

Potom všechno tak cenné pro lidstvoo je vlastně vymyšlené. Je to dvousečná zbraň. Na jedné straně nám dává možnost eliminovat vliv prostředí, přírody a na druhé straně nás uvěznilo ve virtuálním světě vzruchů neuronů. Nejsme schopni a ani ochotni filtrovat naše životy přez něco jiného, než právě přez myšlenky, paměť a zkušenosti.

Svět pomalu spěje ke svému konci. Neúprosně ničíme naše životní prostředí. Komu to vadí? Na obloze září miliardy hvězd, existuje nespočet galaxií a naše planeta je malinké zrnko písku v ohromné galaktické poušti. Mělo by to vadit našemu myšlení, myšlení ztratí vozítko našeho těla, organismu. Myšlení zkázou tohoto světa zanikne. Nikdo již nebude předávat informace nově narozeným.

My se nedokážeme zastavit. Celý systém je nastaven na soutěživosti, dosahování a plenění. Přesto štěstí a blaženost nestojí, není závislé na dosahování. Je více propojené s pudovým jednáním. Nemohu se zbavit dojmu, že za vším stojí láska ve svých nekonečných podobách. Sláva, úspěch, důstojnost, potřebnost, bohatství, přátelství, úcta, to vše je podoba lásky. Toužíme po lásce a přitom lásku nelze získat zvenčí. Pocit lásky produkujeme pouze my sami. Okolí je pouze katalizátorem, jako když hodíte šumák do vody.

Myšlení se stalo soudcem. Necháváme se zatáhnout do mentálních bouří a hledáme pomoc venku. Věnujeme tomu veškerou energii. Přitom ty samé pocity si můžeme vždy generovat v sobě samých. Ale my jsme naučeni jinak. Jsme manipulováni nechat na sebe působit okolní prostředí. Potom je nám těžko pomoci. Každý přece chce to samé a venku je šílená burza výměny něco za něco.

Potom potkávám přátele, kteří se ptají co mají dělat. Špatné vztahy, nepřátelé, příliš velké nároky, deprese, ztráty a nespokojenost. Co dělat jiného, než pracovat s tím, kde je skutečný zdroj? Se sebou samotnými. Venku je snad celá škála příčin (pokud to dovolíme), ale důsledek se odehrává pouze v nás. Můžeme se chovat jako roboti a reagovat automaticky na vnější vlivy, nebo můžeme tyto vnější vlivy odstřihnout, oslabit a zůstat vůči nim imunní. To se nám zdá jako nemožné, protože jsme donekonečna trénováni reagovat na venkovní impulsy.

Je to možné a není to tak těžké. My sami jsme vládci svých vlastních emocí, pokud obrousíme důležitost dříve zásadních věcí. Nakonec my jsme nespokojeni hlavně proto, že v sobě nosíme nesouhlas s nynějším nastavením a bláhově se domníváme, že v budoucnu leží klíč k našemu štěstí. Pokud se prostředí shodne s naší představou. Ale k tomu těžko dojde, snad na určitý krátký časový okamžik.

Takže řešení? Vždy jít zpět do sebe, být sebou, vycházet ze sebe, milovat se, umět si odpouštět, nechtít měnit současný stav právě teď, hned. Na otázku :" Co mám dělat", nemohu říct nic jiného, dělej to, co chceš ty. Ty jsi pro sebe tou nejdůležitější osobou, nikdo jiný není. Pokud řeknou, že je to sobectví, tak to není nic jiného, než záchranná brzda. Pojistka, aby nevznikl nový, šílený a pro lidstvo nepoužitelný člověk.

Měli bychom hledat klid a zjednodušit vlastní život. Zkusit zeslabit motivaci po dosahování vnějšího uznání, hromadění věcí. Protože to neděláme jen tak, pro nic. Něco za to požadujeme a jestli je to láska, krásný pocit z toho, jak hodně jsme dobří a úspěšní, možná bychom měli hledat i jiné varianty. Jednodušší a přirozenější. Pokud chceme, pokud toužíme zbavit se těžkých okovů "musismů". Nevidíme, protože nemáme ani čas vidět, nemilujeme, protože neznáme lásku k sobě. Nejsme spokojení, vidíme nastrčenou mrkev domnělého úspěchu a náš současný život se nám zdá nedokonalý. Vždy budou nové a nové varianty toho lepšího.

Jsme učeni, že lidstvo je společnost, stát, rodina. Ne, lidstvo je virtualita. Každý jsme naprosto originálním jedincem a máme svobodu zakódovanou v sobě. Máme kapacitu dosáhnout individuálního štěstí, které je nakažlivé a přenosné. Společnost je podvod, protože vždy na samém vrcholku stojí individuální člověk, který si uzurpuje právo rozhodování a krmí své vlastní ambice a vyrábí příjemné pocity. Pro nás samotné, pro každého z nás jsme my sami důležitější a pravdivější než celý svět dohromady. Pokud bude duševně, emocionálně zdravý každý člověk, bude zdravé i lidstvo. Proto není nic cennějšího, než pracovat na nás samotných.