Teď jsem dostal vzkaz od jedné přítelkyně, která píše že je atraktivní, chytrá a soběstačná. A .. že to muže děsí. Opakujeme stále stejnou chybu. Očekáváme, že pokud na sebe samotné nahlížíme jako na člověka připraveného na vztah, nemůže nás v této oblasti minout úspěch. Přehlížíme stále dokola prostý fakt, že moderní lidé jsou v zajetí představ o sobě samotných, přesně kopírující svoje nastavení v daném čase. A tak, co se nám může zdát v pořádku, nemusí zdaleka být v pořádku pro toho druhého. Dokonalost vztahu se zdá být funkční v mnoha případech pouze v okamžiku, že se setkají dvě přibližně stejné představy o světě, okolí a lidech. Vypadá to, jako by základním hnacím motivem byl strach z přehlížení, nerespektování, vlastně ... nemilování. Víme přesně, proč jsem nemilování a co by se mělo stát, abychom se tak cítili. Muselo by se stát to, to, to, to ...

Velké množství viditelných forem se rozprostřelo do databáze škatulek a zařazení. Tento člověk je můj šéf, toto je moje kamarádka, tento člověk můj soused, milenec, partner, politik nebo terorista. Je to skutečně jednoduché. Pokud zařadíme dotyčnou osobu do přihrádky a přiřadíme ji vlastnosti, vše se zjednodušší. Ztrácíme schopnost dívat se na člověka jako na lidskou bytost a v podstatě jsme již dopředu naprogramováni, jak se k tomuto člověku budeme chovat. Viz rošády ohledně mediálně sledovaných hvězd.

Potom naše lidské vztahy jsou více méně zautomatizovány a to generuje hrubou necitlivost. Naše vřelost, schopnost hlubšího citu se zaměřuje do privilegovaných oblastí, kam patří většinou rodina, přátelé a partneři. Ostatní jsou nám ukradení.

Tak muži berou zbraně do rukou a jsou schopni zabíjet - koho, neznámé lidi, teroristé směřují bombové útoky proti anonymnímu civilnímu davu. Proč? Protože, byť jsme si všichni tak podobní, cílová skupina je bezejmenná a nedůležitá. Pláčeme, když nás opustí milovaný, je nám jedno, když zemře kdokoliv jiný.

Přitom je jediná bytost na světě, která nás nikdy neopustí. Jsme to my sami. Není jiný způsob objevit universálnost lásky, soucitu a pochopení bez poznání nás samotných. My se přesto snažíme, aby nedostatek přístupu k nám samotným suploval někdo jiný.

V žádném případě si nemyslím, že by člověk měl žít sám. Ale přesto věřím, že je lépe žít načas sám a využít tento čas k usmíření sama se sebou, pokud se naše naříkání nad mizérií vztahů eskaluje.

K nalezení těch nejvroucnějších citů k sobě, k umění odpouštět za každých okolností, k smířlivosti ke své povaze a charakteru, byť ho nepovažuje v daný okamžik za ideální. Tím dochází k vyrovnanosti, řekl bych ztišení lidské bytosti a ke zvýšení kapacity k nalezení vysněného partnera. Toto rozhodnutí by mělo být absolutní. Buď skutečně to nejlepší, nebo život bez partnera. Žádné kompromisy. Protože kompromisy končí v něčem, co jeden ani druhý vlastně nechce a není to šťastný život.

Stále se domnívám, že láska objevená a projevená v sobě samotném se mimovolně přenáší na kohokoliv jiného. Ale to se nedá vědomě ovlivnit, ovlivňování je všudypřítomná přetvářka. K tomu, abychom to dokázali, je dobré vědět, že všechno, co je pro nás tak důležité, má omezený časový rámec. Písková bábovka na veřejném pískovišti bude naše jen po okamžik, než budeme vyvedeni z pískoviště na jiné místo, třeba domů. A taky si přitom musíme intenzivně myslet, že právě námi vytvořené dílo je jen naše. Nakonec, to si myslí drtivá většina obyvatel této planety. Že hmota se dá vlastnit. O skutečné vlastnění přece nejde, vše zde bude ponecháno. Jak by se choval moudrý správce pískoviště, kdyby viděl malé děti přivlastňující si části písku z veřejného pískoviště a vedoucí nekonečný boj o vlastnictví? A smrt, ta něžná dáma by štrykovala svetr na lavičce a čekala na čas odchodu domů. Ona skutečně čeká, nikdo neví, kdy se zvedne. Tak se možná chová Bůh. Po dobu, kdy žijete svůj život je to vaše. Když si to zničíte, je to taky vaše věc.

A tak se opájíme myšlenkou, že budujeme náš hmotný sen pro naše děti, budoucí generace. A není vlastně naše dítě cizincem, jako každý jiný? Děti se objeví náhle na tomto světě a nikdo neví, odkud vlastně přišly (-: Děti jsou nám spíše přiděleny. To, že je dítě naše dítě, je spíše akceptovaná představa.

Mluvím takový nesmysl jen proto, že skutečně každý člověk se může stát naším nejdražším. Každý v sobě nese kapacitu se jím stát. Vždyť i my jsme neznali naše manželky, manžele, milence, milenky. Je to více shoda okolností, že se k nám dostali. Někdo říká osud, je to možné. Kdo to ví? Máme novou lásku, obětovali bychom pro ni život a řekněme, den před prvním setkáním, by její smrt pro nás nic neznamenala. Pokud neobjevíme soucit a lásku ke všemu živému, nikam jsme se s láskou nedostali. Stále se pohybujeme v třídění lidské masy do zásobníků našeho zájmu.

Pokud se naučíme, pokud dokážeme milovat člověka, potom budeme se soucitem a pochopením absorbovat jeho případné nepříjemné stavy. Každý se učí a učí se způsobem, který považuje za nejlepší v daném čase. A každý touží po lásce a lidském teple. Každý.

K tomu, abychom byli někdy schopni tohoto základního a přirozeného stavu musíme dokázat zásadní věc, umět ztratit, prohrát, nedosáhnout. To není tak těžké, pokud víme, že hmota zde zůstane a lidé jsou stejní, identičtí. Liší se pouze tím, co mají vtisknuté v mozku. Někdy se lidé zbavují majetku i slávy a snaží se dostat do stavu, kdy skutečně nemají o co přijít. Ale otázkou je, zda se vyrovnají s nepohodlím a tlakem okolí. Druhou variantou je mít a umět ztratit.

Vědět, že pozemské pískoviště je takové jako je, dočasné.