Narodil se kolem roku 1260 v durynském Hochheimu a jako velmi mladý vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu. Během studií na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem patrně ještě mohl poznat Alberta Velikého (+1280). V akademickém roce 1293-94 byl lektorem na pařížské Sorbonně, kde vykládal Sentence Petra Lombardského. Poté působil jako převor svého domovského kláštera v Erfurtu a zároveň jako vikář pro Durynsko. Na teologickou fakultu do Paříže byl podruhé povolán v letech 1302-03 již jako magister actu regens; tzn. mistr teologie s právem vykládat Písmo. Roku 1303 převzal vedení nově zřízené dominikánské provincie Saxonia, která čítala 47 konventů od Holandska až k řece Odře. Od roku 1307 byl Eckhart rovněž generálním vikářem české dominikánské provincie. V letech 1310-13 opět působil na universitě v Paříži, kde vytvořil koncept zamýšleného veledíla Opus tripatritum. Od roku 1314 nacházíme Eckharta ve Štrasburku a v Porýní, kde se jako vikář generála řádu intensivně věnoval kazatelské činnosti a duchovenské péči zejm. v ženských dominikánských klášterech. Na sklonku svého života působil Eckhart v Kolíně nad Rýnem jako kazatel a patrně i přednášel na tamním studiu generale. V této době musel již čelit obviněním z hereze. Roku 1326 zahájil proti němu kolínský arcibiskup inkviziční šetření, proti jehož výsledkům se Eckhart bránil spisem Obhajoba, zpochybnil kompetentnost komise a odvolal se k papeži do Avignonu. 13. února 1327 po kázání v kolínském dominikánském kostele veřejně odvolal všechny omyly, kterých se ve svých kázáních a spisech mohl dopustil „proti víře a mravům“. Brzy poté se odebral k papeži do Avignonu, aby se zde osobně hájil. Počátkem r. 1328 tam však patrně zemřel. O rok později vydal papež Jan XXII. bulu In agro dominico, v níž odsoudil 28 výroků (z původních 108 kolínské obžaloby) Mistra Eckharta; 17 jako bludných a heretických a 11 jako „příliš smělých, špatně znějících a z bludu podezřelých“. V dnešní době sílí hlasy uvnitř dominikánského řádu žádající jeho plnou rehabilitaci. Moderní filosofické a teologické bádání vyvrací zjednodušující pohled na Eckhartovu nauku jako panteistickou resp. monistickou a po právu ji zařazuje do příslušných kontextů tehdejší filosofické a spirituální tradice.

Svá latinská díla – vzniklá ostatně v akademickém prostředí pařížské Sorbonny – koncipoval Eckhart jako díla filosofická resp. teologická. Šlo mu v nich o „výklad učení křesťanské víry a Písma za pomoci přirozených důvodů filosofů“. Jeho německé traktáty a kázání, které ho také nejvíce proslavily, byly však určeny jinému druhu čtenářů a posluchačů. Byly určeny těm, kteří usilovali o duchovní pokrok, kteří chtěli rozvíjet praktickou spiritualitu a toužili po spojení s Bohem. Eckhartovy hluboké a smělé myšlenky o chudobě ducha, o oproštěnosti, o jiskře v duši, o zrození Boha v duši člověka, o Bohu jako bytí, nicotě apod., odpovídají na jedinou otázku: jak má člověk být, aby zase přišel k Bohu.

Jak dokazují literární památky, zejm. klášterní kroniky a eckhartovské legendy, byl Eckhartův duchovní vliv na jeho současníky obrovský. Díla Eckhartových žáků Jindřicha Susa (+1366) a Jana Taulera (+1361) nesou silné stopy jeho spirituality, byť podávané s větší obezřetností. Eckhartova německá díla byla známa v německém jazykovém prostředí až asi do roku 1500 – avšak vždy jako anonymy nebo pod cizími autory. V 16. století se jeho kázání objevují v tiscích Jana Taulera. Ze středověkých filosofů a teologů ovlivnil Eckhart nejvíce Mikuláše Kusánského (+1464), který jeho spisy dobře znal a hájil je proti nepochopení.

Eckhart byl „znovuobjeven“ v 19. století, jeho díla byla vydána z rukopisů a zpřístupněna tak badatelům. Od počátku 20. století se setkáváme s prvními překlady do moderní němčiny, kterým se dostávalo vcelku širokého přijetí. V posledních dvou desetiletích dochází k velké renesanci zájmu o dílo Mistra Eckharta , a to jak mezi odborníky, tak mezi lidmi, kteří chtějí svůj život postavit na hlubším základě. Eckhartovo dílo bylo v poslední době přeloženo do většiny světových jazyků, překladů do menších jazyků stále přibývá. O Eckhartovy se píší disertace na universitách, konají se vědecká symposia. Eckhartovo jméno je také stále častěji slyšet v oblasti mezináboženského dialogu a lze se domnívat, že se jeho spiritualita stane určitým „mostem“ k porozumění ostatním duchovním tradicím zejména východním. Dokladem toho je například nebývalý zájem o Eckharta v Japonsku. Eckhartovo dílo zde vyšlo v překladech, na některých japonských universitách se jím intenzivně zabývají. Vycházejí zde např. zasvěcené studie i celé publikace srovnávající Eckhartovu mystiku s mystikou buddhismu, jeho nauku o oproštěnosti se zenbuddhistickým učením o prázdnotě apod.

V Čechách byl Eckhart přijímán vstřícně a v jistých duchovních kruzích dokonce nadšeně. Prvním překladem do češtiny byl traktát O odloučenosti, který vyšel z pera velkého znalce křesťanské mystiky dr. Aloise Langa již v r. 1906 a sice ve sborníku Studium vydávaném osvíceným katolíkem Josefem Floriánem ve Staré Říši na Moravě. O Eckhartovu spiritualitu měli zájem i olomoučtí dominikáni vydávající revue pro duchovní život Na hlubinu. V 30. letech zde vyšlo několik drobných překladů. Ke skutečnému průlomu v recepci Mistra Eckharta u nás však přispělo až dvousvazkové vydání výboru z jeho děl roku 1935, který pořídil pražský okultista, mystik a jogín Karel Weinfurter. I když kniha byla zatížena nepatřičnými poznámkami překladatele pod textem, přesto zůstala velkou duchovní potravou pro několik generací duchovně orientovaných lidí. Ještě v 80. letech byla kniha přepisována v samizdatu či kopírována. Byla nahrazena až výtečným výborem Jana Sokola, který vyšel r. 1990 v nakladatelství Zvon pod názvem Mistr Eckhart a středověká mystika. Druhé rozšířené vydání této knihy, na němž se překlady dvou Eckhartových traktátů podílel i autor těchto řádků, vyšlo pod stejným názvem v roce 2000 v nakladatelství Vyšehrad.

Přítomné kázání Intravit Iesus se zlomkem však do něho nebylo zahrnuto a vychází zde vůbec poprvé.

Miloš Dostál (1958) - studoval na FF UK germanistiku, pomocné vědy historické a archivnictví. V posledních letech studoval německou mystiku jako doktorand na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK. Spoluautorsky se podílel na knize Jana Sokola, Mistr Eckhart a středověká mystika, Zvon 1993, Vyšehrad 2000. V roce 2003 vydal v dominikánském nakladatelství Krystal OP výbor z kázání Eckhartova žáka Jana Taulera, Propast k propasti volá. Své komentované překlady Eckharta a jeho žáků publikuje v časopisech Logos, Religio a Salve.