Náš Pán říká v evangeliu: „Jeden urozený člověk odešel do daleké země, aby získal království, a pak se zase vrátil“ (Lk 19,12). Těmito slovy nás Pán učí, jak vznešeného rodu je člověk ve své přirozenosti a jak božské je to, k čemu má dojít milostí, a jakým způsobem se k tomu dostane. Tato slova se také dotýkají velké části Písma svatého.

     Nejdříve bychom měli vědět - a je to také zcela zjevné -, že člověk má v sobě dvojí přirozenost: tělo a ducha. Proto se píše v jednom díle: Kdo se sám poznává, ten poznává i všechny tvory, neboť všechna stvoření jsou buď tělem, nebo duchem.[1] Proto mluví Písmo o lidské (povaze), že v každém z nás je jeden člověk vnější a druhý vnitřní.[2]

     K vnějšímu člověku náleží všechno to, co nějak poutá duši, co se váže a dotýká těla a co má s každým údem nějakou tělesnou součinnost, jako třeba s okem, uchem, jazykem, rukou a podobně. A to všechno Písmo nazývá člověkem starým, pozemským nebo také člověkem vnějším, nepřátelským či otrockým.

     Ten druhý člověk, který je v nás, je člověk vnitřní. Toho Písmo označuje za člověka nového, nebeského, mladého nebo jako přítele či člověka vznešeného.[3] A právě toho měl na mysli náš Pán, když řekl, že „urozený člověk odešel do vzdálené země a získal si království a zase se vrátil.“

     Dále máme také vědět, co říká sv. Jeroným[4] spolu s mistry, že totiž každý člověk má od svého příchodu na svět jednoho dobrého ducha neboli anděla a jednoho zlého ducha čili ďábla. Dobrý anděl nám radí a neustále podněcuje k tomu, co je dobré a božské, co je čisté a nebeské a věčné. Zlý duch zase stále ponouká a žene člověka k tomu, co je časné a pomíjivé, co je nečisté, zlé a ďábelské. Tento zlý duch neustále rozmlouvá s vnějším člověkem a jeho prostřednictvím strojí vždy tajné úklady vnitřnímu člověku, podobně jako had, který se dal do řeči s ženou Evou a skrze ní s mužem Adamem (srv. Gn 3,1).

     Člověkem vnitřním je Adam - muž v duši.[5] On je ten dobrý strom, který ustavičně a bez přestání nese dobré ovoce, a o němž také hovoří náš Pán (srv. Mt 7,17). On je také tím polem, do něhož Bůh zasel svůj obraz a svou podobu a kam zasévá dobré zrno, kořen veškeré moudrosti, všeho umění, ctnosti a dobra: semeno božské přirozenosti (2P 1,4). Tím semenem božské přirozenosti je Boží Syn, Boží Slovo (Lk 8,11).

     Vnější člověk, to je ten zlý nepřítel, který na pole nasel a naházel plevel (Mt 13, 24). O něm říká sv. Pavel: Pozoruji v sobě něco, co mi brání a je proti tomu, co Bůh žádá a k čemu radí, co Bůh mluvil a stále mluví v nejhlubším základu mé duše (srv. Ř 7,23). A na jiném místě naříká: „Ó běda, jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla?“ (Ř 7,24).  A jinde zase hovoří o tom, že duch a tělo jsou v člověku v neustálém sporu. Tělo radí k nectnosti a zlu; duch radí k Boží lásce, radosti, míru a každé ctnosti (srv. Ga 5,17n). Kdo žije podle ducha a řídí se jeho radou, tomu patří věčný život (srv. Ga 6,8). Vnitřní člověk je ten, o němž náš Pán říká, že „jeden vznešený člověk se vydal do daleké země, aby si získal království.“ On je ten dobrý strom, o němž Pán praví, že vždycky nese dobré ovoce a nikdy špatné, neboť chce dobro a sklání se k němu, k dobru, jak je samo v sobě, nedotčené tím či oním. Vnější člověk je ten špatný strom, který nikdy nemůže nést dobré ovoce.

     O vznešenosti vnitřního člověka, to jest ducha, a o nízkosti člověka vnějšího, čili těla, mluví také pohanští mistři Tullius a Seneca, že žádná duše obdařená rozumem není bez Boha: semeno Boží je v nás.[6] Kdyby mělo dobrého, moudrého a pilného pěstitele, vedlo by se mu o to lépe a rostlo by k Bohu, z něhož vzešlo, a jeho plody by byly naroveň Boží přirozenosti. Ze semene hrušně vyroste hrušeň, ze semene ořechu bude ořech, z Božího semene - Bůh (srv. 1J 3,9). Jestliže má však dobré semeno nerozumného a špatného pěstitele, pak vyroste plevel a to dobré semeno pokryje a zadusí, takže nemůže vyklíčit ani vyrůst. Vždyť říká Órigenés, jeden velký mistr: Protože Bůh sám toto semeno zasadil a vtiskl a zrodil, může být sice přikryto a nevzejít, ale nikdy nemůže být zničeno či v sobě uhašeno; ono září a třpytí se, svítí a plane, a tíhne bez přestání k Bohu.[7]

     První stupeň vnitřního a nového člověka, praví sv. Augustin,[8] je ten, když člověk žije podle vzoru dobrých a svatých lidí. Při chůzi se však ještě opírá o stoličky a přidržuje se stěn a posiluje se ještě mlékem.[9]

     Druhého stupně dosáhl tehdy, kdy už se nedívá pouze na vnější příklady včetně dobrých lidí, nýbrž spěchá a běží za naukou a radou Boží a božské moudrosti, kdy se obrací zády k lidskému, ale tváří k Bohu, slézá matce z klína a usmívá se na nebeského Otce.

     Třetí stupeň je ten, když se člověk stále více vzdaluje od matky a jejího klína, když prchá před její starostlivostí a odhazuje přitom bázeň - a to až do té míry, že i kdyby mohl, aniž by pohoršil jiné, konat zlo a nepravost, přece by po tom netoužil; neboť láska a vroucnost ho tak mocně svazují s Bohem, a Bůh ho naplňuje tak velkou radostí, sladkostí a blažeností, že takový člověk cítí odpor ke všemu, co je Bohu nerovné a cizí.

     Na čtvrtém stupni člověk stále více roste a zakořeňuje se v lásce a v Bohu, takže je ochoten přijmout na sebe každé protivenství, pokušení a nesnáz a všecko utrpení snáší ochotně a rád, s touhou a s radostí.

     Pátý stupeň dosáhl tehdy, když v každém ohledu žije sám v sobě v míru a tiše spočívá v překypující hojnosti nejvyšší nevýslovné moudrosti.

     Šestý stupeň je ten, když je člověk zbaven sebe a přetvořen Boží věčností a když dospěl k úplnému, dokonalému zapomenutí pomíjivého a časného života a když je vtažen a přeměněn v božský obraz a stal se tak dítětem Božím. Nad tímto stupněm již  žádný vyšší není: tam panuje věčný pokoj a blaženost, neboť konečným cílem vnitřního a nového člověka je věčný život.

     O tomto vnitřním, vznešeném člověku, v němž je zaseto semeno Boží a vtisknut obraz Boží a o tom, jak se to semeno a ten obraz božské přirozenosti a božské podstaty projevuje jakožto Syn Boží, jak ho zpozorujeme a jak se někdy i skrývá, mluví velký mistr Órigenés v podobenství, že Boží obraz, Boží Syn, je (přítomen) v hlubině duše jako živý pramen. Když ho však někdo zahází a přikryje hlínou, to jest pozemskými tužbami, pak ho nelze poznat ani pozorovat; přece však zůstává sám v sobě živý.  Když pak odstraní zemi, kterou byl zvenčí zasypán, zase se objeví a je dobře vidět. A mistr k tomu ještě poznamenává, že na tuto pravdu se poukazuje v první knize Mojžíšově, kde se píše, jak Abraham vykopal na svém poli živou studnu, ale zlovolní lidé ji zasypali hlínou; později však, když byla hlína vyházena, znovu vytryskl živý pramen na denní světlo (Gn 26,14n).[10]

     K tomu se hodí ještě další přirovnání: Slunce svítí sice neustále, ale jakmile přijde mezi nás a slunce nějaký oblak nebo mlha, přestaneme vidět jeho záři. Podobně, když je oko nemocné, zesláblé nebo zacloněné, pak tuto záři nerozpozná. - Posloužil bych si ještě jiným názorným příkladem: Když umělec vytváří nějaký obraz, ať už ze dřeva nebo z kamene, nevkládá ho do dřeva, nýbrž odřezává třísky, které ten obraz zahalují a zakrývají. On nepřidává nic ke dřevu, nýbrž z něho odebírá a sloupává vrstvy a odstraňuje nánosy, až nakonec zazáří to, co bylo uvnitř ukryté.[11] To je ten poklad, který leží ukrytý v poli, o němž hovoří náš Pán v evangeliu (Mt 13,14).

     Sv. Augustin[12] říká: Když se duše člověka úplně obrátí vzhůru do věčnosti, k samému Bohu, pak se rozsvítí a září obraz Boží; když se ale duše obrátí navenek - i kdyby šlo o vnější cvičení ve ctnostech -, pak se tento obraz zcela a úplně zakryje. (12)A podle učení sv. Pavla[13] to má vlastně znamenat, že ženy mají hlavu zahalenou, kdežto muži odkrytou.(13) A proto platí: všechno to, co se z duše obrací dolů, dostává od toho, k čemu se obrací, určitou slupku a závoj; ale všechno, co se z duše nese vzhůru, je čistý Boží obraz, Boží zrození, nezakrytě holé v obnažené duši. O vznešeném člověku jakožto Božím obrazu, Božím synu, semeni božské přirozenosti v nás, které nikdy nepodlehne zničení, nýbrž může být jen přikryto, říká král David v žalmu: Ačkoli člověka postihují mnohé marnosti, utrpení a strasti, přece zůstává v obrazu Božím a  ten obraz v něm.[14] To pravé světlo svítí v temnotě, i když ho nepozorujeme (srv. J 1,5).

     "Nehleďte na to," říká se v Knize lásky, "že jsem tak dohněda opálená; jinak jsem krásná a urostlá; to jenom slunce mě tak ožehlo" (Pís 1,6). "Sluncem" se rozumí světlo tohoto světa, to znamená, že i to nejvyšší a nejlepší, [ale] stvořené a učiněné, v nás zakrývá a zastiňuje obraz Boží. "Odstraňte rez ze stříbra," praví Šalamoun, "a hned zasvítí a zaleskne se ta nádoba ze všech nejryzejší" (Př 25,4), to jest onen obraz, Boží Syn v duši. A právě to chce říci náš Pán těmi slovy, když praví, že "jeden urozený člověk vyšel", neboť člověk musí vyjít ze všech obrazů i sám ze sebe, musí se od toho naprosto vzdálit a stát se zcela nepodobný tomu všemu, pokud skutečně chce a má přijmout Syna a stát se Synem v Otcově lůně a srdci. Jakýkoli (způsob) prostřednictví je Bohu naprosto cizí.[15]

     "Já jsem první i poslední" - praví Bůh (Zj 22,13). Není žádné rozdílnosti ani v přirozenosti Boží, ani v (božských) osobách - v souladu s jednotou přirozenosti (Boha). Božská přirozenost je Jedno, a také každá osoba je Jedno, a sice totéž Jedno jako přirozenost.[16] Rozlišení mezi bytím a způsobem bytí (17) se pojímá jako Jedno a je to Jedno. Teprve tam, kde už není samo v sobě, kde přijímá a drží, tam vzniká rozdílnost. Proto platí: Jen v Jednom se nalézá Bůh, a tím Jedním se musí stát ten, kdo chce nalézt Boha. "Jeden člověk vyšel," říká náš Pán. (18)[17] V rozlišenosti se nenachází ani Jedno, ani bytí, ani Bůh, ani spočinutí, ani blaženost, ani naplnění. Buď tedy Jedno, abys mohl nalézt Boha! A věru, kdybys byl opravdu Jedním, zůstal bys jím i v rozdílnosti, a rozdílnost by ti byla Jedním a nemohla by ti být nijak na překážku. Jedno zůstane Jedním právě tak v milionu jako ve čtyřech kamenech, a milion je stejně prosté číslo jako čtyři.

     Jeden pohanský mistr[18] tvrdí, že Jedno se zrodilo z nejvyššího Boha. Jeho vlastností je být jedno s Jedním. Kdo ho hledá pod Bohem, ten sám sebe klame. A za čtvrté říká tentýž mistr, že toto Jedno nemá s ničím bytostnější přátelství než s pannami nebo dívkami; jak o tom hovoří sv. Pavel: "Jako čisté panny jsem vás zaslíbil Jednomu" (2K 11,2). A právě takový by měl člověk být, neboť tak praví náš Pán: "Jeden člověk vyšel".

     "Člověk" ve vlastním slova smyslu znamená v latině mimo jiné toho, kdo se naprosto a zcela sklání a podrobuje Bohu, se vším, co je a co má, a kdo pohlíží vzhůru k Bohu, nikoli na to svoje, které má za sebou, pod sebou a vedle sebe. To je dokonalá a vlastní pokora. A své jméno má člověk od země.[19] O tom ale nyní nechci dále hovořit. Když se řekne "člověk", znamená to slovo také cosi, co je povznesené nad přírodou, nad časem i nade vším, co se obrací do času nebo po něm chutná, a to samé se týká i prostoru a tělesnosti. Navíc tento člověk nemá v jistém smyslu s ničím nic společného.[20] To znamená, že není vytvořen ani podle toho ani podle onoho a ani se ničemu nepodobá a že o ničem nic neví, takže v něm nikdy nic nenajdeme ani nepozorujeme, a že mu [i] to nic je tak úplně vzato, že v něm zůstává holé bytí, pravda a dobro. Kdo je takový, ten je vskutku "vznešený člověk", ne méně a ne více.

     Je ale ještě jiný způsob výkladu a poučení o tom, co náš Pán nazývá vznešeným člověkem. Je třeba zejména vědět, že ti, kdo Boha poznávají nezahaleného a bezprostředně, poznávají zároveň s ním i stvoření: neboť poznání je světlem duše a všichni lidé od přirozenosti touží po poznání[21]; vždyť i poznání špatných věcí je dobré. Když poznáváme stvořené věci v jejich vlastní podstatě, říkají mistři, nazývá se to "poznání večerní"; tam je vidíme v obrazech rozmanité různorodosti. Jestliže však stvoření poznáváme v Bohu, jde o "poznání jitřní", a v něm je nazíráme bez jakéhokoli rozlišení a zbavené všech obrazů a podob v tom Jednom, který je Bůh sám.[22] Takže to je ten vznešený člověk, o němž náš Pán říká: "Jeden urozený člověk vyšel" - urozený a vznešený proto, poněvadž je Jedno a protože Boha a stvoření poznává v Jednom.

     Chci ještě poukázat na další význam výroku o vznešeném člověku. Říkám: Když člověk, duše, duch, nazírá Boha, je si toho vědom a poznává se jako poznávající; to jest: poznává, že nazírá a poznává Boha. Tady se některým lidem zdá - a vypadá to i celkem věrohodně - , že květem a jádrem blaženosti je to poznání, díky němuž duch poznává, že poznává Boha.[23] Neboť kdybych měl všechnu rozkoš a nic o tom nevěděl, co by mi to pomohlo a k čemu by mi byla? Přesto však tvrdím s určitostí, že tomu tak není. I když připustíme, že duše by bez toho nebyla blažená: přece jen blaženost samotná v tomhle nespočívá. Neboť to první, na čem spočívá, je to, když duše nazírá Boha bezprostředně a nezastřeně. Z toho přijímá celé své bytí a svůj život; a všechno, čím je, čerpá z hlubiny Boha; a neví nic o vědění ani o lásce či čemkoli jiném. Docela se ztiší a upokojí v bytí Božím. Tam neví o ničem než o bytí a Bohu. Jestliže však ví a poznává, že Boha nazírá, poznává a miluje, pak to znamená vystoupení z toho prvotního a návrat k němu podle řádu přirozenosti.[24] Neboť nikdo nepozná, že je bílý než ten, kdo je skutečně bílý. Proto kdo poznává, že je bílý, zakládá a staví na bytí bělosti, ale zdrojem jeho poznání není bezprostřední znalost té barvy, nýbrž čerpá své poznání a vědění o ní z toho, co je právě bílé, a nikoli výlučně z barvy jako takové; spíše čerpá poznání a vědění z toho, co je zbarvené čili bílé, a (tak) poznává sebe jako bílého. To, co je bílé, je však mnohem nižší a mnohem  vnějškovější než bytí bělosti. Něco jiného je stěna a něco jiného je základ, na kterém ta stěna stojí.

     Učitelé říkají, že jedna síla je ta, pomocí níž oko vidí, a druhá zase ta, díky níž oko poznává, že vidí.[25] To první, totiž že vidí, závisí výhradně na barvě, nikoli na tom, co má barvu. Proto je úplně jedno, jestli je to kámen nebo dřevo, člověk nebo anděl: to podstatné spočívá pouze v tom, že to má nějakou barvu.

     Tvrdím tedy, že vznešený člověk bere a čerpá celé své bytí, život a svou blaženost pouze od Boha, u Boha a v Bohu, a nikoli z toho, že Boha poznává, nazírá, miluje nebo něco podobného. Proto říká náš Pán výstižně a způsobem hodným uvážení, že toto je život věčný: poznávat Boha jako jediného, pravého Boha (J 17,3), a nikoli: poznávat, že poznáváme Boha. Jak by se také měl poznat ten, kdo poznává Boha, když nepoznává sám sebe?[26] Neboť dozajista člověk vůbec nepoznává sám sebe a jiné věci, nýbrž pouze Boha samého, totiž tehdy, když se stává blaženým a je blaženým: v samém kořeni a základu blaženosti. Když si však duše uvědomuje, že poznává Boha, je si vědoma Boha i sama sebe.

     Ale jak jsem již vyložil, je jedna síla, která člověku umožňuje vidět, a druhá, skrze níž ví a poznává, že vidí. Je ovšem pravda, že teď a tady je v nás vyšší a vznešenější ta síla, díky níž víme a poznáváme, že vidíme, nežli ta, která nám umožňuje vidět: neboť příroda začíná své dílo u toho nejslabšího, zatímco Bůh začíná své dílo u toho nejdokonalejšího. Příroda dělá z dítěte muže a slepici z vejce; Bůh však dělá muže před dítětem a slepici před vejcem. Příroda nejprve učiní dřevo teplé a horké, a teprve potom dovolí, aby vzešlo bytí ohně; Bůh naproti tomu nejprve dává každému stvoření bytí a teprve potom - v čase, a přece mimo čas, a každému vždy jedinečně - všecko to, co k tomu patří. Vždyť Bůh dává nejdříve Ducha svatého a po něm teprve dary Ducha svatého.

     Já tedy tvrdím, že není blaženosti bez toho, aniž by si člověk uvědomoval a dobře věděl, že nazírá a poznává Boha. Avšak nedej Bože, aby v tom spočívala moje blaženost! Komu to ovšem takhle stačí, ať si to tak podrží, ale mě je to líto. Žár ohně a bytí ohně jsou svou přirozeností něčím naprosto rozdílným a jedno od druhého překvapivě vzdáleným, jakkoli v čase a v prostoru jsou velmi blízko sebe. Vidění Boží a vidění naše jsou si právě tak vzdálená a nerovná.

     Proto náš Pán říká úplně správně, že "jeden člověk odešel do daleké země, aby přijal království, a vrátil se". Neboť člověk musí být sám v sobě Jedno a má Je hledat v sobě a v Jednom a jako Jedno brát, to jest: Boha pouze nazírat; a "vrátit se" znamená: vědět a poznávat, že si Boha uvědomuje a poznává.[27]

     A všechno, co zde bylo řečeno, měl na mysli již prorok Ezechiel, když pravil, že "mohutný orel s velikými křídly, dlouhými perutěmi, celý opeřený, přiletěl na Libanón, uchopil dřeň a jádro nejvyššího stromu, utrhl vršek jeho koruny a snesl ho dolů" (Ez 17,3n.). Koho náš Pán nazývá vznešeným člověkem, toho prorok označuje velikým orlem. Nuže, kdo je ušlechtilejší než ten, kdo se z jedné strany zrodil z toho nejvyššího a nejlepšího ze stvoření, a z druhé - z nejhlubšího základu božské přirozenosti a jeho pustiny? A tak praví náš Pán u Proroka Ozeáše: "Uvedu vznešenou duši na poušť, a budu jí promlouvat k srdci" (Oz 2,16). Jedno s Jedním, Jedno z Jednoho, Jedno v Jednom a v Jednom Jedno na věky věků. Amen.   

   

 

 

 

Ze středohornoněmeckého originálu Von dem edeln menschen přeložil, poznámkami a komentářem opatřil Miloš Dostál. Kritická edice in: Meister Eckhart, Die deutschen Werke (=DW), Kohlhammer Verlag, Stuttgart 1963, vyd. a přel. J. Quint, sv. V, str. 106-136 (edice) a sv. V, str. 498-504 (překlad), s přihlédnutím k Meister Eckhart, Von dem edlen Menschen, Kösel Verlag,  München 1996, vyd., přel. a komentoval Günter Stachel, str. 133-176; Meister Eckhart, Werke I-II, vyd. a komentoval Niklaus Largier, Frankfurt am Main 1993, sv. II, str. 781-789 (komentář); Voici Maitre Eckhart. Textes et études réunis par Emilie Zum Brunn. Le „Sermon de l´Homme noble“, trad., introd. et notes de M.de Gandillac, str. 79-93, Grenoble 1994; Mistrz Eckhart, Traktaty. O czlowieku szlachetnym, Poznań 1987, přel. Wieslaw Szymona OP, str. 127-143; Mistrz Eckhart, Kazania i traktaty, Warszawa 1988, přel. Jerzy Prokopiuk, str. 129-137.

 

 

 

 

 

 

 

Literatura

M. A. Wannier, Der edle Mensch, eine Figur in Eckharts Straßburger Werk, in: Freiburger Zeitschrift für Philosophie und Theologie, Bd. 44/3, 1997, str. 317-334.

H. Piesch, Der Aufstieg des Menschen zu Gott nach der Predigt "Vom edlen Menschen", in: Meister Eckhart der Prediger, U.M. Nix - R. Öchslin (Hgg.), Freiburg-Basel-Wien 1960, str. 167-199.

G. Stachel, Vom edlen Menschen, in: Zeitschrift für katholische Theologie 117 (1995), str. 167-191.

 

 

 

---