Mistr Eckhart

 

Kázání

 

Intravit Jesus in quoddam castellum et mulier quaedam,

Martha nomine, excepit illum in domum suam  (Luk 10,38)

 

     Latinský text, který jsem vám právě přednesl, stojí v evangeliu, a česky zní takto: "Náš Pán Ježíš Kristus vešel do jedné vesnice,[1] a tam ho přijala jedna panna, která byla zároveň ženou."

     Nuže, dávejte dobrý pozor na toto slovo: Člověk, který přijímá Ježíše, musí být nevyhnutelně pannou. "Panna" - to zde znamená člověka, který je oproštěný od všech cizích obrazů; tak oproštěný, jak byl, když ještě nebyl.[2] Teď by mohl někdo namítnout: jak může člověk, který se narodil, vyrostl a nabyl rozumu, být tak svobodný od všech obrazů a představ, jako před svým narozením? Vždyť má mnoho vědomostí - a to všechno jsou přece představy -, jak může být tedy svobodný a oproštěný?

     Poslouchejte, právě to vám chci vysvětlit. Kdybych měl tak obsáhlého ducha, že by mohl pojmout všecky představy, které kdy lidé měli, a ideje, které jsou v Bohu samotném, ale tak, že bych přitom byl volný od každé vazby svého já na tyto ideje, že bych si žádnou z nich v ničem nepřivlastňoval - ani v konání ani v nekonání, ani před ani po -, naopak: kdybych stál v tomto přítomném teď zcela svobodný a volný pro nejmilejší vůli Boží a byl hotov ji vždy naplňovat, věru, tehdy bych byl pannou v plné svobodě a prostý všech představ a idejí, právě tak jistě, jak jsem byl, když jsem ještě nebyl.

     Dále tvrdím: To, že je člověk pannou, mu neubírá vůbec nic ze všech skutků, které kdy vykonal; ve vztahu k nim zůstává totiž panenský a svobodný a bez jakýchkoliv zábran vůči nejvyšší pravdě, jako je Ježíš svobodný a volný a panenský sám v sobě. Jak říkají mistři, že jen rovné s rovným se může spojit,[3] proto i člověk, který chce přijmout panenského Ježíše, musí být sám pannou. 

     Teď dobře poslouchejte a pozorně sledujte! Kdyby člověk byl pořád jenom pannou, nikdy by nevydal žádné plody. Má-li však přinášet plody, je zapotřebí, aby se stal také ženou. "Žena" je to nejvznešenější jméno pro duši, mnohem vznešenější než "panna". Že člověk přijímá do sebe Boha, je jistě dobré, a právě v této [schopnosti] přijímat je člověk pannou. Aby se však Bůh v něm stal plodný, je ještě lepší; neboť plodnost ducha přináší těhotnost ducha, a člověk, který je ženou svou stálou plodností, rodí spolu s Bohem jeho Syna do Otcova srdce.[4]

   Mnohé dobré dary jsou sice panensky přijímány, ale dále se již s mateřskou plodností nerozmnožují a do Boha nevracejí. Tyto dary proto hynou a všechny přicházejí nazmar, takže z nich člověk není ani šťastnější ani lepší. Jeho panenskost mu přitom v ničem neposlouží, když se k ní nepřipojí žena s celou plodností. V tom právě vězí ta chyba. Proto jsem řekl: "Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala jedna panna, která byla zároveň ženou". Musí to být nutně právě tak, jak jsem vám vyložil.

     Manželé obvykle nemají více než jeden plod za rok. Ale já mám tentokrát na mysli jiný druh "manželů", a sice ty, kteří jen kvůli sobě a svázáni svým vlastním já provádějí modlitby, posty, bdění a různá vnější cvičení a kajícnosti. Jakákoli připoutanost k vlastnímu já tě v každém díle připravuje o svobodu, abys byl právě v tomto přítomném okamžiku bdělý k Bohu a pouze jeho následoval ve světle, jímž tě vede v každé chvíli vždy svobodně a nově ve všem, co děláš, jako bys nic dalšího už nechystal, ani nechtěl, ani nemohl. Každá svázanost s vlastním já nebo každé plánované dílo, které tě vždy znovu o tuto svobodu připravuje, to zde nazývám "jedním rokem." Neboť tvá duše nevydá žádné plody, dokud ta zamýšlená věc, kterou jsi uchopil jako svou vlastní, není provedena. Ty totiž nedůvěřuješ ani Bohu ani sám sobě, dokud své dílo, které jsi započal myšlenkou na sebe, nedovedeš do konce; do té doby nemáš klidu. A to právě znamená "mít dítě jednou za rok", ale není to zrovna velký plod, protože vychází z přisvojení díla a nikoli ze svobody. Takové lidi nazývám "manželé", neboť jsou připoutáni jen k tomu svému. Vydávají ze sebe málo, a jejich plody jsou přitom chudé, jak už jsem vyložil.

     Panna, která je současně ženou, která stojí svobodná a nepoutaná ničím svým, je Bohu a sama sobě vždycky stejně blízko. Vydává mnoho plodů; a ty jsou velké, ne méně a ne více než sám Bůh, neboť Bůh sám je tímto plodem. Právě takový plod a takové zrození přináší tato panna, která je ženou stále  znovu rodící; a své plody vydává po všechny dny, stokrát, tisíckrát; ano, nesčetněkrát plodí a rodí z toho nejvznešenějšího základu. Ještě lépe řečeno: z téhož základu, z něhož Otec rodí své věčné Slovo a z něhož i ona se stává plodnou a spolurodící (Syna). Neboť Ježíš, ono světlo a odlesk Otcova srdce - jak říká sv. Pavel, že je slávou a odleskem Otcova srdce, a že mocně prozařuje Otcovo srdce (srv. Žid 1,3) -, tento Ježíš se spojuje s duší a ona s ním, a duše svítí a září spolu s ním jako jediné nedílné Jedno a jako čiročiré světlo v Otcově srdci.[5]   

     Dosud jsem hovořil o tom, že byl Ježíš přijat, ale ještě jsem vám neřekl, co se míní tím "malým hradem", do něhož vešel. O tom chci promluvit právě teď.

     Mnohokrát jsem říkal, že je v duchu jedna síla, která jediná je svobodná. Někdy jsem říkal, že je útočištěm ducha; jindy zase že je světlem ducha nebo jiskérkou ducha.[6] Nyní však říkám: není ani tím, ani oním; a přece je něčím, co je vysoko nad tím a oním jako nebe nad zemí. Proto ji nyní nazývám vznešeněji než kdy dříve, avšak i tak se to posmívá takové vznešenosti i každému způsobu, neboť je vysoko na tím. Je svobodná od každého jména a prostá všech tvarů; úplně svobodná a volná, jako je Bůh svobodný a volný sám v sobě. Je tak svrchované a celistvé jedno, naprosto jednoduché, jako je Bůh jeden a jednoduchý, že do toho nemůžeme ani žádným způsobem nahlédnout. Věru, právě takhle je to s životem Boha: Bůh sám ani na okamžik do ničeho nenazírá a nikdy ani nenazíral tak, jakoby existoval ve způsobu a vlastnosti svých (božských) osob; a chce-li Bůh někdy dovnitř nazírat, pak musí přijít o všechna svá božská jména a své vlastnosti jakožto osoby. Všechno to musí nechat venku, chce-li vidět dovnitř. Pokud je totiž Bůh jeden a jednoduchý, bez každého způsobu a vlastnosti, pak není v tomto smyslu ani Otcem, ani Synem, ani Duchem sv.; a teprve tak Bůh vstupuje do toho Jednoho, které jsem tu nazval malým hradem v duši - a žádným jiným způsobem tam nepřichází nežli tímto - a je pak uvnitř. V tomto místě je duše Bohu rovna a pouze v něm.

     Co jsem vám řekl, je pravda; zato vám dávám pravdu za svědka a svou duši do zástavy. Abychom tedy byli takovým malým hradem, do něhož Ježíš vstoupí a kde bude přijat, a ať v nás zůstane navěky, tak jak jsem řekl, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

 

 

 

Fragment kázání

 

     [...] Často jsem také říkal, že je v duši jedna síla, které se nedotkne čas ani hmota, která vyvěrá z ducha a zůstává v duchu a je naprosto duchovní. V této síle je Bůh právě tak kvetoucí a zelenající se v celém svém bohatství a blaženosti, jako sám v sobě. Je tu tak veliká niterná radost a tak nezměrné hluboké blaho, že je slovy nelze vyčerpat. Neboť věčný Otec rodí svého věčného Syna v této síle bez ustání tak, že tato síla rodí spolu s Bohem Syna i sebe sama jako téhož Syna v jedné moci Otce, a která je tímto Synem v témže světle a je to Pravda sama.

     Kdybyste dokázali pochopit mým srdcem, dobře byste rozuměli tomu, co  říkám; neboť je to pravda a sama Pravda to říká.

     Kdyby měl člověk celé království nebo všecky statky světa a vzdal se jich jen kvůli Bohu a stal se nejchudším z lidí, kteří kdy na zemi žili, a Bůh by ho ještě nechal tolik trpět, kolik kdy člověk trpěl, a on by to všechno snášel až do své smrti, a kdyby mu pak Bůh dal jen na jediný okamžik nazřít, jak on sám v této síle jest - jeho radost by byla tak veliká, že by mu všechno to utrpení a bída připadaly ještě příliš malé, ano, jako úplné nic; a řeknu ještě víc: byla by to pro něho dokonce radost a pokoj. Ano, i kdyby mu pak Bůh už nikdy nedal království nebeské, přece jen by se mu dostalo příliš velké odměny za všechno, co kdy vytrpěl.

     Neboť Bůh je v této síle jako ve věčném teď. Kdyby byl duch v této síle vždycky spojen s Bohem, nemohl by člověk stárnout; neboť ono teď, v němž Bůh stvořil prvního člověka, teď, v němž poslední člověk zemře, a teď, ve kterém právě mluvím, jsou u Boha stejná. V něm je jen jedno teď. Podívejte se, takový člověk bydlí ve stejném světle s Bohem; proto v něm není ani bolest ani následnost času, nýbrž jedna jediná věčnost. Tomuto člověku je vpravdě odebrána veškerá možnost být něčím překvapen, poněvadž všechny věci jsou v něm podle svého podstatného bytí. Proto nepřijímá nic nového od věcí příštích ani od nějaké nahodilosti, neboť bez ustání přebývá ve věčně novém teď. Taková božská vznešenost je v této síle. [...]

    

 

Ze středohornoněmčiny přeložil a poznámkami opatřil Miloš Dostál.

Překlad pořízen z textově kritické edice Meister Eckharts Predigt über Luc 10,38: "Intravit Jesus in quoddam castellum..." hg. von Max Pahncke. In: Nachrichten der Akademie der Wissenschaft in Göttingen, I. philologisch-historische Klasse 1959, Nr. 9, 169-206, edice textu na str. 201-206 s přihlédnutím ke třem německým překladům (Quint, Kunisch, Gnädinger) a jednomu polskému (Prokopjuk).

Poznámky:
(kliknutím na číslo odkazu se vrátíte na původní místo v textu)